Umění Josepha Beuyse
Tvarovat společnost jako sochu

Joseph Beuys byl kreslíř, sochař, akční a instalační umělec, učitel, politik, aktivista – a jeden z nevýznamnějších umělců 20. století. Jak jeho umění působí až do dnešních dob?

Od: Petra Schönhöfer

Šel až na hranice možností a mnohdy to bolelo. Mělo to bolet. I ten, kdo ještě nikdy žádné dílo Josepha Beuyse neviděl, zná pravděpodobně jeho mnohokrát citovanou, ale často špatně chápanou větu: „Každý člověk je umělec.“ Tím nechtěl v žádném případě říct, že každý člověk je malíř či malířka, architekt či architektka nebo hudební skladatel či skladatelka, ale že každá lidská činnost si může činit nárok na to, aby byla považována za umění. Tímto názorem Joseph Beuys od základu změnil podstatu umění, jeho materialitu, limity a úkoly.

Joseph Beuys byl považován za mimořádně charizmatického člověka. Svou ochotou poskytovat informace médiím a svou bezohledností, s jakou se prezentoval ve svých uměleckých akcích, hraničících až s pustošením vlastního zdraví, výrazně ovlivnil mladé umělce a umělkyně. Seznam jeho studentů a studentek z doby, kdy působil jako profesor na Düsseldorfské akademii umění (Kunstakademie Düsseldorf), se čte jako encyklopedie Kdo je kdo v oblasti raného umění Spolkové republiky Německo: Imi (Klaus Wolf) Knoebel, Imi (Rainer) Giese, Blinky Palermo, Norbert Tadeusz, Anatol Herzfeld, Bazon Brock, Chris Reinecke, Katharina Sievering, Erinna König, Reiner Ruthenbeck, Johannes Stüttgen – ti všichni se scházeli u Beuyse v učebně číslo 19 na katedře monumentálního sochařství. K mezinárodně nejznámějším Beuysovým žákům dodnes patří Jörg Immendorff. Tento malíř, sochař a profesor umění, zesnulý v roce 2007, navštěvoval Beuysovu třídu od roku 1964. Se vztahem k Beuysovi, zesnulému v roce 1986, který ho povzbuzoval k používání zcela nových témat a forem v malbě, se Immendorf vypořádával ještě desítky let po skončení studia.
Joseph Beuys (vpravo) v budově Düsseldorfské akademie umění: Se skupinou studentů a studentek obsadil 15. října 1971 sekretariát, aby si vymohl rozhovor s ministrem pro vědu, Johannesem Rauem, o kontroverzním přijímacím řízení akademie. | Foto (detail): © picture alliance / Wilhelm Leuschner

Otesávat společnost

Pokud jde o obsah, vyzýval Beuys k radikální změně společnosti. Jako žádný jiný umělec své doby spojoval umění se společností, propojoval ho s politikou, vědou, filosofií a ekonomikou. Výchozím bodem byla jeho teorie sociální plastiky, kterou mimo jiné realizoval v roce 1982 na výstavě documenta v Kasselu v roce 1982 svým sociálně-ekologickým dílem 7000 Eichen – Stadtverwaldung vor Stadtverwaltung (7000 dubů – zalesnění města místo městské správy). Beuys a mnoho dobrovolných pomocníků vysadili v průběhu pěti let na různých místech Kasselu 7.000 stromů a ke každému z nich čedičový sloupek. Tento zpočátku kontroverzní projekt se stal mezitím už charakteristickou součástí města Kassel.
„7.000 dubů“ (7.000 Eichen): Umělecká akce Josepha Beuyse pro výstavu documenta 7 ovlivňuje dodnes vzhled města Kasselu – na snímku člověk procházející se alejí lemovanou Beuysovými stromy v roce 2012, třicet let po vysazení stromů. | Foto (detail): © picture alliance / dpa / Uwe Zucchi Jako „sociální plastiku“ označoval tento umělec akce, které se neomezují na uzavřené, dokončené dílo, ale zahrnují kreativní myšlení a jednání člověka. Tímto konceptem položil Beuys základy dnes převládajícího pojetí umění. Umění už nevzniká jen v ateliéru, ale koná se i přímo v místech živého společenského dění. Pomocí participativních přístupů se umělci a umělkyně snaží zlepšovat životní situaci znevýhodněných osob. „Formovat společenský řád jako sochu, to je můj úkol a to je úkol umění,“ řekl údajně sám Beuys.
 
„Idea sociální plastiky, i když to slovo nemám rád, je možná největším uměleckým odkazem, který po sobě Beuys zanechal,“ prohlašuje filosof a akční umělec Philipp Ruch, který vede Centrum pro politickou krásu (Zentrum für Politische Schönheit, ZPS). Toto sdružení akčních umělců a kreativců vyvolává v Německu od roku 2009 opakovaně rozruch svými provokativními uměleckými projekty. „Akční umělci namísto kamene otesávají samotnou společnost. Jejich materiálem je politická realita – nikoli obvyklé materiály.“
Philipp Ruch, vedoucí uměleckého kolektivu Centra pro politickou krásu (Zentrum für politische Schönheit), v roce 2018 v Berlíně | Foto (detail): © picture alliance / ZUMAPRESS.com / Sachelle Babbar

Osvícení prostřednictvím rozrušení

Beuys je také klíčovou postavou k pochopení díla Christopha Schlingensiefa. Tento německý divadelní a filmový režisér, autor a akční umělec, který zemřel v roce 2010, se svým obdivem k Beuysovi nijak netajil. Odkaz na Beuyse je jasně patrný v Schlingensiefových sociálně kritických dílech, jako byl například umělecký a filmový projekt Ausländer raus! Schlingensiefs Container (Cizinci pryč! Schlingensiefův kontejner), vytvořený u příležitosti festivalu Wiener Festwochen 2000. Koncept akce vycházel z konceptu televizní show Big Brother: V kontejneru byli shromážděni žadatelé a žadatelky o azyl a každý den z nich byly veřejným hlasováním vybrány konkrétní osoby – a ty byly tímto určeny k deportaci z Rakouska.
Christoph Schlingensief před svým kontejnerem během festivalu Wiener Festwochen 2000: Podle konceptu „Big Brother“ žilo v tomto kontejneru dvanáct účastníků a účastnic, kteří byli představeni jako „uchazeči o azyl“. Osm kamer přenášelo dění v kontejneru živě na internet, takže publikum mohlo z uchazečů každý den vybrat dvě osoby pro odsun. | Foto (detail): © picture alliance / IMAGNO / Didi Sattmann Schlingensief tím posunul plastické akční umění ještě dál než jeho idol Beuys, který sice uměleckou scénu provokoval a zásadním způsobem zpochybňoval, ale nešel stejně intenzivně až na společenský práh bolesti. „Beuys svého času otevřel Schlingensiefovi dveře k tomu, čemu dnes říkáme ‚akce‘,“ vysvětluje Ruch. Schlingensief je prý naopak pro ZPS tím, čím byl Beuys pro Schlingensiefa: „Centru pro politickou krásu se za posledních dvanáct let podařilo proniknout do společnosti více než dvaceti akcemi. Každá jednotlivá akce by byla bez Schlingensiefa – a tím i bez Beuyse – nemyslitelná. Umění musí bolet, dráždit a rozrušovat. Schlingensief tomu říkal ‚osvícení prostřednictvím rozrušení‘.“