Anna Réz
#MeToo – Jak hovořit o sexuálním zneužívání?
© Goethe-Institut Maďarsko
V kampani #MeToo ženy masově sdělovaly příběhy o tom, jak byly sexuálně obtěžovány. Společenský dialog vyvolaný touto kampaní ozřejmil, že sexuální obtěžování může být chápáno mnoha různými způsoby. Osobní příběhy, s nimiž nikdy není lehké vyjít na veřejnost, byly nazírány v síti rozmanitých souvislostí, od bulvárních senzací přes názory, které hlavní díl viny připisují oběti, až po výklady odhalující širší společenské aspekty inkriminovaného jevu.
Od: Anna Réz
List New York Times uveřejnil 7. října 2017 článek, jehož autorky, investigativní dvojice Jodi Kantorová a Megan Twoleyová, na základě série interviewů a právnických dokumentů odhalily sexuálně motivované delikty, kterých se od roku 1990 dopouštěl nejvyšší šéf filmového studia Miramax, Harvey Weinstein. V následujících týdnech více než sto žen signalizovalo tisku, že je Weinstein obtěžoval nemístnými sexuálními návrhy, nutil je proti jejich vůli k sexuálnímu styku nebo je jiným způsobem šikanoval. 15. října, osm dní po vypuknutí skandálu, uveřejnila herečka Alyssa Milanová na Twitteru výzvu, ve které povzbuzovala ženy, aby komentářem „me too“ („já také“, „mě také“) daly najevo, pokud se už i ony staly obětí sexuálního násilí nebo obtěžování. Tak se zrodil hashtag #MeToo a z něho se vyvinula kampaň, v jejímž rámci ženy masově referovaly – především prostřednictvím sociálních médií – o sexuálním zneužívání, jemuž byly vystaveny.
VYTVÁŘENÍ RÁMCŮ SEXUÁLNÍHO OBTĚŽOVÁNÍ
Vytváření rámců, rámcování, je označení způsobu, jakým média interpretují a vkládají do určitého kontextu danou zprávu nebo příběh. Novináři se při „vyprávění“ jakékoli zprávy, ať už vědomě, nebo nevědomky, rozhodují, do kontextu jakých už existujících společenských debat, pojmů, protikladů a významových souvislostí svůj příběh zasadí – a toto rozhodnutí má pak vliv na to, jak bude konzument příběh sám chápat a dále domýšlet. Jestliže tisk výsledky sociálního průzkumu uveřejní pod titulkem „Dík vládním opatřením jsou ženy čím dál tím ochotnější rodit děti“, obrátí myšlenkový pochod čtenáře zcela jiným směrem, než kdyby titulek k témuž textu zněl: „V celostátním měřítku přibývá nevzdělaných mladých matek“. Zatímco první titulek zdůrazňuje úspěch vládní politiky, čímž zároveň mlčky odsouhlasí, že populační růst je už sám o sobě pozitivním jevem, volba druhého titulku klade důraz na rozdílné životní strategie rozdílných společenských skupin.Přestože je zvykem označovat #MeToo za hnutí, za společenským dialogem, který z něho vyrostl, nikdy nestála – a dodnes nestojí – jednotná komunita, jež by stanovila cíle a rámce tohoto dialogu. Z toho vyplývá, že významová stránka #MeToo se utváří podle toho, jak a k čemu zmíněný jev využívali a využívají influenceři na sociálních sítích, novináři a klíčové postavy institucionálního a politického rozhodování. Otázka tedy zní, k předávání jakých vzkazů se #MeToo jako narativní rámec ukázal být vhodný v období po říjnu 2017.
PRAVIDLO, NEBO VÝJIMKA?
Nejbezprostřednějším vzkazem #MeToo – formulovaným už v tweetu vyslaném do světa A. Milanovou – je to, že sexuální obtěžování a zneužívání je pro ženy každodenní zkušeností. Kampaň měla úspěch proto, že se v ní podělilo o své zkušenosti právě tolik žen, aby si jejich okolí zřetelně uvědomilo masový charakter daného jevu – a v důsledku toho i fakt, že sexuální zneužívání má na svědomí mnohem víc mužů, než bychom si chtěli myslet. Feministická hnutí spatřovala význam kampaně #MeToo v tom, že konečně může vyjít najevo, že sexuální obtěžování není individuálním pokleskem obzvláště odsouzeníhodných jedinců mužského pohlaví, ale systémovým jevem.ASYMETRICKÉ VZTAHY
Kampaň #MeToo však naše znalosti o daném tématu neobohatila tím, že by se snad s širokou veřejností podělila o fakticky nové informace – nýbrž tím, že na to, co už jsme věděli, vrhla nové světlo. Už dříve bylo veřejným tajemstvím, že vlivní mužové od divadla a filmu (režiséři, producenti, významní herci) jsou nezřídka ochotni pomoci mladé herečce v karierním růstu pod podmínkou, že za to budou odměněni sexuálním stykem. „Pohovka na udílení rolí“ je jako neodmyslitelná součást vybavení kanceláře divadelního ředitele v maďarštině všeobecně známým pojmem. Ovšem #MeToo poukázal na to, že tu nejde o „obchodní transakci“ mezi rovnocennými partnery („práce za sex“), ale o nerovný mocenský vztah, ve kterém rámec spolupráce určuje výhradně jedna strana, a tak je druhá strana zatlačena do situace, kdy nemá na vybranou. K tomuto poznání se dalo dospět jediným způsobem, tím, že ve veřejném diskursu o inkriminovaném jevu přišla ke slovu a získala dominantní pozici perspektiva obětí – zástupy konzumentů se mohly empaticky vžít do pocitů a dilemat, s nimiž dotčené ženy zápasily, a mohly si představit, jak těžko se hojí šrámy na duši, které jsou následkem přetrpění takové situace. Přijetí perspektivy oběti odhalilo i skutečnost, že zneužití nerovného vztahu ze strany vlivných mužů je v jejich příbězích často apostrofováno jako „normální běh věcí“, jako nezměnitelný zákon přírody.ÚČINKY #METOO
#MeToo a série skandálů zahájená Weinsteinovou aférou si do konce roku 2017 udržovaly v tisku zvýšenou pozornost. Stále nové skandály pramenící ze sexuálního obtěžování a týkající se filmového průmyslu vypukaly nejen ve Spojených státech, protože pod vlivem kampaně se podobná obvinění dostávala na veřejnost i v jiných zemích. V Maďarsku například herečka Lilla Sárosdiová veřejně vystoupila s tvrzením, že zamlada dostala v autě nežádoucí sexuální návrh od divadelního režiséra Lászlóa Martona (a později sedm dalších žen oznámilo, že měly s Martonem podobný zážitek).Došlo i k několika pokusům o prozkoumání jevu sexuálního zneužívání z širší perspektivy. Už v rané fázi kampaně se ozývaly hlasy, že téma sexuálního obtěžování by se nemělo zužovat na speciální problém světa herců a umělců, vždyť tentýž problém se objevuje prakticky ve všech pracovních kolektivech. Ovšem na konci roku 2017 bylo zřejmé už i to, že pro tisk je fenomén #MeToo stravitelný pouze v podobě konkrétních příběhů, ba co víc, ve zpravodajském toku si našly trvalé místo pouze kauzy slavných; #MeToo získal domovské právo i v bulvárním tisku. Podobně zůstaly bez odezvy i snahy o zahájení širokého dialogu na téma odpovědnost pracovišť v souvislosti s prevencí a sankcemi za sexuální obtěžování.
KRITIKY
#MeToo byl zároveň od samého počátku terčem kritiky. V rané fázi kampaně kritické hlasy na jedné straně zpochybňovaly věrohodnost výpovědí a na druhé straně nastolovaly otázku, nakolik nesou vinu za sexuální obtěžování samotné jeho oběti. Jako vinění oběti označujeme případy, kdy někdo činí oběť odpovědnou za škodu, kterou utrpěla. Vinění oběti bývá problematické (především z morálního hlediska) proto, že vyplývá z omylu při určování odpovědnosti: Argumentuje se tím, že v dané situaci bylo chybné chování oběti, nikoli pachatele. Přestože k vinění oběti dochází v řadě oblastí života (často se například probírá otázka, nakolik jsou odpovědní za svůj osud dlužníci, kteří nedovedou splatit bankovní úvěr, nebo bezdomovci), nejběžněji se o něm hovoří v souvislosti s násilím páchaným na ženách, když se řekněme řeší otázka, zdali oběť sexuálního násilí nebyla oblečena příliš vyzývavě nebo proč šla s násilníkem do jeho bytu.V pozdější fázi kampaně se kritiky ohledně #MeToo zaměřily na otázku, zdali takovéto rámcování sexuálního zneužívání radikálně nezmění dosud uznávaná pravidla upravující vztahy mezi muži a ženami. V lednu 2018 sto známých žen z francouzských uměleckých, akademických a mediálních kruhů (mezi nimi i Catherine Deneuve) sepsalo dopis, v němž vyjádřily obavy, že kampaň #MeToo na jedné straně pranýřuje a veřejně odsuzuje muže i za drobné mravní poklesky a na druhé straně cejchuje i takové všední sexuální chování, jako je flirt nebo obletování, čímž ohrožuje sexuální svobodu a sebevyjádření. První z těchto námitek správně poukazuje na to, že #MeToo přivolal nezvratnou změnu týkající se funkcí médií – a na prvním místě sociálních sítí: Veřejnost nyní už různé typy porušování norem nejen odhaluje, ale – za přičinění komentátorů – je schopná okamžitě vyměřit i trest.