Digitální propast
Odkolonizujte internet!
Internet je ovlivňován mocenskými strukturami. Digitální kolonialismus ukazuje, jak se zavedené hierarchie upevňují i na celosvětové síti. Mezi aktivisty a umělci však roste odpor.
Od: Ina Holev
Na internetu jsou si všichni rovni – to si ještě na začátku nového tisíciletí myslelo s nadějemi mnoho lidí. Když myšlenka propojené počítačové sítě začala koncem 50. let 20. století postupně pronikat z vojenských think-tanků do vědy a zprvu jen do určité malé části veřejnosti, byl internet ještě utopií. Pod maskou anonymity si měli být všichni uživatelé a uživatelky rovni a mít všichni stejná práva. Neměla existovat žádná hierarchie – ani mezi uživateli v různých zemích.
Naděje, že internet bude prostorem bez diskriminace, však dodnes zůstává iluzí. Naopak: Mocenské struktury jsou už pevně zakotveny v technické infrastruktuře. Pokračují v rozvíjení historie kolonialismu i ve virtuální sféře – v podobě „digitálního“ nebo „elektronického kolonialismu“.
Například mnoho algoritmů umělé inteligence je rasistických. Mnoho programů na rozpoznávání obličejů v rámci monitorování není schopno rozpoznat lidi tmavší barvy pleti. Právě černošské ženy bývají těmito technologiemi často chybně přiřazeny. To mají na svědomí především programátoři těchto aplikací – většinou se přitom jedná o bělošské muže ze západního světa. Pro ně samotné bývá mnohem obtížnější vzájemně rozlišit „people of colour“ než bělochy. To víceméně nevědomky utváří jejich pohled na svět a tím také jimi vyvíjené technologie.
Zůstane to takové, jaké to bylo vždycky. Přestože jde o celosvětové propojení pomocí počítačové sítě, existuje globální rozdělení na „Sever“ a „Jih“. Koloniální struktury, které vznikaly od 16. století, se dnes objevují v nové formě znovu. Bez surovin vyskytujících se na Jihu se průmysl špičkových technologií neobejde. Po starých námořních trasách, po kterých se kdysi plavily otrokářské lodě, jsou dnes na Sever přepravovány vzácné suroviny. Ty se v jižních zemích získávají za zčásti hrozných podmínek – například kobalt ve středoafrických dolech.
Mobilní telefony, počítače a ostatní elektronické přístroje nadnárodních koncernů jsou zase montovány v továrnách v zemích s levnou pracovní silou, kde bývají často špatné pracovní podmínky.
Jde ovšem nejen o výrobu zboží. Na Filipínách prohledávají moderátoři a moderátorky obsahu den co den sociální sítě, aby našli videa obsahující násilí – v pověření velkých poskytovatelů sociálních sítí a bez jakékoli psychologické podpory.
Kartely Amazon, Facebook, Google …
Digitální kolonialismus zachází však mnohem dál. Téměř kompletně proniká sítí a popisuje „novou kvaziimperiální mocenskou strukturu, kterou dominantní mocnosti ukládají velkému počtu lidí bez jejich souhlasu“. – Tak definuje lidskoprávní advokátka Renata Avila tuto kontinuitu kolonialismu.Přestože jde o celosvětové propojení pomocí počítačové sítě, existuje globální rozdělení na „Sever“ a „Jih“.
Lokální alternativy však často ztroskotávají na tom, že v mnoha oblastech světa není vůbec dostupný internet nebo že je internetové připojení příliš pomalé. Je to dilema, protože nabídky „globálních hráčů“ jsou samozřejmě využívány také v mnoha regionech globálního Jihu. A také tam internetoví obři až příliš rádi poskytují své služby – ale samozřejmě ne zadarmo. Protože tu však peněz bývá zpravidla málo, platí zákazníci a zákaznice za tyto služby především svými osobními údaji.
Z celosvětového počtu přibližně 70.000 aktivních autorů a autorek Wikipedie jich jen necelý 1.000 pochází z Afriky.
Indie tuto službu v roce 2016 zakázala a patří spolu s dalšími zeměmi k velkými kritikům těchto forem digitálního kolonialismu. Jedná se přitom zpravidla o státy, které mají koloniální historii a které dnes disponují poměrně dobře vybudovanou infrastrukturou. Jsou schopny posilovat vlastní, národní služby – a tím i lokální ekonomiky. Mnoho lokálních aktivistů a aktivistek však kritizuje i tento trend, protože v něm nevidí zlepšení pro ochranu osobních údajů. Namísto (většinou) amerických firem mají pak v takových případech přístup k osobním údajům uživatelek a uživatelů naopak lokální vlády a firmy. Zde je narativ digitálního kolonialismu zneužíván pro vlastní politickou agendu.
Vzhledem k těmto rámcovým podmínkám se tedy nelze divit, že vědomosti, které jsou dostupné na internetu, rozhodně nejsou svobodné ani objektivní. Jako příklad lze uvést Wikipedii: Většina autorů Wikipedie (a otevřené sítě Wikimedia, která s ní souvisí) jsou muži – a mnozí z nich jsou běloši; píší často z privilegované a jednostranné perspektivy. „Pouze 20 % přispěvatelů a přispěvatelek na Wikimedii pochází z globálního Jihu,“ konstatuje indická internetová aktivistka a autorka Anasuya Sengupta v interview pro Deutsche Welle. Založila skupinu „Whose Knowledge?“, která by měla přispět k větší rozmanitosti a objektivnosti Wikipedie.
Takzvaná „Wikimania“, každoroční setkání „wikipedistů a wikipedistek“, se konala v roce 2018 v Kapském Městě, tedy poprvé v subsaharské Africe. Zejména znalosti o africkém kontinentu nejsou dostatečně zastoupeny. Z celosvětového počtu přibližně 70.000 aktivních autorů a autorek Wikipedie jich jen asi 14.000 pochází ze zemí globálního Jihu. Z Afriky jich je podle Dumisaniho Ndubaneho, který pracuje pro Wikimedia South Africa, necelý 1.000. To se má změnit.
Vypravěčské tradice nelze digitalizovat
Mají snad znalosti hodnotu jenom tehdy, když jsou archivované na síti? Novozélandský aktivista Karaitiana Taiuru na to odpovídá z perspektivy Maorů a upozorňuje na to, že ne každá forma znalostí je podchycená písemně, a proto ji tedy ani nelze digitálně archivovat. Taiuru vyzdvihuje zejména tradice ústního vyprávění mnoha indigenních kultur.Digitalizací se často pouze zachycují znalosti podle západních a zavedených vzorů vyprávění. Pro Taiurua zůstávají jakékoli znalosti na internetu stále ukotveny v hierarchické kultuře jako „koloniální způsoby pohledu, které jsou propojené s technikou“.
V rámci vypořádávání se s digitálním kolonialismem přichází stále více impulzů z výtvarného umění – zejména z mediální tvorby. Jako „kyberfeministky/kyberfeministé“ kritizují mnozí umělci a umělkyně koloniální mocenské struktury na síti, a to tím způsobem, že používají naprosto stejné digitální prostředky. Francouzsko-guayanská videoumělkyně Tabita Rezaire ukazuje například své práce v hrubé internetové estetice z doby na počátku nového tisíciletí. Vrací se tím k utopickým kořenům internetu. Ve své práci Deep Down Tidal pracuje Rezaire s mihotavými obrazy, zkreslenými hlasy a matoucími animacemi. Postavy v jejích videích se noří do mořských světů, na jejichž dně leží internetové kabely, které vzájemně spojují především globální Sever, a stěžují si na předsudky v digitálním prostoru.
Renata Avila, guatemalská advokátka zabývající se lidskými právy, si přeje, aby se kritikové digitálního kolonialismu spojili. Jde podle ní o to, aby byl internet na mnoha místech postupně přebudován. Existence odkolonizovaného, spravedlivého a nediskriminujícího internetu však zůstává utopií – to Renata Avila velmi dobře ví. V tomto smyslu se digitální svět neliší od světa analogového.
Komentáře
Komentovat