Literatura o otcích
Mezi zúčtováním a sblížením

Romány Necatiho Öziriho a Denize Utlua se soustředí na konfrontaci synů s jejich nepřítomnými otci. Ta někdy vede k hněvu a jindy k melancholii.
 

Od: Holger Moos

Autofikce, tedy literární psaní o vlastním životě, je v módě už dlouho. Jde o vyrovnávání se s vlivy vlastního původu a rodiny, přičemž se stírají hranice mezi tím, co autor či autorka skutečně zažili a tím, co si "přibásnili". V tomto směru vyšlo v poslední době v Německu několik románů, které se vztahem k rodičům intenzivně zabývají. A je to přitom často smrt, která autory a aitprly podnítí k tomu, aby se svým předkům věnovali.

Za zmínku stojí Maxim Biller s knihou Mama Odessa (Mama Oděsa) a Wolf Haas se svým Eigentum (Vlastnictví): oba napsali po smrti svých matek jedovatě výsměšné, ale zároveň něžné vzpomínkové knihy. Skutečným osudem své matky, která přežila koncentrační tábor a zemřela v roce 2021, se zabývá také Michel Bergmann v románu Mameleben oder Das gestohlene Glück (Mámin život aneb Ukradené štěstí). Naproti tomu Katharina Mevissen ve svém románu Mutters Stimmbruch z reality nevychází, ale vytváří v retrospektivě silné, někdy až bizarně surrealistické obrazy.

V Německu lteratura o otcích tradičně reflektuje snahu vyrovnat se s nacistickou minulostí. V některých z těchto děl, například v románovém eseji Bernwarda Vespera Die Reise (Cesta, 1977), se s otcem veřejně účtuje. Dnešní knihy o otcích naproti tomu většinou zúčtováním nejsou, nýbrž, jak v roce 2021 poznamenal Ralph Gerstenberg v rozhlasovém příspěvku pro Deutschlandfunk, jde spíše o snahu se otcům přiblížit, pochopit je.

Speciální perspektivu na toto téma přitom nabídl loňský debut Necatiho Öziriho Vatermal (Otcovské znaménko) a román Vaters Meer (Otcovo moře) Denize Utlua. Oba autoři píší o svých otcích, kteří pocházejí z Turecka, a tedy i o tom, co pro rodiny znamenají migrační zkušenosti.

Kniha otci

© Claasen Stejně jako Kafka nikdy neodeslal svůj expanzivní Dopis otci, je Öziriho Vatermal knihou, kterou si jeho otec pravděpodobně také nikdy nepřečte. V obou případech je psaní způsob, jak zpracovat konflikty mezi otcem a synem; jde o pokusy přiblížit se odpovědím na otázky z minulosti, na otázky, které nebudou definitivně zodpovězeny nikdy.

V Kafkově případě syn píše: „Můj dopis byl o tobě, stěžoval jsem si tam jen na to, na co jsem si nemohl stěžovat na tvé hrudi.“ Také Öziriho syn Arda, ležící v nemocnici a dost možná na smrtelné posteli, svého otce obviňuje. Jenže Ardův otec je přízrak, Arda si na něj již nevzpomíná, neboť otec kdysi dávno rodinu opustil a odešel do Turecka, kde  založil rodinu novou. Otec a syn jsou si vizuálně podobní, oba mají na tváři mateřské (v tomto případě tedy "otcovské") znaménko (Vatermal). Mateřské znaménko představuje otcovský cejch, jehož prostřednictvím se ironicky zhmotňuje vazba mezi otcem a synem, která v reálném životě neexistuje.

Arda si svého otce přestavuje různě. V hněvu jej vidí jako "hajzla", na druhou stranu ale nevěří, že býval špatným otcem. Vypravěč v první osobě otce opakovaně oslovuje přímo, říká mu Metine, nikoliv tati: „Poté, co jsi vyšel z vězení, ses nejspíš stal tím nejněžnějším, nejlaskavějším otcem.“ To ovšem bohužel až teprve pro děti z druhé rodiny.

Bílá místa

© Suhrkamp V Utluově knize knize Vaters Meer (Otcovo moře) je vypravěči Yunusovi třináct let, když jeho otec Zeki utrpí dvě mrtvice. Otec pak ještě dalších deset let žije se syndromem uzamčení, kdy dokáže komunikovat pouze pomocí pohybů očí. Rodina se o něj stará až do jeho smrti. Yunusovi se v románu vybavují zážitky a obrazy z dětství - a ze života otce, v němž ovšem Yunus naráží na řadu bílých míst, která musí vypravěčsky doplňovat pomocí své fantazie. Yunusův otec se tak stává přízrakem, jenž je přítomen pouze fyzicky: „Otec se stal vyprávěním, už nebyl člověkem.“

Rodina žije ve starobylém městě Mardin na turecko-syrské hranici v historické Mezopotámii. Město je díky své směsici národů a náboženství symbolem kosmopolitismu. Pro Yunuse i jeho otce je Mardin místem vyvolávajícím řadu vzpomínek:  na jednom místě v knize se praví, že návštěva Mardinu je „nečekanou cestou do minulosti, do doby, kdy žili na počátku nekonečna.“

Melancholie a vztek

Öziriho a Utluovu knihu spojuje vztahování se k otcům, oba romány se však nesou v odlišném tónu. Zatímco Öziriho Vatermal se soustředí na dichotomii mezi mladickým hněvem a touhou po usmíření s chybějícím otcem, Utluovo Vaters Meer je poetickou a melancholickou knihou vzpomínek oscilující mezi láskou k silné otcovské postavě a její bolestnou ztrátou.

Obě knihy byly zcela oprávněně vyzdviženy z masy nových publikací. Öziriho Vatermal byl v roce 2023 nominován na literární cenu ZDF aspekte a dostal se také do finálního výběru na Německou knižní cenu. Podle poroty román „zachycuje zvuk ulice: je rozzlobený, pohotový, vtipný i něžný. Jeho mladí hrdinové hledají své místo ve společnosti, do které nikdy pořádně nezapadnou. Öziri nám pro tuto německou realitu otevírá oči."

Utlu byl v roce 2023 oceněn Bavorskou knižní cenou. Členka poroty Marie Schoeßová, autorka a moderátorka Bayerischer Rundfunk, o knize Vaters Meer píše, že Utlu „objevuje především jednu věc: sílu vyprávění. Jakmile si uvědomí, že vzpomínky jsou tvárné, pustí se tento syn do práce a sepíše svou osobní verzi rodinné historie. S sebou si přitom nese velký smysl pro vícejazyčnost, touhu hrát si s různými vypravěčskými tradicemi a otevřené oči pro teplo vlastního domova."