Zahradní město Piesteritz
Vždycky o krok napřed

Zahradní město Piesteritz představovalo při svém vzniku před sto lety revoluční počin. Coby největší německé sídliště bez aut by mohlo být průkopníkem i dnes. Čtvrť je ale v ohrožení.

Od: Julius Lukas

U Wipperových zabírá vana skoro polovinu koupelny. Oknem do malé místnosti svítí slunce, všechno je zářivě bílé. „Dneska je taková vana naprostou samozřejmostí,“ říká Rosemarie Wipperová, která nás provádí svým řadovým domkem. S manželem Klausem tu bydlí od roku 1997. „Ale tenkrát to byla hotová senzace.“

Slovem „tenkrát“ myslí pětasedmdesátiletá žena rok 1919. Právě skončila první světová válka a na kraji obce kousek od Wittenbergu vzniklo sídliště, jaké nikdy dříve neexistovalo – zahradní město Piesteritz. Stavělo se od roku 1916 pro zaměstnance nedaleké chemičky. Architekt Otto Rudolf Salvisberg chtěl vytvořit sídliště, které by spojovalo sociální bydlení s blízkostí přírody a funkčními domy. Práce, bydlení a volný čas tak měly být v souladu. Tato maxima připomíná ideje Bauhausu, ale Salvisberg je v zahradním městě uskutečnil ještě předtím, než Walter Gropius svou slavnou designérskou školu založil.

Manželé Wipperovi bydlí v zahradním městě už více než dvacet let. | Foto: © Julius Lukas

 

BUDOUCNOST JE NEJISTÁ

Tato pokrokovost se ve čtvrti, v níž bydlí i Wipperovi, zachovala. I sto let po svém dokončení je zahradní město, nazývané také dělnická kolonie (Werkssiedlung) Piesteritz, stále průkopníkem. Čtvrť je pod památkovou ochranou a představuje největší německou obytnou zónu bez aut, řada zahrad a zelených ploch z ní činí městskou oázu. Kdo zde chce bydlet, musí se zapsat na seznam čekatelů. Avšak zahradní město není jen velmi žádané, je také ohrožené. Starší čtvrť s 363 domy se stala předmětem spekulací velkých realitních podniků. Před nedávnem se znovu změnil majitel, a není jisté, co se čtvrtí zamýšlí.

O tom, co bude dál, se nad šálkem kávy diskutuje i u manželů Wipperových. Obývací pokoj v nejspodnějším patře řadového domku je úzký, ale útulně zařízený. Přidal se k nám i Reinhardt Mörbt, soused a znalec čtvrti. „Před sto lety byl dům jako je tenhle naprostý luxus,“ vysvětluje. „Dělníci, kteří se sem nastěhovali, znali jen suché záchody, na které se muselo chodit přes dvůr.“ Koupelna s vanou uvnitř domu, elektřina a k tomu ještě zahrada, „to bylo moderní a extrémně žádané.“
Také Reinhardt Mörbt žije v bývalé dělnické kolonii už dlouho. | Foto: © Julius Lukas Proč tak revoluční sídliště vzniklo zrovna v malém Piesteritzu, lze vysvětlit historií místní chemičky, jejíž počátky spadají do období první světové války. Kvůli britské námořní blokádě už Němci nemohli dovážet z Chile ledek, a museli si tudíž základní surovinu pro výrobu zbraní začít vyrábět sami. A tak v roce 1915 vyrostly v Piesteritzu doslova na zelené louce říšské chemické závody na výrobu dusíku. A nová továrna potřebovala dělníky. „Přicházeli sem lidé z celého císařství,“ vypráví Klaus Wipper. Zpočátku bydleli na ubytovnách. „Chtěli je tu ovšem udržet, včetně jejich rodin.“ Proto vzniklo zahradní město.

ÚTOČIŠTĚ PŘED MODERNÍM SVĚTEM

Káva je dopita, Reinhardt Mörbt nám nabízí prohlídku dělnické kolonie. Už prvních pár kroků jasně ukáže, co činí čtvrť dodnes tak výjimečnou: Ulice bez aut umožňují vychutnat si architektonickou rafinovanost. Barevná hra fasád a okenic, subtilní dřevořezby na dveřích. „Salvisberg přesně naplánoval každý detail,“ říká Mörbt. Odhrne z jedné fasády pár listů růží. Objeví se úchytka na okenice, jejíž konec zdobí ženská hlava. „Záleželo mu dokonce i na takových maličkostech.“
Při koncepci zahradního města se kladl důraz i na nejmenší detaily, zde třeba úchytka na okenice. | Foto: © Julius Lukas Když se procházíme ulicemi, připadá nám, jako by nás čas zavál zpátky do roku 1919, kdy byla motorizovaná doprava ještě v menšině. Jediné zvuky vydává běžkyně, běžící podél cesty, a štěbetající ptáci. Pokud klid znamená štěstí, je zahradní město rozhodně šťastným místem. 

Pan Mörbt se zastaví na širokém náměstí. Před ním se tyčí okázalá stavba. „Tady bydleli ředitelé chemičky,“ vysvětluje šestasedmdesátiletý muž. Na sídlišti bylo jasně rozdělené, kdo dostane jaké bydlení. Obyčejným dělníkům se přidělovaly nejmenší jednotky, mistrové žili na sto čtverečních metrech a ředitelé měli k dispozici panské rezidence o sto šedesáti čtverečních metrech. „Rozdíly byly značné,“ říká pan Mörbt. „Všichni ale žili společně na jednom sídlišti, což bylo výjimečné.“

Zahradní město je vlastní mikrokosmos – ještě dnes. Na místě mezi domy, kde je několik zahrádek, se otevírá pohled na to, co leží za sídlištěm. Větší protiklad si nelze představit: Zatímco na parcele se zahrádkami právě jakýsi muž otrhává z keříků rajčata, na obzoru trčí do výšky komíny chrlící do vzduchu bílý dým. Ve slunečním světle se třpytí stříbrné potrubí: chemička. Procházíte-li sídlištěm, snadno zapomenete, že je tak blízko.

Dnes ve velkých chemických závodech pracuje už jen několik obyvatel zahradního města. Agrochemický park, k němuž výroba dusíku patří, má zhruba 1 500 zaměstnanců. V dobách největšího rozkvětu procházelo branami podniku zhruba 9 000 lidí, střídání směn připomínalo stěhování národů. Tehdy, v 70. a 80. letech minulého století, už nešlo o trhavinu, ale o hnojiva. Piesteritz jimi zásoboval východoněmecké zemědělství. Výroba běžela na plné obrátky, s fatálními následky pro zahradní město.
 
„Večer, když se setmělo, vychrlila továrna do ovzduší prach za celý den,“ vypráví pan Wipper. „Pokud jste měli venku pověšené prádlo, mohli jste ho vyprat znovu,“ doplňuje jeho žena. „Domy byly úplně šedivé,“ vzpomíná Rosemarie Wipperová. Hra barev zmizela za tmavou patinou. „Přesto jsme tu žili rádi,“ dodává pan Wipper. „I když jsme si ovoce a zeleninu ze zahrádek museli pokaždé důkladně umýt.“

ARCHITEKTONICKÝ KLENOT

V roce 1986 bylo zahradní město prohlášeno za chráněnou památku. Po znovusjednocení obou německých států ovšem nastaly časy plné obav. Stejně jako chemička, která téměř kompletně zastavila výrobu, potřebovalo i sídliště investora. Trvalo čtyři roky, než historický komplex nakonec koupila společnost Bayernwerk AG, bavorský energetický koncern. Nový vlastník investoval do obnovy 363 domů 80 milionů marek. Ve prospěch dělnické kolonie tehdy hovořil i fakt, že se stala referenčním projektem pro světovou výstavu Expo 2000 v Hannoveru. „To přineslo hodně pozornosti a zároveň i tlak na to, aby byla sanace domů provedena historicky věrně,“ říká pan Mörbt.

Obyvatelé sídliště nadšeně vyprávějí o době, kdy se zahradní město znovu hodilo do gala. Pomáhali tenkrát i oni. Na schůzích nájemníků se diskutovalo o tom, jak by měly být domy přestavěny, aby odpovídaly současným podmínkám, rada nájemníků celý proces sledovala. Na jednom takovém shromáždění se také rozhodlo, že zahradní město bude bez aut, vypráví architekt Fritz Hubert. Nájemníci dnes mohou parkovat na sběrném parkovišti na kraji sídliště, na těch několik minut pěší cesty ochotně přistoupili. Důležité bylo rovněž udržet dostupné nájmy, protože ve Wittenbergu je dnes vysoká nezaměstnanost. To všechno způsobuje, že sídliště je i dnes atraktivní pro mladé rodiny: vlastní dům s dostupným nájemným, ulice a cesty bezpečné pro děti, spousta zeleně.
V roce 1997 si obyvatelé svépomocí postavili hřiště. „Byla to společná akce, zapojili se do ní všichni,“ vzpomíná Klaus Wipper. Hotovi prý byli do týdne. Dnes ovšem areál zpustl. Na pískovišti roste tráva. „Teď si dělá každý svoje, pospolitost vymizela,“ říká pan Wipper.

Přesto platí, že se v architektonickém klenotu žije stále dobře, v tom jsou Wipperovi a pan Mörbt zajedno. Nejenom na hřišti je však patrné, že se podstata drolí. „Poslední majitel se o domy moc nestaral,“ stěžuje si pan Mörbt, mnoho by toho prý bylo zapotřebí dohnat. Naděje ale existuje: „Nový vlastník už sem prý poslal řemeslníky,“ říká Rosemarie Wipperová. Je přesvědčená, že čtvrť zůstane taková, jaká je, a ze stoleté historie bude přinejmenším dvousetletá.