Názorová pozice
Thomas Mann a jeho boj proti nepřátelům svobody

(FAZ.NET, 26.09.2022)  Aby demokracie zvítězila, musí bojovat, žádal před dobrými 80 lety nositel Nobelovy ceny Thomas Mann. Ani dnes nestačí jen vzývat hodnoty tolerance a svobody.

Od: Rainer Hank

Když se Katja a Thomas Mannovi v únoru 1938 naloďovali v Le Havre na palubu Queen Mary a směřovali na přednáškové turné do Spojených států, tušili, že tato cesta může být začátkem dlouhé emigrace. Už od roku 1933 měli Mannovi své útočiště v městečku Küssnacht u Curyšského jezera. Rýsující se anšlus, tedy připojení Rakouska k Německu, způsobil, že se nyní ani ve Švýcarsku necítili být dostatečně v bezpečí.

Přednáška, kterou měl slavný spisovatel během této cesty – v době největšího ohrožení otevřené společnosti – v mnoha amerických městech přednést, nesla kontrafaktuální název „O nadcházejícím vítězství demokracie“. Jmenovala se tak právě proto, že demokracie v té době „nebyla samozřejmým statkem“, ale je nenáviděná, ohrožovaná zevnitř i zvenčí. a je třeba víc než kdy jindy „sebeurčení demokracie“. Svoboda musí objevit „svou mužnost“, řekl Thomas Mann, musí se naučit „navléct si brnění a bránit se proti svým smrtícím nepřátelům“. Projev končil slavnou větou, že svět si musí konečně uvědomit, „že pacifismem, který přiznává, že válku za žádnou cenu nechce, válku spíše vyvolává, než aby ji zaháněl“.

Diktát proti pacifistickým iluzím

Mannův výpad proti iluzím pacifismu lze označit za prozřetelnost, neboť půl roku před Mnichovskou dohodou předvídal fatální důsledky politiky appeasementu západních demokracií, které na úkor Československa ustoupily Hitlerovi v otázce postoupení Sudet – v důsledku čehož válka nebyla odvrácena, ale skutečně vyvolána.

Po bitvě je každý generál. Tehdy si však lidé skutečně mysleli, že agresora je možné uklidnit vyjednáváním a ústupky. Činit Německu ústupky však bývalo bylo vhodné v době, kdy nacisté ještě nebyli u moci, říká Thomas Mann. A vstřícnost by se opět bývala hodila až po Hitlerově pádu: „V současné době však každé splnění německých požadavků znamená krutou a skličující ránu silám svobody a míru v německém národě.“

Obecně se považuje za ahistorické hledat přímou historickou spojnici mezi rokem 1938 do roku 2022. Budiž. Přesto si lze položit otázku, zda s ohledem na dnešní ohrožení liberální demokracie nepůsobí její obrana příliš defenzivně a bojácně.

Svoboda na celém světě skutečně už dlouho nebyla tak ohrožena jako dnes. „Freedom House“, washingtonský think tank, klasifikuje jako ‚svobodné‘ pouze nějakých 20 % zemí světa. Dvakrát více jich je považováno za „nesvobodné“ a dalších 40 % je přinejlepším „částečně svobodných“. Údaje se vztahují k roku 2020.

Odpůrci svobody dnes dominují nejen v Rusku, Číně, Indii a řadě východoevropských zemí. jejich hrozba se přibližuje. Švédsko, „Folkhem“, které pro mnohé dlouho představovalo ideál rovnostářské a pokojné společnosti, bude brzy řízeno stranou, jež k tomu přijímá podporu rasistických populistů. A v Itálii se do úřadu premiérky dostala žena, která chce znovu legitimizovat symboliku Mussoliniho fašistů.

Nenávist zprava, netolerance zleva

Atmosféra nesvobody ze strany krajní pravice odpovídá radikalizujícím se náladám levice, které vycházejí z univerzit a které ve jménu antirasismu a spravedlnosti vytvářejí jen nesnášenlivost a nenávist. „V liberálních médiích může jedno špatné slovo ukončit kariéru, na univerzitách panuje atmosféra strachu, firmy propouštějí zaměstnance, kteří se staví proti novému duchu doby,“ píše René Pfister ve své knize Ein falsches Wort (Jedno špatné slovo); ukazuje, jak levicová politika identity ohrožuje naši svobodu projevu.

Na každý pád nejde jen o obranu demokracie. Pravicoví i levicoví populisté se dostávají k moci prostřednictvím demokratických volebních procesů. Jde o obranu liberální demokracie: jde o proces získávání moci, který se váže (proti požadavkům davu) na pravidla právního státu. To zahrnuje respektování nezávislého soudnictví, uznávání svobodného tisku, zákaz politické korupce a zaručení svobodného trhu. A mandát nepodřizovat menšinu diktatuře (demokratické) většiny.

To nás vrací k Thomasi Mannovi, který v Americe odložil své dřívější opovržení demokracií, ačkoli od liberalismu si po celý život udržoval odstup. Transatlantická zkušenost přesvědčila tohoto světoznámého spisovatele o hodnotě postoje skepticismu, jenž dokáže snášet ambivalence a zříct se elitářských nároků na absolutní pravdu. To jsou „konzervativní“ hodnoty buržoazní civilizace, která stojí na „penězích, městech, duchu a obchodu“, jak napsal Thomas Mann.

Zbraně liberalismu

V době neliberální polarizace, tehdy i dnes, se nestačí odvolávat na hodnoty tolerance a svobody. Je třeba také jasně říct, že liberální tolerance nachází své hranice v hrozbě netolerance. „Aby demokracie mohla zvítězit, musí bojovat, i kdyby boji už dávno odvykla,“ čteme v Mannově přednášce ‚Problém svobody‘ z roku 1939: “Dnes je zapotřebí militantní demokracie, demokracie, která odmítá pochybnosti o sobě samé.“ Mann přitom opomíjí Karla Loewensteina, který s termínem „militantní demokracie“ přišel v roce 1937. Místo toho uvádí analogii s „ecclesia militans“, militantní církví: ta bojuje za evangelium tolerance a zároveň brojí proti nepřátelům tolerance.

Problém dnešního liberalismu tkví možná právě v tom, že se – zastrašen vším tím plísněním jako neoliberalismus - už neodvažuje postavit se za svobodu „militantním“ způsobem, protože dokonce i on sám věří, že za odvetu, která povede k triumfu antiliberalismu, může nespoutaný kapitalismus, globalizace a údajně hypertrofované pojetí svobody.

Zbraně, které mají liberálové k dispozici, tvoří jejich vlastní arzenál. Liberálové hájí právo na politickou polyfonii, s ironickým odstupem relativizují nároky na absolutno a svou filantropii ztrácejí pouze tehdy, když mají co do činění se smrtícími nepřáteli lidstva. Při obraně liberální společnosti je povinností postavit se proti těmto nepřátelům se zbraní v ruce.