Podnikání
Azbest. Franz Kafka jako podnikatel

Franz Kafka: spisovatel, úředník, syn, bratr, milenec, vegetarián. O slavném pražském autorovi toho už bylo napsáno věru hodně, o Kafkovi – podnikateli ovšem zase tak moc ne. A přitom je Kafkova obchodnická činnost v pražské továrně na azbestové zboží v jeho životě kapitolou zajímavější, než by si člověk myslel. Právník a spisovatel Ulrich Fischer o tom napsal celou skvělou knihu: její obsah a náhled do života Franze Kafky, obchodníka s azbestem, nyní shrnul i do článku pro Goethe-Institut.
 

Od: Ulrich Fischer

Kolem roku 1910 byste v Praze jen těžko hledali urbanisticky rozdílnější místa, než byla přepychová budova v ulici Na Poříčí 7, reprezentující ještě nezlomenou moc c. k. monarchie, a vnitroblok v Bořivojově ulici 26/27 s ošuntělými boudami na tehdejším dělnickém předměstí Žižkov.

V první jmenované budově tehdy sídlila sociálně i politicky významná instituce českého království, totiž Dělnická úrazová pojišťovna, zřízená podle vzoru bismarckovských sociálních reforem. Jejím úkolem bylo řešit pracovní úrazy dělníků, a to jak prostřednictvím prevence, tak následné péče o dělnictvo. V Čechách, které se díky razantní industrializaci staly jedním z průmyslových center Evropy, totiž takovýchto úrazů přibývalo až přes míru.
Úrazová pojišťovna vznikla právě proto, aby se starala o zaměstnance takových firem, jako byla ta, která od ledna 1912 sídlila na druhé zmiňované adrese. Onou firmou byla Pražská továrna na azbestové zboží, což je český název, který poměrům firmy odpovídá jaksi věrněji než její německé jméno Prager Asbestwerke Hermann & Co. (tedy Pražské azbestové závody Hermann & Co.), znějící poněkud nabubřele.

Zaměstnanec a zaměstnavatel

Je dostatečně známo, že Franz Kafka, jediný syn obchodníka Hermanna Kafky, provozujícího svůj velkoobchod na Staroměstském, se do firmy svého přísného otce nehrnul zrovna s nadšením poté, co jen tak tak absolvoval právnická studia. Vzdor nově nabytému titulu JUDr. také neprojevoval sklony stát se advokátem, což byla v té době obvyklá kariérní cesta židovských právníků z Čech a Rakouska, jimž byla upřena soudcovská dráha. Po krátké pracovní premiéře v pražské filiálce tehdy největšího rakouského pojišťovacího ústavu, v Terstu sídlící Assecuracioni Generali, se Franz Kafka roku 1908 přesunul do vznešené budovy Dělnické úrazové pojišťovny pro království české, a to v naději, že mu tamní „jednoduchá frekvence“, tedy šestihodinová pracovní doba, poskytne více času pro jeho skutečnou vášeň: pro psaní.

Méně známo je ovšem to, že Franz Kafka byl pracovně činný i na oné druhé zmiňované adrese, v boudách v žižkovském vnitrobloku. Právě on byl totiž tím „Co.“ v německém názvu firmy: byl společníkem a zplnomocněným výhradním zástupcem Pražských azbestových závodů. A jako takový za ně i ručil svým majetkem. Kafkovým společníkem v té věci byl švagr Karl Hermann, manžel jeho sestry Gabriele, zvané Elli, jehož současníci popisovali jako lehkomyslného dandyho. Ellino věno obnášelo 30 000 guldenů a stejnou sumu věnoval Hermann Kafka i svému synovi Franzovi, a to s tím, že se má k azbestovému podnikání svého švagra připojit.

Naděje na štěstí

Franz Kafka ani jeho švagr ovšem neměli nejmenší ponětí o tom, jak se má takový průmyslový podnik vlastně vést. A ani technicky se nevyznali v oblasti, v nichž chtěla jejich firma podnikat: v azbestu a v příbuzných materiálech, jako byla především guma používaná pro těsnění všeho druhu, především u motorů.

Lze předpokládat, že Kafkův otec měl v podstatě dva důvody, které ho pohnuly k tak odvážné investici: Zaprvé to byla naděje, že svého syna uvede do světa hospodářského úspěchu a sociálního vzestupu. Franze konec konců činnost v Dělnické úrazové pojišťovně nikdy tak úplně nenaplňovala a v psaní také příliš nepokročil. A za druhé Hermanna Kafku hřála naděje, že jednou bude sám a bez rizika profitovat z investice do azbestu, zázračného nového materiálu, o němž tehdy všichni mluvili, aniž si byli vědomi devastujících zdravotních následků, které azbest způsobuje lidem, kteří s ním přijdou do styku. A pokud šlo o Franze Kafku: Ano, všechny technické novoty ho zajímaly a celý život ho fascinovaly v té době objevované možnosti letectví. Právě azbest byl přitom velmi žádaným materiálem pro těsnění leteckých motorů. Ale možná to vše bylo mnohem jednodušší: Karl Hermann bydlel v Mariánské ulici č. 18 (dnes Opletalova), kde byla jeho sousedem pobočka velké hamburské firmy Azbestové a gumárenské závody Calmon a. s. (Asbest- und Gummiwerke Calmon AG). A hned vedle, v čísle 9, sídlily Rakousko-americké gumové závody Semperit, s. r. o. (Semperit Österreichisch-Amerikanische Gummi Werke GmbH), které se roku 1913 s Calmonem sloučily.

Pod nedobrou hvězdou

Směl ale vůbec zaměstnanec Úrazové pojišťovny, úředník, být zplnomocněným výhradním zástupcem soukromé firmy, která spadala do kompetence právě tohoto úřadu na ochranu dělníků? Právní situace byla jasná: každá vedlejší činnost podléhala schválení jeho nadřízených. A v případě, že tato vedlejší činnost vedla k možnému střetu zájmů, nemuselo být povolení k ní uděleno. Dovolili nadřízení Franzi Kafkovi podnikat? V Kafkových perfektně dochovaných zaměstnaneckých dokumentech se žádné takové povolení nenachází, a tak se dá předpokládat, že jeho podnikání stálo už od počátku pod nedobrou hvězdou zjevné protiprávnosti, která vedla ke Kafkově psychologické a obecně zatěžující “double bind”, tedy k dvojité vazbě: kdyby se býval byl této vedlejší výdělečné činnosti vzdal, negativně by zatížil svůj vztah k otci. Kdyby ji nadřízeným oznámil, pravděpodobně by přišel o práci.

Nevydařený dvojí život

Když se v továrně na azbestové zboží na počátku roku 1912 výroba rozjela, nenabízela zrovna obraz moderního průmyslového závodu. Spíše naopak: byl to bídný obraz firmy, která se vysmívala všem zásadám bezpečnosti práce. Pod dozorem technického vedoucího, “říšského” mistra, muselo 25 českých, špatně placených dělnic, bez jakéhokoliv ochranného oblečení pracovat v azbestem prosáklém vzduchu, na řvoucích strojích poháněných vyřazenými plynovými motory, jejichž řemeny neustále sklouzávaly, a – protože stroje netěsnily – naplňovaly okolí zápachem plynu. Jaké štěstí, že sem Dělnická úrazová pojišťovna neposlala nikoho na inspekci…

Kafkův dvojitý život úředníka pojišťovny a spisovatele se tak vyvinul v život trojitý. A to nemohlo dopadnout dobře, stejně, jako celé jeho dobrodružství s azbestem. Jeho první obětí byl sám Kafka: Čelil třenicím s otcem a se švagrem, protože nepřenesl přes srdce, že by měl svůj vzácný volný čas obětovat “té mizerné fabrice.” Neustálé pochybnosti o sobě a sebeobviňování se z toho, že zklame otce, ztratí investovaný kapitál, že je neschopen uplatnit svou autoritu coby nadřízený a šéf: to vše vedlo k jeho depresivním stavům a k neschopnosti psát. Ano, hrozila sebevražda. Zásluhou Maxe Broda, Kafkova nejbližšího přítele, kryla Kafkova matka Julie svému synovi záda, když potřeboval z továrny uprchnout. Díky ní totiž do firmy jako nový společník přistoupil – ačkoliv ani on neměl patřičné znalosti v oboru – Paul, mladší bratr Karla Hermanna, což Kafkovi umožnilo stáhnout se alespoň trochu do ústraní.

Jenže když v roce 1914 vypukla válka a Karl Hermann musel narukovat, dopadla tíže továrny opět plně na bedra Franze Kafky. Ten se po osmi až desetihodinové pracovní době v pojišťovně, zintenzivněné válkou, jen těžko odhodlával k práci pro továrnu, která se už nacházela na pokraji úpadku.

Nejen, že nebylo možné čelit velkým konkurenčním firmám, které se sdružily v kartel. Nejen, že na frontu musel narukovat i technický ředitel továrny a také Paul Hermann. Ale i dodávky surovin potřebných pro výrobu byly z válečných důvodů zcela v rozkladu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy bude nutné podnikání definitivně ukončit. Alespoň se však podařilo prodat tovární budovu, zbývající zařízení a firemní vybavení společnosti Pražské azbestové a gumárenské závody, s. r. o., kterou vlastnili Calmon a Semperit. Poté mohla začít likvidace zbylých aktiv, k niž došlo v červenci 1918. Podařilo se tak zabránit skandálnímu bankrotu, který mohl pošramotit pověst všech zúčastněných.

Paul Hermann po válce založil nástupnickou společnost Český azbest a gumárenské závody Hermann a Co. (Böhmische Asbest und Gummiwerke Hermann und Co.), která se v polovině dvacátých let sloučila s firmou Asbestos, vyrábějící azbestové a gumárenské zboží ve Zvěřínku. Tento podnik přežil německou okupaci, komunistické znárodnění i divoká 90. léta a patří dnes – pod jménem TEMAC a.s. - k předním evropským výrobcům těsnění.