Zvláštní vztah
Thomas Mann a Itálie

Thomas Mann se do Itálie, která byla kolébkou jeho tvůrčí práce, vracel po celý život. Nicméně obraz Itálie, který nám ve svých dílech zanechal, nám tuto zemi líčí v překvapivě temném světle.
 

Od: Gina Arzdorf

10. července 1895 napsal dvacetiletý Thomas Mann svému Ottovi Grautoffovi, svému příteli ze školy, následující řádky: „Mlčenlivé italské háje budou mé tvorbě jistě přát, stejně jako mnoho klidu v jejich stínu. Pokud tam nenapíšu alespoň tucet novel, nechci být umělcem.“ Jsou to slova poněkud dezorientovaného mladého muže, pro kterého už v jeho lübeckém domově není místo, a který se zároveň ještě nestihl najít ve svém nové působišti, v Mnichově. Dva dny poté, co Thomas Mann tyto řádky napsal, vyrazil na jih, následujíc tak staršího bratra Heinricha. Italský pobyt, který se protáhnul na několik měsíců, jej zavedl do Říma. A také do městečka Pelestrina, vzdáleného od Říma 40 kilometrů, jemuž Mann o mnoho let později postavil literární pomník románem Doktor Faustus.

Pobyt v Itálii – základ celosvětové slávy

Už příští rok se Mann do Itálie vrací – a tentokrát zůstává skoro celé dva roky. Žije s Heinrichem v Římě, na adrese „Via Torre Argentina trentaquattro, tři schodiště vzhůru“. Zde, nedaleko Pantheonu, sepíše na papír vyprávění Tobias Mindernickel a Klaun (Der Bajazzo). A také zde, daleko od své severoněmecké vlasti, započal budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu práci na monumentálním eposu o svém původu, na Buddenbrookových. Heinrich Mann později napíše, že v Římě jej doslova přepadl talent – a totéž se dá zřejmě říci i o jeho mladším bratrovi. Přestože však Thomas Mann právě zde, v zemi na jih od Alp, položil základy své celosvětové slávy, líčí jeho dílo Itálii dosti pochmurně.

K Itálii se vztahují mnohé texty Thomase Manna. Mezi pacienty sanatoria na Kouzelném vrchu tak například nacházíme italského intelektuála Locovica Settembriniho, v Tonio Krögerovi sejde stejnojmenný protagonista na scestí právě v Itálii, v Doktoru Faustovi se Adrianu Leverkühnovi zjeví ďábel v již zmíněné Pelestrině. Ty nejpůsobivější odkazy na Itálii nicméně najdeme ve Smrti v Benátkách a v Mariovi a kouzelníkovi. Oba líčí, byť různými způsoby, nemocnou společnost, oba spějí k fatálnímu konci a oba odkazují ke skutečným pobytům Thomase Manna v Itálii.

Úpadek a katastrofa

V novele Smrt v Benátkách, napsané roku 1911, podlehne ctihodný, do šlechtického stavu povýšený spisovatel Gustav von Aschenbacha náhle volání dálek. Odjíždí do Benátek, kde ovšem zuří cholera, což místní úřady důsledně zatajují. Současně s šířením nákazy dochází i k úpadku samotného Aschenbacha, který se zamiluje do čtrnáctiletého Tadzia, jenž je pro něj ztělesněním absolutní krásy. V ostrém rozporu s krásou polského mladíka je pak celá řada obskurních postaviček, s nimiž se Aschenbach na své cestě setkává. Od pochybného pokladníka na trajektu přes gondoliéra bez koncese, do jehož bárky Aschenbach nastoupí, až po zpustlého pouličního hudebníka na hotelové terase – to, jak je Itálie ve Smrti v Benátkách líčena, předznamenává katastrofu. A skutečně: na konci svého pobytu v Benátkách – a na konci novely, kterou Thomas Mann označil za ‚tragédii znevážení‘ – je Gustav von Aschenbach už jen karikaturou sebe sama.

Varování před fašismem

Pravděpodobně druhý nejznámější italský text z pera nositele Nobelovy ceny za literaturu nese název Mario a kouzelník a vyšel v roce 1930. Čtyři roky předtím podnikl Thomas Mann se svou ženou Katjou a s jejich dvěma nejmladšími dětmi cestu do přímořského letoviska Forte dei Marmi u Ligurského moře. To, co tam rodinu očekávalo, byl fašismus a nepřátelství vůči všemu cizímu. Tato silně autobiografická novela, opatřená podtitulem Tragický cestovní zážitek, není jen literární rekonstrukcí a zpracováním zmíněné dovolené, ale také naléhavým varováním německého čtenářstva před fašismem, který Thomas Mann zosobňuje v postavě kouzelníka Cipolly. Jeho představení, které vypravěčova rodina navštíví, se totiž rychle zvrtne ve spektákl plný ponížení, během nějž Cipolla pomocí hypnózy zbavuje své publikum svobodné vůle a podrobuje si ho.

Jak ve Smrti v Benátkách, tak v Mariovi a kouzelníkovi přestavuje Thomas Mann Itálii jako morálně upadlou zemi, která přináší neštěstí. Není zde ani stopa snahy opřádat ji mýty, tak jako to zhruba o sto let dříve činil Johann Wolfgang Goethe ve své zprávě Italská cesta, kterouž z Itálie učinil zemi, po níž je mnohým záhodno toužit. A přece se i Thomas Mann do Itálie stále znovu vracel, až do svého pokročilého věku. Ještě rok před smrtí, když mu bylo skoro osmdesát let, si do deníku zapsal zmínku o „sympatii k Římu s jeho obelisky a fontánami,“ následovanou přáním zase jednou žít v italském hlavním městě. Jakkoliv ambivalentní se vztah Thomase Manna k Itálii zdá být, jisté je jedno: pokud krátce před koncem 19. století nebylo onoho dvouletého italského pobytu, nestal by se Thomas Mann tím velkým literátem, jímž je i 150 let po svém narození.