Život Thomase Manna
Nobelista a „pozdní" demokrat

Thomas Mann psal po celý svůj život velkou literaturu. Téměř tři desetiletí po vydání románu Buddenbrookovi byla spisovateli za jeho románovou prvotinu 10. prosince 1929 udělena Nobelova cena za literaturu.
 

Od: Stefanie Grossmann

Thomas Mann se narodil 6. června 1875 v hanzovním městě Lübecku jako druhý nejstarší syn. Vyrůstal se čtyřmi sourozenci. Jeho rodiče nemohli být rozdílnější: Otec, hanzovní patricij, ztělesňoval měšťanský Lübeck. Jako obchodník úspěšně vedl rodinný podnik, byl konzulem a nakonec i senátorem. Matka je zcela jiná: je přesný opak otce. Thomas Mann popisuje matku jako „... neobyčejně krásnou, s nezaměnitelným španělským švihem, ...“. Její jižanský temperament a zájem o hudbu a literaturu byl v příkrém protikladu k otcovu obchodnickému vystupování.

Odpor Thomase Manna ke škole

Thomas Mann popisuje své dětství jako „plné starostlivé péče a šťastné“. Stejně jako jeho bratr Heinrich však nerad chodil do školy: „Už v sekundě jsem byl líný jako Westerwald: líný, zatvrzelý a plný lajdáckého opovržení ke všemu, nenáviděný učiteli této staroslavné instituce...“ Stejně jako bratr Heinrich opouští školu před maturitou. I to svědčí o jeho nechuti k měšťanskému Lübecku. Thomas Mann se vzpíral stísněnosti ponurých gotických budov, která se opakovaně odráží v jeho románech, ale také omezujícímu prostředí školy, jež neponechává prostor pro zahálku a četbu.

Stěhování do Mnichova

Dva roky po smrti manžela v roce 1891 se matka se třemi nejmladšími sourozenci stěhuje do Mnichova. Bavorská metropole je „městem umění“, je považována za kosmopolitní místo plné bohémů. Thomas Mann matku v roce 1893 do Mnichova následuje a nastupuje jako volontér do požární pojišťovny. Vydává také svou první novelu. Protože je mu po dosažení plnoletosti vyplácena měsíční renta z otcovy pozůstalosti, nemusí vykonávat žádné pravidelné povolání a může se plně věnovat psaní.

Buddenbrookovi vznikají v Itálii

V roce 1896 odjíždí za svým bratrem Heinrichem do Itálie. Zde začíná psát svůj nejčtenější román Buddenbrookovi. Úpadek jedné rodiny. V něm použil nejen úryvky ze salonních rozhovorů z lübeckého období, ale shromáždil i kuchařské recepty a životopisy všech členů rodiny, přátel i nepřátel. Mnohé postavy v této „kronice předků“ nesou rysy rodinných příslušníků nebo občanů Lübecku.

Kvůli ironickému líčení zobrazovaných osob a detailnímu popisu města Lübecku, ačkoli jej nikdy nezmiňuje jménem, je román mnohými Lübečany považován za „kálení do vlastního hnízda“. Někteří však za urážku považovali právě to, že jméno města nezmínil. I proto zůstává jejich vztah ke slavnému spisovateli dlouho napjatý.

Dílo dokončil v roce 1900 a v roce 1901 vyšlo v nakladatelství Fischer Verlag. První dvousvazkové vydání se setkalo jen se sporadickým ohlasem. Průlom přineslo až jednosvazkové druhé vydání z roku 1903 a Thomas Mann se stal slavným. V roce 1929 za Buddenbrookovy dostal Nobelovu cenu za literaturu. Porota své rozhodnutí zdůvodnila tím, že dílo „v průběhu let doznávalo stále většího uznání coby klasické dílo soudobé literatury“.

Sňatek s Katiou Pringsheim

Po návratu do Mnichova Thomas Mann v roce 1898 rok pracoval pro satirický časopis Simplicissimus. Užíval si uměleckého života ve Schwabingu a od roku 1899 pěstoval blízký vztah s umělcem Paulem Ehrenbergem, k němuž choval homoerotické city. Malíř se však s Thomasem Mannem nesblížil. Své zážitky Mann později literárně zpracoval v knize Smrt v Benátkách. V roce 1905 se oženil s Katharinou Pringsheimovou zvanou Katia z vážené mnichovské rodiny. Za tímto sňatkem však z jeho strany stála spíše vůle než touha. Díky tomuto manželství získal jeho život spořádaný průběh a s Katiou měli šest dětí.

Po dlouhé tvůrčí krizi přišel "Kouzelný vrch"

Navzdory založení rodiny a spisovatelským úspěchům zůstává Mann labilní. Navenek si udržuje image patriarchy a se svými pocity se svěřuje pouze deníku. O sobě a svých schopnostech pochybuje, což se projevuje i literárně. Přestože na sebe klade vysoké nároky, jeho další velký úspěšný román, Kouzelný vrch, vychází až dobrých dvacet let po Buddenbrookových, v listopadu 1924. Údaje o přesném datu se však rozcházejí: WDR ve svém seriálu Zeitzeichen uvádí 20. listopad, zatímco nakladatelství S. Fischer Verlag uvádí jako datum vydání 28. listopad.

Přerod v „pozdního“ demokrata a exil

Mann zaujal politický postoj pozdě. Zpočátku obhajoval první světovou válku a vítal posilování pravicových stran po roce 1920, ale po atentátu na Rathenaua v roce 1922 už neměl nepochyb: V průběhu let se z apolitického reakcionáře stal „pozdním“ demokratem. Koncem třicátých let se jasně vymezil jako antifašista a socialista. V roce 1933 se na radu svých dětí Eriky a Klause z přednáškového turné do Německa už nevrátil. Emigrace však byla pro Mannovy obtížná. Přišli o německé občanství a téměř veškerý majetek.

V USA z Princetonu do Kalifornie

Jejich cesta vedla přes Sanary-sur-Mer ve Francii, Curych, a nakonec v roce 1938 do USA. První zastávkou byl Princeton, kde Mann přednášel na univerzitě. O tři roky později se přestěhovali do Pacific Palisades v Kalifornii. V roce 1944 získal Thomas Mann americké občanství. V těchto letech napsal svůj pozdní román Doktor Faustus – podobenství o zkáze Německa. V tomto období byl Thomas Mann mimořádně produktivní, publikoval řadu autobiografických spisů, v nichž zaujímal politické postoje, stejně jako ve svých rozhlasových projevech k Němcům.

Mann za války promlouvá k Němcům

Od října 1940 Thomas Mann na dálku slovně zasahoval do druhé světové války. Britská BBC vysílala zhruba jednou měsíčně celkem 60 pěti- až osmiminutových rozhlasových projevů, které se složitě přenášely z gramofonových desek pomocí telefonu z Kalifornie do New Yorku a pak dál do Londýna. Nositel Nobelovy ceny za literaturu v nich emocionálně a pateticky polemizuje s nacisty – promlouvá Němcům do svědomí a vyzývá je, aby se zbavili nacistického režimu. Za jeden z nejvýznamnějších projevů z cyklu Deutsche Hörer! (Němečtí posluchači!) je považován Mannův projev z 27. září 1942, v němž poprvé velmi otevřeně hovoří o systematickém masovém vyvražďování evropských Židů a v souvislosti s ním klade Němcům palčivé otázky. Sérii Mann ukončil s koncem druhé světové války – poslední díl byl odvysílán 10. května 1945.

Návrat do Evropy

V roce 1949 Mann poprvé od druhé světové války navštěvuje Německo. Důvodem bylo udělení Goethovy ceny města Frankfurtu nad Mohanem dne 28. srpna. Thomase Manna freneticky oslavují a od tohoto okamžiku je považován za symbol usmíření a nového začátku.

Na Mannův triumfální návrat vrhá stín sebevražda jeho syna Klause. Thomas Mann za sebevraždou nevidí cizí zavinění, ale vysvětluje ji synovou „touhou po smrti“. Pohřbu se neúčastní. S rodinnými problémy, jako jsou kupící se sebevraždy v rodině, se opět svěřuje pouze ve svém deníku.

Když na Manna v době mccarthismu v USA padlo podezření z komunismu, vrací se v roce 1952 definitivně do Evropy. Se starým kontinentem a také Německem uzavírá mír. Během lázeňského pobytu si hledá domov ve Švýcarsku. Nejprve se usadí v Erlenbachu, později ve známém Kilchbergu u Curychu. Až do konce Mann neúnavně pracuje, v roce 1954 vydává Zpověď hoštaplera Felixe Krulla a ještě v roce 1955 přednáší dva projevy o Schillerovi.

Čestné občanství

Životopisec Thomase Manna Klaus Schröter popisuje 20. květen 1955 jako „velký, dojemný okamžik jeho ke konci se chýlícího života“: V tento den udělil Lübeck téměř osmdesátiletému spisovateli čestné občanství. Rodné město konečně ocenilo zásluhy velkého spisovatele – podle Schrötera šlo o důležité gesto smíření: „Byl vděčný za toto shledání, které přineslo konečné smíření s jeho vlastí.“ Jen o několik týdnů později, 12. srpna 1955, umírá Thomas Mann v kantonální nemocnici v Curychu.

Tento článek byl převzat z NDR a byl mírně upraven. Děkujeme NDR za poskytnutí původního článku. Stav: 10.12.2024