Blog Německého muzea
Around the World, část 2.

Od: Mareike Wöhler

Around the World: Propojení textů #ErikaMann

Díl 2: Ve vzducholodi „Hrabě Zeppelin“ a černý pasažér na cestě do Ameriky

Dnes konečně vyrážíme! Minulý pátek jsem na tomto místě v prvním díle vyprávěla o účasti týmu Německého muzea na digitálním projektu propojování institucí #ErikaMann mnichovské Monacensie a taky o knize pro děti Eriky Mann Štofek letí přes moře. Viděli jsme, že autorka užívá ve svém vyprávění odkazů na reálné dopravní prostředky a na události, které jsou relevantní pro dějiny techniky a nějak souvisí s Německým muzeem (Deutsches Museum). Tak se např. Štofek na svém člunu zavěšeném za kolesový parník „Luitpold“ vezl po Blauberském jezeře – model tohoto kolesového parníku nalezneme ve sbírkách Německého muzea v Mnichově (Deutsches Museum).

Také jsme už mj. slyšeli o pohlednici se vzducholodí z Muzea zepelínů (Zeppelin Museum) a o zvířátku jménem želvuška před vzducholodí LZ 129 „Hindenburg“. Dnes půjde konečně o cestu zepelínem. Zepelín vidíme už na titulním obrázku knihy o Štofkovi.

Vášeň Eriky Mann pro vozidla všeho druhu nám jasně ukazuje i tato skica z manuskriptu Štofka, který leží uschován v Archivu Eriky Mann v Literárním archivu Městské knihovny v Mnichově / Monacensii (Literaturarchiv der Stadtbibliothek München / Monacensia). Na zadní straně jednoho listu svého manuskriptu autorka nakreslila tužkou několik vzducholodí a asi taky malého Štofka, zrovna když… Ale jedno po druhém!

První vzducholoď, britská R34, překonala Atlantik už v roce 1919. O deset let později, od 7. do 29. srpna 1929, obeplula vzducholoď LZ 127 „Hrabě Zeppelin“, pojmenovaná po svém vynálezci a staviteli vyztužených vzducholodí, ve čtyřech etapách dokonce celou zeměkouli. Ferdinand von Zeppelin (1838–1917) věnoval Německému muzeu (Deutsches Museum) devět knih, které lze dnes nalézt v Knihovně muzea, ale to jen tak na okraj.

V knižním příběhu si rodina malého Štofka kvůli nedostatku ryb a denním výletníkům sotva vydělá na živobytí. Po fiktivním Blauberském jezeře jezdí turisté raději na parníku, než aby se nechali vozit na loďkách. Bohatý americký strýček celou rodinu nejednou lákal do Ameriky, po odmítnutí ale své příbuzné už nepodporuje. Proto si Štofek jednoho dne (v kapitole Vzhůru s leteckou poštou) vleze do poštovního pytle a schová se v nákladním prostoru zepelínu, aby navštívil svého strýčka v Americe: „Nechal v něm jenom několik pohlednic, které si držel nad hlavou a před sebou, aby ten, kdo se ho jen letmo dotkne, hned nepozoroval, že to už vlastně není poštovní pytel.“ (s. 64)

Autorčino vyprávění ovlivnila jedna skutečná událost, která se přihodila čtyři roky před vydáním knihy o Štofkovi: V roce 1928 se propašoval devatenáctiletý černý pasažér na palubu vzducholodě LZ 127 „Hrabě Zeppelin“, která měla následně v roce 1929 poprvé obeplout celý svět. Clarence Terhune byl obyčejný chlapec ze St. Louis v Missouri, který se tajně vplížil na palubu, „aby se svezl“, protože chtěl vidět svět, jak napsal New York Times dne 30. října 1928.

Nebyl to ale první černý pasažér na transatlantickém letu, i když to deník New York Times tehdy tvrdil. Už v roce 1919 se totiž tajně dostal 22letý černý pasažér na již zmíněnou vzducholoď R34, která jako první přeletěla Atlantik. Tento černý pasažér se jmenoval William Ballantyne a byl to vlastně člen posádky. Protože jeho místo bylo krátce před odletem přiděleno pozorovateli, vyškrtli ho ze seznamu cestujících. První den cesty ho odpoledne objevili na palubě. To už se vzducholoď nacházela nad oceánem, takže nemohl být shozen padákem. Zpáteční cestu musel ovšem absolvovat na lodi.

Ale zpět k reálným událostem roku 1928 na palubě vzducholodi „Hrabě Zeppelin“: V ranním vydání Berlínského Deníku (Berliner Tagblatt) ze dne 30. října 1928 se dočteme následující: „Z pasažérů vzducholodi bylo sedm ‚nováčků‘, všichni ostatní jsou ostřílení veteráni. Na palubě se navíc nacházelo ještě 48 poštovních pytlů s 341 librami nákladu. Vedle šest týdnů starého psa a jistého kvanta bacilů pro německé výzkumné instituce byl nadmíru zajímavým nákladem také černý pasažér, o němž se všichni nejprve domnívali, že se jedná o známého amerického sportsmana Connollyho. Jeho přátelé se už velmi obávali, že ho – pakliže se jejich domněnka potvrdí – Dr. Eckener jednoduše hodí přes palubu. Podle rádiového hlášení z zepelínu se ale v případě tohoto pasažéra jedná o 19letého poslíčka z New Yorku. Když byl objeven, přijala ho posádka velmi přátelsky. […] V každém případě to bylo zajímavé ‚sousto‘ pro noviny.“

V ranním vydání Vossische Zeitung ze dne 31. října 1928 nalezneme pod hlavním nadpisem "Hrabě Zeppelin" v druhé půlce cesty ohromující pokračování příběhu: Černý pasažér – nový druh sportu: „Americký tisk, který se intenzivně věnuje mladému Terhunovi, jenž se jako černý pasažér vplížil na palubu zepelínu, nás v této souvislosti zpravuje také o jeho dřívějších dobrodružstvích. Terhunovi se podařilo už dříve několikrát obratně a potajmu vkrást na místa, která pro něj měla velkou přitažlivost. Tak se například vpašoval minulé léto v uniformě uvaděče na zápas Heeney–Tunney (= zápas v boxu Thomas Heeney proti Gene Tunney dne 26. července 1928 v New Yorku). A když ze San Francisca vyplouval nový parník směrem do Honolulu, koho neměl na palubě jako černého pasažéra? Zase Terhuna! Jen jednou měl Terhune, který procestoval celou Ameriku převlečený za hráče golfu, smůlu. Když se schoval na jistém parníku plujícím na Aljašku, jednalo se o poslední spoj toho léta, a tak musel Terhune na Aljašce přečkat zimu.“
Štofek při záchranné akci, ilustrace od Richarda Hallgartena, in: Erika Mann, Stoffel fliegt übers Meer, Rowohlt Verlag GmbH, Reinbek bei Hamburg, 4. vyd. 2018, s. 75, vychází z prvního vydání z roku 1932. Ilustrace otištěna s laskavým svolením nakladatelství Rowohlt Verlag. | © Rowohlt Verlag Poté, co Štofka na palubě vzducholodi odhalí, zachrání tento nebojácný chlapec cestující: opraví řídící lano, které se zaseklo. Jako jediný je pro tento úkol vhodný, neboť váží jen 36 kilo a měří jen 1,28 metru. Větší hmotnost by vnější plášť zepelínu nevydržel (s. 94-97). Při této akci chvíli visí na laně na zepelínu ve vzduchu – to vidíme na skice v manuskriptu Eriky Mann. Možná Erika Rickymu Hallgartenovi, který ilustrace k Štofkovi vytvořil, tuto příhodu vyprávěla pomocí zmíněné skici. Na konci záchranné akce kapitán Štofkovi řekne: „Jsi odvážné škvrně.“ (s. 97) A tak se opět potvrzuje, že odvaha nemá nic společného s věkem a velikostí, jak to známe u Pipi Dlouhé punčochy nebo jak je to zřejmé také v případě naší želvušky, která cestovala z Mnichova až do Friedrichshafenu (srov. část 1).

Na počátku 20. století si člověk podobnými eskapádami a cestováním načerno mohl získat hodně mediální pozornosti. O podobných černých pasažérech, riskujících někdy i život, psaly noviny na celém světě. Když tito odvážlivci své dobrodružství přežili, bylo jisté, že je veřejnost zahrne pozorností a slávou.

Stolní hra „Černý pasažér v zepelínu“, Zeppelin Museum. | Foto: © Tatjana Dietl (výřez) V Muzeu zepelínů (Zeppelin Museum) v jihoněmeckém Friedrichshafenu je vystavena i stolní hra „Černý pasažér v zepelínu“, v níž – podobně jako známá postava barona Prášila na dělové kouli – chlapec cestuje vzduchem na palubě zepelínu. Neznáme sice rok výroby této společenské hry, užitá typografie a další znaky prozrazují ovšem, že byla vyrobena někdy v pozdních 20. či raných 30. letech 20. století. Vzhledem k mediální pozornosti, které se dostalo Clarencovi, lze usuzovat, že tato hra vznikla zřejmě časově velmi záhy po jeho cestě. Možná Erika Mann tuto hru, a také i zprávy z novin, znala – nebo že by její kniha vznik hry dokonce podnítila? Když se Terhune nacházel na své cestě, bylo to teprve několik málo měsíců – uprostřed července – kdy se Erika se svým bratrem Klausem vrátili ze své cesty kolem světa, o níž jsem vyprávěla v první části příspěvku.

Taky ze Štofka po jeho odhalení učiní pomocníka v kuchyni – stejně jako tomu bylo v případě opravdového černého pasažéra Terhuna, který musel zbytek času strávit loupáním brambor a podobnými úkoly. Ale už během zpáteční cesty do Friedrichshafenu obdržel nabídky zaměstnání, jak o tom psalo Večerní vydání Berliner Börsen-Zeitung ze dne 31. října 1928: Pobočka firmy Leonhard Tietz A.-G. v Cáchách, v té době známého řetězce obchodů, mu nabídla okamžité zaměstnání ve své provozovně. Hamburská firma Carl Hagenbeck, známá provozováním zoologických zahrad a cirkusů, ho chtěla zaměstnat jako krotitele dravých šelem. Po přechodném zadržení kvůli chybějícímu pasu po přistání byl v tisku oslavován.

Jak financovat cestovní náklady, o tom museli na své cestě kolem světa přemýšlet i sourozenci Erika a Klaus Mannovi. Nad vodou je držely občasné přednášky, výroba článků v jejich „továrně na články“, prodej fotografií… Také rodina a přátelé vypomáhali zasíláním různých obnosů, když sourozenci telegraficky žádali o finanční výpomoc. Před cestou se Erika a Klaus vydávali za dvojčata, protože se dozvěděli, že v Americe musí mít údajně každý spleen. Nic jiného je nenapadlo. Dne 21. října 1927 proto v novinách The World o nich hovoří jako dvojčatech: Thomas Mann’s Twin Children Arrive for America Tour. V knize Rundherum (Kolem dokola), kterou napsali sourozenci spolu a v níž líčí svá dobrodružství na cestě, popisují, jak dopluli transatlantickým spojem do New Yorku (s. 11).

Ve Štofkově příběhu dochází k ohlasu v tisku, ještě když je Štofek ve vzduchu na palubě zepelínu: „zde jsou novináři opravdu velmi chytří, a píší prý o celé cestě krásné články, a snad v nich bude i o něm, o Štofkovi, bude-li se chovat způsobně.“ (s. 107) Když zepelín s cestujícími a Štofkem nakonec dosedne v New Yorku na zem, píšou o tom (fiktivní) Německé státní noviny: „‚Krištof objevuje Ameriku po druhé... Statečný malý Němec zachraňuje vzducholoď z vážého nebezpečí... Krkolomná jízda malého Krištofa Bartela... Štofek nad mořem!‘“ (s. 132)

Vzducholoď LZ 127 „Hrabě Zeppelin“, model, 1928, měřítko 1:250, inv. č. 76474. | Foto: © Deutsches Museum / K. Mosch (výřez) Německé muzeum v Mnichově (Deutsches Museum) vlastní dva modely 237 metrů dlouhé vzducholodi „Hrabě Zeppelin“, která uměla vyvinout rychlost až 110 kilometrů za hodinu. Vedle modelu v měřítku 1:50 (DMO, inv. č. 73970) existuje také menší model v měřítku 1:250, který je dlouhý necelý metr. Oba modely byly ve Friedrichshafenu postaveny v letech 1928–1937.

Existují dokonce originální kusy potahové látky z „Hraběte Zeppelina“, které jsou uschovány a částečně i vystaveny v Německém muzeu (Deutsches Museum) (DMO, inv. č. 80505).
Kus potahové látky vzducholodi LZ 127 „Hrabě Zeppelin“, Friedrichshafen, ca. 1936, Deutsches Museum, inv. č. 80505. | Foto: © Deutsches Museum / A. Göttert. Dle údajů dřívějšího kurátora odborné oblasti „Historická vzduchoplavba“, Hanse Holzera, byl plášť vzducholodi tvořen bavlněnou látkou s váhou 110g/m². Po umístění na konstrukci vzducholodi bylo třeba látku kvůli napnutí opakovaně natřít průhledným napínacím lakem Cellon, směsí acetátových vláken a kafru. Cellon obsahoval také hliníkový prášek, aby se od pláště odráželo sluneční záření. Tak se mělo zabránit přílišnému zahřívání povrchu vzducholodi a především plynu uvnitř. Také bylo třeba povrch chránit před vlhkostí, aby vzducholoď nebyla příliš těžká. Už když se podíváme na samotný kus tohoto látkového pláště, můžeme si představit, jak nádherně se vzducholoď asi třpytila na nebi, když na ni svítilo slunce.

Špice přídě vzducholodi zepelín LZ 127, Německé muzeum (Deutsches Museum), inv. č. 70696. | Foto: © Deutsches Museum / C. IIling V Německém muzeu (Deutsches Museum) nalezneme ještě jeden velký předmět, který byl až na svoji špici potáhnutý podobnou látkou: jedná se o originální špici přídě vzducholodi LZ 127 „Hrabě Zeppelin“ (DMO, inv. č. 70696).

Při demolici a sešrotování „Hraběte Zeppelina“ v roce 1940 se špice přídě zachránila. Dnes ji můžete vidět zavěšenou na stropě na výstavě „Historická vzduchoplavba“ v Německém muzeu (Deutsches Museum). Tato špice přídě by měla virtuálně „oživnout“ na nově plánované výstavě Německého muzea s názvem „Historická vzduchoplavba (do roku 1918)“.

A teď se mezitím zase jednou podívejme, co provádí Štofek: „Hleděl z okna a přes jezero. Na druhém břehu, tam, kde zapadalo slunce, bylo mnoho třpytu a lesku, jako by tam byla samá zrcadla a odrážela světlo. Ale Štofek věděl, že je to jenom plechová střecha ohromné dvorany, kterou postavili pro letadlo, aby si tam mohlo po dlouhém letu odpočinout.“ (s. 21)

Zde se vyráběly a stavěly zepelíny: V loděnici na stavbu vzducholodí Zeppelin GmbH ve městě Friedrichshafen u Bodamského jezera, dioráma, Deutsches Museum, München 1958, DMO, inv. č. 73927. | Foto: © Deutsches Museum (výřez) Kde a jak se zepelíny v roce 1926 stavěly, si můžeme přesněji prohlédnout v Německém muzeu (Deutsches Museum) na diorámě „Zepelínská lodinice pro vzducholodě ve Friedrichshafenu“ z roku 1958 (DMO, inv. č. 73927). Přesnější a další informace o všech diorámách lze nalézt v podrobném Katalogu diorám Německého muzea (Dioramenkatalog des Deutschen Museums), který vyšel v roce 2017.

Muzeum zepelínů (Zeppelin Museum), Friedrichshafen, 2020. | Foto: © Tatjana Dietl Muzeum zepelínů (Zeppelin Museum) se nachází v bývalém přístavním nádraží ve Friedrichshafenu u Bodamského jezera.

A kdo by chtěl vědět ještě více o zepelínech, ten si může prohlédnout výstavu „Propojení světa. Průkopnické lety a letecká doprava přes Atlantik“, která byla vytvořena k výročí stoletého jubilea prvního přeletu severního Atlantiku vzducholodí. Protože ale už několik týdnů je v Německu kvůli COVIDu-19 všechno jinak, jsou muzea zavřená; na jak dlouho, nevíme. Ale koncept výstavy lze shlédnout online: Hlavním bodem této multimediální inscenace je tři metry dlouhý, interaktivní průhledový model vzducholodě R34, která roku 1919 jako první přeletěla Atlantský oceán. Prohlédnout si lze také levou gondolu motoru z „Hraběte Zeppelina“. Navíc si zájemci mohou projít jednotlivé zastávky při obeplutí zeměkoule v našem Blogu Muzea zepelínů (Blog des Zeppelin Museums).

Doklady o analogové komunikaci přes Atlantik: Dopisní pošta z „Hraběte Zeppelina“ nacházejícího se v Bolívii a Uruguayi poslaná na různé adresy v Německu v roce 1932 a 1936. Ke shlédnutí v Místnosti divů Muzea zepelínů (Zeppelin Museum), Friedrichshafen. | Foto: © Tatjana Dietl (výřez) V tamní Místnosti divů se pomocí originálních dopisů ukazuje, jak daleká místa „Hrabě Zeppelin“ později ještě navštívil: v letech 1932 a 1936 byl na letu po jižní Americe, o čemž svědčí letecká pošta, kterou převážel zepelín s sebou do Německa – možná v nějakém pytli, jako byl ten, v němž se na cestě do Ameriky schoval Štofek.

A tím se ještě jednou vracíme ke sbírkám Německého muzea (Deutsches Museum). Čím jsme první část začali, tím nyní v druhé části také končíme, tedy přítomností analogového komunikačního média, pohlednicí, která je zaslána Německému muzeu:
Pohlednice, kterou napsal Oskar von Miller dne 28. září 1929 svým kolegům v Německém muzeu a kterou s nápisem „letecká pošta“ vyhodil ze vzducholodi „Hrabě Zeppelin“, Deutsches Museum, Archiv, HS 8081. | Foto: © Deutsches Museum / R. Krause. Zakladatel Německého muzea (Deutsches Museum), Oskar von Miller (1855–1934), dne 28. září 1929 letěl z Friedrichshafenu vzducholodí „Hrabě Zeppelin“. To je známý fakt, protože nad Mnichovem ze vzducholodi vyhodil pohlednici, na níž v 8:30 své kolegy – mé kolegy z muzea v minulosti (tehdy převážně muže) – srdečně pozdravoval.
Přední a zadní strana obálky, v níž byla nad Mnichovem shozena pohlednice z paluby zepelínu. | Foto: © Deutsches Museum / R. Krause. Nálezce pak pohled pravděpodobně – jak o to ředitel muzea na obálce žádá – osobně odnesl do muzea, v jehož archivu je pohled dodnes uschován (Deutsches Museum, Archiv, HS 8081). O tom pojednává také příspěvek na blogu k 10. „Dni archivů“ ze dne 7. března 2020 na téma „Od depeše až k e-mailu“.

Co zvládl pan Oskar von Miller, zvládnete i Vy: Napište svým babičkám a dědečkům, když je teď nemůžete tolik navštěvovat! Napište svým neteřím a synovcům, kteří se už nudí tím, jak dlouho nemají pořádnou školu! Napište svým kolegyním a kolegům, kteří jsou zavřeni doma a pracují na „home-office“, aby od Vás měli alespoň něco hmatatelného! A co takhle jednou hodit do vody zprávu v lahvi a počkat si, komu přijde. Pomáhejte si a zůstaňte všichni zdraví!

Solidarita by se určitě líbila i Erice Mann: „Jediný ‚princip‘, kterého se držím, je moje tvrdohlavá víra v několik základních morálních ideálů: v pravdu, čest, slušnost, svobodu, toleranci.“ (Erika Mann, 1943)


Literatura:
1. Erika Mann: Stoffel fliegt übers Meer. Reinbek bei Hamburg 2018. (Podle originálního vydání z roku 1932)
2. Erika a Klaus Mann: Rundherum. Abenteuer einer Weltreise. Doslov Uwe Naumann. Reinbek bei Hamburg 2017.
3. Wilhelm Füßl, Andrea Lucas, Matthias Röschner (eds.): Wirklichkeit und Illusion. Dioramen im Deutschen Museum. München 2017. (Kat. 40, s. 118n.; s. 198n., kat. 90.)
4. Horst Kleinert: Traumreisen mit dem Luftschiff. Aufstieg, Fall und Rückkehr der Zeppeline. Lüneburg 2017. 
Všechny citáty z knihy Štofek letí přes moře: Copyright © 1934 Melantrich a.s. Praha. Přel. Jan Zahradníček.

Institut: Deutsches Museum, Museumsinsel 1, 80538 München
Článek z 20|03|2020 byl převzat s laskavým svolením Německého muzea. Originální text je k dispozici na blogu Německého muzea a Monacensie Mnichov.