150 let Thomase Manna
Thomas Mann Revisited

Proč je Thomas Mann dodnes považován za jednoho z nejvýznamnějších německy píšících prozaiků 20. století? Proč se jeho romány a povídky stále čtou a překládají po celém světě, uvádějí se na divadle, vznikají jejich literární pokračování a filmová zpracování? Proč jsou aktuální i v naší současnosti? Literární vědec a znalec Thomase Manna Friedhelm Marx přináší pohled na spisovatelův život a dílo.

Od: Friedhelm Marx

Thomas Mann ve svém románovém debutu z roku 1901 Buddenbrookovi. Úpadek jedné rodiny popisuje bouřlivý rodinný příběh zahrnující čtyři generace. Autor za něj v roce 1929 dostal Nobelovu cenu a dodnes slouží jako inspirace pro současné rodinné romány.

Rodinné příběhy

Mannův román vypráví o vzestupu a pádu severoněmecké kupecké rodiny 19. století, o rostoucí tvrdosti a riskantnosti obchodních praktik, o ekonomicky motivované sňatkové politice rodiny, o svěrací kazajce velkoburžoazní etikety a o školním teroru, který zažívá nejmladší příslušník rodiny. Tomu se čelí pokusy o útěk, excesy a projevy dekadence jako jsou divoká filozofická četba, opojení hudbou, umíněné milostné avantýry, čím dál přecitlivělejší žaludek a neduživost.

Ve čtyřech generacích Buddenbrookových se zrcadlí společenské, kulturní a ekonomické změny jejich doby. Buddenbrookovi jako málokterý jiný román spojují realistické vypravěčské postupy společenských románů 19. století s psychologií a „uměním nervů“ moderny. Jako dodnes nesmírně aktuální (i literárně) se jeví rigidní provázanost obchodních a rodinných zájmů, tedy i v každé generaci znovu řešený konflikt mezi buržoazním režimem řádu a uměleckou, anarchistickou senzibilitou, která se odmítá podřídit principu má-dáti-dal. Důkazem jsou četné současné divadelní adaptace Buddenbrookových.

Thomas Mann využíval narativní kosmos rodiny k tomu, aby demonstroval erozi buržoazního způsobu života nebo evokoval rodinné konflikty založené na mytických předobrazech, i ve svých dalších dílech: například v novele z období inflace Zmatek a raný žal (1925) nebo v rozsáhlé epické románové tetralogii Josef a bratří jeho (1933-1943).

Opojení, touha a problémy s genderem

Vnitřní dynamika mnoha povídek a románů Thomase Manna je založena na motivu rány osudu, „vpádu opojně ničivých a zhoubných sil do spořádaného života, který se všemi svými nadějemi na důstojnost a podmíněné štěstí touží zůstat takový, jaký je“, jak to autor sám popsal v roce 1940. To, že ničivé síly mohou tak rychle rozmetat spořádaný život, je dáno vnitřní dispozicí dotyčných.  Jsou hnáni nevědomou touhou uniknout svému nudnému, většinou měšťáckému způsobu života.

Mnohé z těchto postav odhalují jako veřejné tajemství to, co autora samotného trápilo po celý život: napětí mezi homosexuální touhou a měšťáckým životním stylem otce šesti dětí, který si sám zvolil. V prozaickém díle se opakovaně objevují neúspěšné koncepty mužství, ale také androgynní, bisexuální a genderově obrácené konstrukce identity, které ztělesňuje například hochštapler Felix Krull. Podle Hanse Rudolfa Vageta, germanisty a Mannova vydavatele, činí spektrum literárních zpracování opojení, touhy a genderových problémů z Thomase Manna největšího psychologa sexuality v německé literatuře.

Postavy umělců, reflexe umění

Jen málo autorů moderny se tak soustavně jako Thomas Mann zabývá životním stylem a postoji umělců. Již v raných povídkách svůj vypravěčský zájem zaměřuje na to, jak svět vnímají stigmatizovaní outsideři, kteří se cítí být vyčleněni z „běžného“, spořádaného a obyčejného života.

Píše o spisovatelích, hudebnících, výtvarných umělcích, mezi nimiž jsou dekadenti odtržení od života, diletanti, bezcharakterní hlasatelé násilí (U proroka), ale také občané na scestí jako Tonio Kröger (Tonio Kröger) nebo proslulí spisovatelé jako Gustav von Aschenbach (Smrt v Benátkách), a konečně podvodníci (Zpověď hochštaplera Felixe Krulla) a hypnotizéři (Mario a kouzelník).

Všichni se vyznačují mimořádnou vnímavostí a citlivostí, která je předurčuje k ostrému a nelítostnému pozorování. To slouží jak k sebereflexi vlastního uměleckého způsobu života, tak k literárnímu vypořádání se s laboratoří moderny, která i v médiu umění předkládá patologický klam, svádění a demagogii.

Moderní forma vyprávění

Vypravěčské umění Thomase Manna od samého počátku navazovalo na evropskou modernistickou prózu a hudební kompoziční postupy Richarda Wagnera. Svědčí o tom typické leitmotivy, které prostupují a strukturují již ranou povídku Malý pan Friedemann (1897).

Součástí kouzla jeho prózy je svébytný způsob, jakým do textu začleňuje citace. Výstižným příkladem je téměř doslovné převzetí hesla o tyfu z Meyerova konverzačního lexikonu k popsání smrtelné nemoci mladého Hanna Buddenbrooka. Tento a další citátové stavební kameny textu ze zcela nesourodých zdrojů jsou tak těsně propojené s kontextem vyprávění, že téměř nelze rozeznat jejich hranice. Mann tento postup později nazval „vyšší formou opisování“. Znovu se vrací v takzvané postmoderně. Na specificky moderní boření tradičních jistot reagoval Thomas Mann vypravěčskou ironií. Díky tomuto postupu bylo možné nechat ve hře protichůdná stanoviska a zároveň snadno demaskovat jednostranná či umanutá přesvědčení.

V románu Kouzelný vrch (1924) Mann proti všeobecnému zrychlování (které je patrné dodnes) postavil radikální vypravěčské zpomalení vnímání času. Zachvátí studiem vyčerpaného Hanse Castorpa, jemuž sedm let v sanatoriu Berghof v Davosu uteče skoro jako jediný den – a zároveň působí i na čtenáře románu. Kouzelný vrch prostřednictvím defabulace, zpomalení a encyklopedizace úplně drolí ideu zápletky a děje: což je riskantní a zároveň novátorská reakce na panující krizi vyprávění ve dvacátých letech 20. století.

Literatura a politika

„I Amerika cítí, že demokracie dnes není nic jistého, že je napadána, vážně ohrožována zevnitř i zvenčí, že se opět stala problémem. Cítí, že nadešla hodina, aby se demokracie rozpomněla na svou podstatu, aby si ji připomněla, znovu ji prodiskutovala a ozřejmila – jedním slovem: aby se obnovila v myšlení a cítění,“ prohlásil Thomas Mann v roce 1938 na svém přednáškovém turné po USA: děsivě aktuální zjištění.

V té době již dávno překonal (veskrze reakční) Úvahy nepolitického člověka z roku 1918, napsané v reakci na vypuknutí první světové války. Od roku 1922, kdy se Mann veřejně přihlásil k republice, opakovaně hlasitě varoval před nacistickým hnutím a v roce 1933 se s rodinou okamžitě vydal do exilu. V těchto letech získala politický podtext i jeho literární tvorba.

Pod dojmem světové války, revoluce v roce 1918, Mnichovské republiky rad a prvních krizových let Výmarské republiky se debaty v románu Kouzelný vrch již točily kolem teroru, revoluce, státního zřízení či anarchie, hodnoty práce a problémů pokroku, tedy neustále aktuálních politických otázek. „Thomas Mann nežije, jak se někteří domnívají, v ústraní svého vysněného Kouzelného vrchu. Naopak, odhaluje zde svůj intenzivní, nikoli však halasný zájem o bezprostřední osud lidstva,“ napsal v září 1932 americký časopis Hebrew and Jewish Tribune.

Svědčí o tom povídky jako Mario a kouzelník (1930) a Zákon (1943), románová tetralogie Josef a bratří jeho (1933-1943) a goethovský román Lotta ve Výmaru (1939), které jednoznačně poukazují na politické nebezpečí fašismu. Mannova literární konfrontace s nacismem vyvrcholila v románu Doktor Faustus z roku 1947: v literatuře prvních poválečných let tím byl naprosto ojedinělý, a kladl tak na většinu soudobých německých čtenářů příliš velké nároky.

Thomas Mann Daily

Nejpozději ve dvacátých letech 20. století se zažil obraz odtažitého spisovatele z vyšších vrstev Thomase Manna, který mimo jiné přiživovali spisovatelští rivalové: Bertolt Brecht hovořil o „naškrobeném límečku“, Alfred Döblin o „nažehlených pucích jako uměleckém principu“. Když v roce 1975 začaly vycházet Mannovy dochované deníky, vyplynuly na povrch jeho úplně jiné stránky: nezastřená, otevřená prezentace homosexuálních tužeb a fyzického stavu, užívání léků, nechuď k vlastní osobě a pochybnosti o sobě samém, podrážděnost vůči rodinným příslušníkům, přátelům i cizím lidem, eskapády pudla – a to vše nedílně spjaté s pohledem na aktuální světové politické dění a tíživou situaci v exilu.

Ohlasy na twitterovém účtu @DailyMann dokládají, že se veřejné vnímání Thomase Manna citelně proměnilo: Felix Lindner od dubna roku 2022 každý den po dobu jednoho roku zveřejňoval jeden krátký citát z deníků Thomase Manna. Zápisky jako ten z 20. července 1934 („Zase jsem po ránu začal trochu cvičit nahý“) nebo z 10. srpna 1948 („Velká nechuť odpoledne cokoli dělat“) pomohly narušit obraz nepřístupného spisovatele. Tyto posty sledovalo více než 30 000 čtenářů a čtenářek.

V posledních letech se výzkum zaměřil na veřejný způsob života Mannových a na stopy jejich kolektivního (nebo dokonce konkurenčního) autorství. Prvním důležitým vztahovým úběžníkem Thomase Manna byl jeho napjatý vztah se starším bratrem Heinrichem. Ve 20. letech 20. století vstoupili na literární scénu poměrně razantně Klaus a Erika Mannovi; v exilu pak byla celá rodina jakýmsi think-tankem v politických záležitostech. Klaus Mann si již v roce 1936 poznamenal do svého deníku: „Jaká neobyčejná rodina jsme! Jednou o nás – a ne nejen o jednotlivých z nás – budou psát knihy.“ Tato předpověď se pravděpodobně naplnila i proto, že Mannovi provázeli politicky bouřlivé období od německého císařství přes Výmarskou republiku, exil až po poválečné období jako veřejní intelektuálové.

Mediální dějiny, mediální příběhy

Thomas Mann jako málokterý jiný autor své generace zkoušel, využíval a reflektoval nová média moderní doby. První zfilmování Buddenbrookových bylo natočeno na počátku 20. let 20. století a krátce poté byly pořízeny první rozhlasové nahrávky Mannových textů. V lednu 1929 s ním vznikl první audiovizuální záznam německého spisovatele a v prosinci 1929 byla odvysílána legendární živá reportáž z předávání Nobelovy ceny.

Veřejné působení Thomase Manna odráží bouřlivé mediální dějiny Výmarské republiky. A to pokračuje i nadále. V americkém exilu byl Thomas Mann považován za „Hitlerova nejbližšího nepřítele“ (Hitler’s Most Intimate Enemy). V letech 1940-1945 Mann nahrál v New Yorku a Los Angeles 55 rozhlasových projevů, které vysílala BBC a které měly přesvědčit německé posluchače, aby se postavili na odpor nacistickému režimu.

Kromě vydání v nakladatelství S. Fischer a nesčetných překladů se literární dílo Thomase Manna objevuje v nejrůznějších formátech, adaptacích a médiích. Romány (dokonce i více než 1800stránková románová tetralogie Josef a bratří jeho) byly mnohokrát přepracovány pro divadlo, existují baletní a operní verze, komiksy, twitterové zpracování jednotlivých textů, grafické romány a především četné filmové adaptace. Mnohé z jeho románů a povídek se zapsaly do kánonu moderny tak trvale, že vyvolaly širokou literární recepci.

Polská nobelistka Olga Tokarczuková využila literární kulisy Mannova Kouzelného vrchu pro svůj román Empuzjon z roku 2022 a Heinz Strunk vydává v listopadu 2024, přesně 100 let po vydání originálu, román Kouzelný vrch 2.0. Příběhy Thomase Manna zjevně ještě nebyly dovyprávěny.