Fenomén Místo činu
Sériovým pachatelům na stopě

Každou neděli sleduje přibližně deset milionů televizních diváků v Německu kriminální seriál Místo činu (německy Tatort). Také v knihkupectvích jsou regionální detektivky žádané jako nikdy dřív. Čím to je, že kriminální příběhy lidi tolik fascinují?
 

Od: Nadine Berghausen

Je noc a my se nacházíme v temném lese. Je slyšet jenom těžké oddychování oběti, která klopýtá tmou v lesním podrostu. Oběť se neustále ohlíží, dívá se uštvaně a vystrašeně směrem k pronásledovateli. A nakonec zůstane zkoprněle stát, když v posledních okamžicích svého života pozná svého vraha...

Navzdory tomu, že scéna tohoto druhu se na obrazovce objevila už bezpočtukrát, tají se divákovi při jejím sledování dech a hlavou se mu míhají všichni podezřelí, zatímco se celý blažený hrůzou choulí na své pohovce. Pro fanoušky detektivek v Německu je Místo činu, vysílané každou neděli v hlavním vysílacím čase ve 20:15 hodin, už samozřejmost. Tato společná produkce devíti vysílatelů německé asociace veřejnoprávních televizních společností (ARD), švýcarské rozhlasové a televizní společnosti Schweizer Radio und Fernsehen (SRF) a rakouské rozhlasové a televizní společnosti Österreichischer Rundfunk (ORF) se už několik desetiletí těší velké oblibě. Od roku 1970 je Místo činu pro mnoho Němců nedělním rituálem a pro vysílací stanice zárukou sledovanosti, protože pokaždé spolehlivě přiláká k obrazovkám deset  milionů diváků. Obecně vysokou sledovanost ještě zvyšují oblíbené postavy, jako je münsterský hlavní komisař Thiel se svým náladovým kolegou, profesorem Boernem, nebo ostrá vyšetřovatelka Lena Odenthal z Ludwigshafenu.

Janu Josefu Liefersovi a Axelu Prahlovi, představitelům münsterského týmu, se to směje, když münsterská řada seriálu Místo činu už léta zaznamenává nejvyšší sledovanost. | Foto (výřez): © picture alliance/Sven Simon Populární je však nejen Místo činu. Němci jsou milovníci detektivek. Nemine večer, aby televizní program nenabízel alespoň jednu honbu za zločinem, a také v knihkupectvích je kriminální žánr velmi žádaný.

KRIMI JAKO ODPOČINKOVÝ ŽÁNR

Čím to je, že si kriminální žánr získal takovou oblibu? Vysvětlení jsou rozmanitá. Kriminální literatura bývá dokonce vnímána jako odpočinková literatura, protože čtenář se může se svou knihou cítit v bezpečí a hrůzu sledovat z bezpečného odstupu. Kromě toho nelze podcenit ani pocit zadostiučinění, když divák nebo čtenář rozluští záhadu kolem vraždy ještě dřív, než ji vyřeší kriminalista.


Od roku 1970 každou neděli večer spolehlivý magnet pro televizní diváky: seriál Místo činu (Tatort) (AB) | Foto (výřez): © picture alliance/dpa-Bildarchiv Náruživí diváci kriminálních příběhů nebývají zrovna přecitlivělí – dokonce ani tehdy, když se příběh vyvíjí obzvlášť brutálně a krvavě, když dojde na pitvání mrtvol, na týrání obětí nebo na analýzu rozmístění krevních stop na místě činu. Jiní diváci naopak konzumují raději takový typ kriminálního žánru, kdy nedochází k překročení hranice „pohodové“ hrůzy či předvídatelného děsu. Mnoho diváků navíc tíhne k příběhům, které jsou zasazeny do konkrétní lokality a situace. Tím se také dá vysvětlit oblíbenost regionálních kriminálních příběhů.
 

regionální krimi –„to místo činu znám!“

Obliba regionálních kriminálních příběhů v Německu stále stoupá. Kriminalisté však honí vrahy nejen doma po Německu, například v oblasti Allgäu, v pohoří Eifel nebo ve Východním Frísku. Spisovatelé a scenáristé se nezastaví ani před oblíbenými prázdninovými destinacemi Němců, o čemž svědčí názvy typu Vražda na Mallorce, Krvavá Bretaň nebo Místo činu Toskánsko. Z těchto (zde volně smyšlených) názvů lze vytušit často šablonovitý, zčásti poněkud teatrální obsah příběhů. Vzhledem k tomu, že děj má zůstat přehledný, odehrává se ve většině případů nikoli v neosobním, zaměnitelném a šedém prostředí velkoměsta, ale ve venkovské idyle. V mikrokosmu vesnice jsou totiž společenské struktury lépe srozumitelné.


Také v knihkupectvích jsou detektivky s regionálním zaměřením velkým šlágrem. | Foto (výřez): © picture alliance/Nuri Almak Seriál Místo činu se snaží diváky zaujmout zejména rozmanitostí regionálních vyšetřovatelských týmů. Mnoho míst, na kterých se děj odehrává, diváci také znají ze svého běžného života. Tvůrci seriálu navíc sahají k aktuálním, společensky ožehavým tématům. Dalším důvodem, proč má Místo činu stmelující účinek, je, že na sociálních sítích se během vysílání a po vysílání dílu živě diskutuje o tom, jak se komisaři k případu postavili a jak byla reflektována společenská situace.
 

potěšení ze strachu a realita

Fikce je přitom ve zřetelném kontrastu s realitou. V roce 2017 bylo v Německu uvedeno na trh zhruba 3.500 kriminálních románů v tištěné podobě a vedle toho vznikalo jak na běžícím pásu mnoho televizních kriminálních příběhů. Ve skutečnosti však bylo ve stejném roce zaznamenáno „jen“ 405 opravdových obětí vražd.

Pokud bychom věřili analýze násilí, kterou provedl kanadský experimentální psycholog a lingvista Steven Pinker, jenž mimo jiné vyučuje psychologii na Harvardu, vyskytuje se v našem každodenním životě v současné době mnohem méně násilí než v dřívějších dobách. Jaký to dává smysl vzhledem k nadšení ze záplavy kriminálních příběhů? Ve svém díle Lepší andělé naší přirozenosti: Proč se míra násilí snižuje (anglicky: The Better Angels of Our Nature: Why Violence Has Declined), které čítá 1.200 stran, předkládá Pinker tezi, že míra násilí se v průběhu dějin lidstva výrazně snížila a že násilí dnes oslavujeme, protože ho ve skutečném životě postrádáme. Zatímco ve středověku se konaly veřejné popravy jako podívaná pro lid, dnes se přikláníme k ohledávání fiktivních mrtvol.

Ostatně i v seriálu Místo činu se počet obětí v roce 2017 snížil téměř o polovinu – ze 162 na pouhých 85 mrtvol.


Pro mnoho lidí zůstává zosobněním detektiva dortmundský vrchní komisař Horst Schimanski (lidově „Schimi“), svérázný a odvážný kriminalista, kterého mnoho let ztělesňoval herec Götz George. | Foto (výřez): © picture alliance/dpa/Istvan Bajzat