Kultura sdílení
Knihovna věcí

Musíme skutečně kupovat a vlastnit něco, co jen zřídka používáme? Leila Leihladem v Lipsku se snaží čelit společnosti nadbytku opačným konceptem.

Od: Text: Isabel Galindo; Video: Philipp Schüller a Isabel Galindo

Průměrný Evropan prý vlastní 10 000 věcí. Je to normální blahobyt nebo žijeme v přebytku? Nejpozději při dalším stěhování člověk opět zjišťuje, kolik krámů se mu doma během let nashromáždilo. Stan leží polovinu roku ve sklepě, pekárna se používá jen jednou měsíčně, badmintonový set se většinu času válí v kamrlíku. Ale běžnými podezřelými jsou i suvenýry, které často po letech končí ve sklepě nebo na půdě. Když se tak člověk podívá na to, kolik toho má, uvědomí si, že skutečně používá jen zlomek toho všeho. Proto vyvstává otázka: musíme skutečně kupovat a vlastnit to, co používáme jen zřídka?

Používat místo vlastnit

„Zabírače místa, lapače prachu a požírači peněz“ nazývají Lars a Jana věci, které nepoužívané leží ve sklepech. Nápad, že k přebytku musí existovat nějaké alternativy, tento pár roku 2014 vedl k tomu, že v Lipsku otevřel Knihovnu věcí. Zkrátka vytvořili místo pro společné sdílení věcí. Neboť v regálech půjčovny Leila Leihladen věci unikají bídě zapomnění: krosny častěji cestují, vrtačky častěji vrtají a i cestovní průvodci po absolvované dovolen nekončí v knihovničce, ale dostávají se do nových rukou cestovatelů. „Chceme, aby se lidi začali zamýšlet nad konzumem,“ vysvětluje mladý pár. „Člověk nemusí všechno kupovat nové, ale může věci konzumovat společně s jinými.“
  © Jonathan Bookmeyer
Za měsíční poplatek (3 euro) se tu každý může stát členem a místní věci si půjčit maximálně na týden. Aby se obsah knihovny zvětšoval, má každý nový člen přinést jednu novou věc. „Chceme inspirovat k tomu, aby lidi na věcech nelpěli, ale jejich používání naopak sdíleli.“

O procesu osvobození

Na webové stránce krámku Leila si lze přečíst provolání a výzvy jako „Osvoboď se!“ nebo „Vlastníme, co nám patří, nebo to vlastní nás?“
 
„Leila je pro mě něčím jako terapií a i pro ostatní by měla být inspirací, jak se oprostit od věcí,“ popisuje Jana svoji motivaci. „Jsem šťastná, když lidi vidím, jak šťastní s rozzářenýma očima odcházejí z krámku s tím, že našli přesně tu věc, kterou hledali,“ básní. Ale i Jana má tu a tam problém se oprostit od věcí. Obzvlášť, když jde o nějakou milovanou věc, s níž se pojí vzpomínky. Ale i v takovém případě existuje řešení. „Stačí fotka, která vzpomínku na ten předmět zachová,“ prozrazuje se smíchem. Vzpomínky podle ní zůstávají v hlavě a v srdci.

Leila jako koncept sdílení a místo setkávání

© Jonathan Bookmeyer V popředí ale není jen proces osvobození. Lars a Jana označují obchod Leila také jako proces zpátky ke sdílení ve společnosti. Sdílet věci s ostatními dělá šťastnými nejen jejich uživatele, ale také ty, kteří se od nich oprostili a tím ostatním pomohli. O sdílené věci si lze popovídat a tím vzniká pocit společenství, odklon od loktařské společnosti.
„Myslet v rámci společenství se podle našeho názoru v dnešní společnosti ztrácí. Neznáme naše sousedy a místo, abychom u nich zazvonili, jedeme do Baumarktu,“ říkají. Jde také o to vytvořit společenství, ve kterém se do kontaktu dostávají lidé z různých vrstev společnosti. Jana a Lars jsou přesvědčení o tom, že něco takového je možné i v tak velkém městě jako Lipsku.
 
Ale nejen v Lipsku a Berlíně existují projekty tohoto druhu, lze je najít i ve spoustě evropských měst. V létě Jana a Lars budou cestovat a tato místa navštíví. „Cestujeme za knihovnami věcí,“ vysvětluje Lars. V tomto roce pojedou poprvé do Anglie, a minulý rok byli ve Slovinsku. „Ve Ljubljaně si můžete půjčit dokonce svatební šaty,“ vypráví se smíchem.
 
Tento článek vyšel nejprve v rámci projektu goethe.de/tudoalemao, český překlad: goethe.de/jadu.