Česká detektivní literatura
Noví čeští autoři v detektivním žánru

Kriminální román zažívá v Česku v posledních letech dobré časy. Objevují se noví a zajímaví autoři, kteří své knihy více přibližují současné realitě, pečlivěji studují psychologické profily postav a zavedené schéma vražda – pátrání – bystrý detektiv – překvapivé odhalení všelijak narušují a inovují.

Od: Pavel Mandys

 
Detektivky byly u českých čtenářů vždy oblíbeným oddechovým žánrem, který navíc komunistická propaganda neváhala využívat ve svůj prospěch. Jakkoliv zprvu cenzoři detektivku považovali za úpadkový projev buržoazní kultury, již koncem 50. let pochopili, že se správným rozdělením rolí může být detektivka účinnějším nástrojem vychovávání čtenářských mas než uctívaný „socialistický realismus“. A když už se masy po invazi sovětských vojsk v srpnu 1968 vychovávat nedaly, patřila detektivka na rozdíl od fantasy nebo komiksu k protěžovaným žánrům, které měly naplnit ediční plány, zchudlé o náhle nežádoucí spisovatele.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989, odkdy mohli znovu publikovat samizdatoví či exiloví tvůrci, se zdálo, že zájem o únikové čtení opadl, či přinejmenším o jeho domácí produkci v konkurenci překladů z angličtiny. Ale spíše jen zůstal stranou mediální pozornosti: thrillery Pavla Frýborta či klasičtější detektivky Evy Kačírkové či Inny Rottové, vesměs autorů, kteří začali publikovat před rokem 1989, se stále prodávaly docela dobře. Jejich vrstevníci psali další a další krotké a od reality odtržené zápletky zejména pro starší publikum.

Až s překlady skandinávských autorů po roce 2000 detektivní žánr objevili čtenáři (a zejména čtenářky) mladší a vzdělanější. I proto, že někteří Seveřané dokáží do čtivého románového tvaru převést kriminální jevy, jimiž nás aktuálně zásobují média: od korupce přes rasismus až po domácí násilí. Popularita skandinávských detektivek také ukázala, že i v zemích s největší kvalitou života a nejnižší kriminalitou na světě mohou vznikat věrohodné příběhy o krutých vraždách s nejednoznačnými závěry. A dostatečně věrohodné prostředí v Česku ostatně vzniklo také: podnikatelské elity a politici se u nás rychle propojili s organizovaným zločinem a čistá není ani policie a justice, jak to dokumentují četné kauzy v médiích.
 

Zatím trochu při zdi

Jediným společným jmenovatelem nových autorů jsou větší ambice než zabít čtenářům čas na pláži nebo v lázních. Jinak mezi jejich pracemi mnoho styčných bodů najít nelze. Jejich knihy sice nedosahují ke špičkám světové detektivky, ale s nadprůměrem už je srovnávat lze. Mladí tvůrci se nestydí vydat jako prvotinu detektivku, zvláště když se jedná spíše o román s kriminální zápletkou než o klasickou whodunitku. Mnohdy neovládají řemeslo a čtenář příliš brzy odhalí pachatele, více než dramatický děj jim jde vykreslení postav a motivicky se stále drží trochu při zdi.

Michaela Klevisová (nar. 1976) svůj první detektivní román Kroky vraha publikovala už v roce 2007. Podobně jako v případě následující Zlodějky příběhů (2009) se jednalo o detektivku tradiční, s policejním vyšetřovatelem a podezřelými, v případě Zlodějky příběhů navíc uzavřenými na venkovské samotě. Následující Klevisové detektivka Dům na samotě z roku 2011 však už naznačuje posun: pozice postavy policejního komisaře slábne až k bezvýznamnosti, a naopak roste role jednotlivých podezřelých. Místo obvyklého pátrání po pachateli dvou vražd Klevisová rozehrává psychologický thriller, v němž se střetávají často protichůdné ambice postav. Podobné jsou i následující romány, byť nejsou zasazeny do domácího prostředí (román Ostrov šedých mnichů z roku 2015 se odehrává na holandském ostrově, následující Zmizela v mlze z roku 2017 v odlehlé norské vesnici).

Psychologie postav je silnou stránkou také Michala Sýkory (nar. 1971). Literární vědec vydal pro mnohé dosti překvapivě v roce 2012 detektivku Případ pro exorcistu, na níž navázal dalšími tituly: Modré stíny (2013), Ještě není konec (2016) a Pět mrtvých psů (2018). Ve všech knihách vystupuje tým olomoucké kriminálky, vedený komisařkou Výrovou, přičemž Sýkora jí i jejím kolegům pečlivě buduje osobní i pracovní zázemí. Sýkorovi se podařilo zaujmout i dramaturgy České televize a výsledkem už byly tři řady seriálu Detektivové od Nejsvětější Trojice.

Televizní seriál (Vraždy v kruhu) stál také u proměny tvorby renomované autorky knih pro děti Ivy Procházkové (nar. 1953). V době uvedení seriálu, k němuž napsala scénář, publikovala také svou první detektivku Muž na dně (2014), jejíž děj seriálu předcházel. Chytrá, uvěřitelná, suverénně vystavěná a v mnoha směrech nekonformní zápletka (jediným opravdu zavrženíhodným padouchem byl zavražděný: zkorumpovaný policista) je jedna z nejlepších, jaké lze v české detektivní tvorbě posledních let najít, a autorka na ni v roce 2016 navázala románem Dívky nalehko.

 
Krimidebutanti

Objevili se také autoři, kteří si ke svému literárnímu debutu zvolili právě kriminální žánr.
Kromě knih Nely Rywikové (Dům číslo 6, Děti hněvu) stojí za pozornost pozoruhodný debut Jiřího Březiny (nar. 1980) Na kopci (2013). Ten začíná jako pátrání po nadpřirozeném úkazu (školačce se zjevil anděl), postupně se však stočí k hledání sexuálního násilníka. Březinova síla je opět více v psychologii postav a v budování jednotlivých scén než hlavní zápletky. Až v následujících románech jako by autor získal řemeslnou jistotu – v Promlčení (2015) se zabývá starou vraždou v pohraničních horách a na scénu uvádí mladého policejního vyšetřovatele, jehož další případy sledují romány Polednice (2016) a Vzplanutí (2019).

 
Drsná škola v českém rybníčku

Už osm románů a jednu knihu povídek publikoval v rychlém sledu Martin Goffa (nar. 1973), což je pseudonym bývalého policisty. Už jeho první dvě knihy Muž s unavenýma očima (2013) a Vánoční zpověď (2013) nabízejí přesvědčivý psychologický profil zločince a jeho zločinu i cenné analýzy českého podsvětí. Hlavní série s detektivem Mikem Syrovým, kterého nejprve poznáváme mimo službu, pak se však do policejního sboru vrací, je českou variací drsnějších kriminálek amerických autorů.

Ta pravá drsná škola se však v české literatuře objevila až v roce 2015 s románem Rychlopalba. Jeho autorem je Štěpán Kopřiva (nar. 1971), který předtím publikoval mírně parodické, velmi černohumorné a nadmíru brutální akční romány na pomezí sci-fi a fantasy. V Rychlopalbě se zprvu drží zpět, když svého hrdinu, řadového policistu, vyšle na odložené pátrání po dvanáctileté neteři. Postupně se ale děj přiostřuje, bezejmenný pátrač začne porušovat nejen služební předpisy, ale i zákon, přičemž od vloupání do venkovské chaty to jde až ke čtyřem zastřeleným.
Většina nových autorů českých krimirománů potřebuje čas k tomu, aby se takzvaně „vypsali“. Osvojili si umění zkratky, nadsázky a nadhledu. Ale jejich dosavadní knihy jsou už tak dost cenné v tom, jak přirozeně a suverénně do dosud poněkud umělohmotného prostředí české detektivky vnášejí motivy a prvky jako sociální napětí, ziskuchtivý materialismus v mezilidských vztazích či netrestané machinace bílých límečků.

Článek byl autorem aktuálizován a zkrácen z původního textu, který byl publikován na webu Českého literarního centra.