„Luz“, Tilman Singer
Halloweenský speciál: Horory z Německa (II)

První celovečerní film Tilmana Singera nabízí řadu interpretací záhadného příběhu o posedlosti démonem.

Od: Miguel Muñoz Garnica

Hluboko uvnitř, pod silnou vrstvou možných podtextů, je Luz filmem o lásce. V mlze, která prostupuje i interiérové záběry, lze odhadnout jednotlivé části příběhu: řádová internátní škola, dva teenageři, zakázaný románek... V závěrečné scéně se chilská představitelka hlavní role Luz (Luana Velis) ocitá v jakémsi abstraktním očistci, kde je obrazně i doslova konfrontována s bolestnými vzpomínkami. A možná po tomto procesu se mlhavé osvětlení, které ji obklopuje, otevře okamžiku, kdy Luz [Luz znamená ve španělštině doslova světlo] spatří samotné světlo. Ve svém debutovém filmu nechává Singer závěrečný záběr na hlavní hrdinku otevřený možnosti intimního odhalení a evokace cizích bytostí.

Posedlost

Luz je film, který čerpá hororové prvky z posedlosti démonem. Tilman Singer projekt původně koncipoval jako krátký film, který by se skládal z výslechové sekvence uprostřed filmu. Když tento koncept dále rozvíjel, zahrnul do něj prvek posedlosti, ale jeho „podstatou“ nebylo nabýt fyzické přítomnosti. Posedlost tak zůstává zcela neurčitá, kolísá mezi nehmotnými obrazy a vyprávěním. Ačkoli se v tomto smyslu objevují konvenčnější scény – zjevení posedlé postavy s prázdnýma očima a hrdelním hlasem –, ve filmu Luz není nikdy zcela jasné, kdo jsou ti posedlí, zda vůbec existují postavy, které posedlé nejsou, ani co přesně je posedlá bytost zač. Máme-li věřit milostnému příběhu v pozadí, posedlost má podobu sil, které nás ovládají a říkají nám, co máme dělat a koho máme milovat.

Snímek z filmu „Luz“ od Tilmana Singera, 2018 | Foto (detail): Tilman Singer © Bildstörung

Vrstvy

Luz je několik různých filmů v jednom. Například ve druhé scéně se dvě postavy setkají v podivném baru: výbuch chtíče bez lásky, vyjádřený gesty a živočišnými pohledy herců, kteří se však jeden druhého stěží dotýkají. Tato scéna odhaluje velmi složitý systém vrstev, který charakterizuje vyprávění filmu. Luzin příběh je nejprve navozen scénou automobilové nehody a následně rekonstruován pomocí hypnózy, která zase vyvolá vzpomínku na scénu z jejího mládí, jež zase skrývá řadu milostných scén, jejichž obsah lze jen stěží odhadnout. Vrstvy se prolínají do dalších vrstev a téměř se popírají, aby vytvořily rozsáhlou, nekonečnou posedlost, která rozpouští postavy nebo smysl jako kostky cukru. Dlouhé, mlhavé záběry nakonec vybízejí k tomu, abychom si vyvodili vlastní závěry.