Zapomenutý bratr
Otto Mann: Nejlínější z bratří Mannů

Znáte knihu Bylo nás pět? A víte, o čem je? Abychom se nespletli: knihy s těmito názvy jsou hned dvě. Tu první napsal Karel Poláček, slavný český spisovatel, a pojednává o dobrodružství jedné chlapecké party. Českým čtenářům je notoricky známá. Tu druhou, pod německým názvem Wir waren fünf uvedl v život Viktor Mann, příslušník slavné rodiny Mannových. Notoricky známá čtenářům bohužel není, a to ani těm německým.

Od: Tomáš Moravec

Možná je však dobře, že Viktorova kniha, jejíž ambicí bylo představit veřejnosti pestrou směsici a dětství pěti sourozenců Mannových, poněkud zapadla: Ono těch sourozenců bylo totiž šest.

Nejmladší z rodu Mannů

Viktor Mann (1890-1949) byl mladším bratrem Heinricha Manna (1971-1950), Thomase Manna (1875-1955), Julie Mannové (1877-1927) a Carly Mannové (1881-1910). Byl ovšem také starším bratrem Otty Manna (1892-1971), jehož však ve svých pamětech záměrně a velmi důsledně ignoroval. Proč?

Důvody hledejme hned u prvních krůčků nebohého Otty Manna, respektive ještě před nimi. Když téměř jednačtyřicetiletou Julii Mannovou v červnu 1892 poněkud předčasně přepadly porodní bolesti, přivedla své poslední dítě na svět na staromódní plyšem potažené lenošce, takzvaném otomanu. Této skutečnosti též dítě vděčilo za své nepříliš kreativní jméno. „Bude to prostě Otto Mann“, prohlásila zemdlená Julie, těžce spočívající na porodním lůžku, tedy na onom otomanu. Nedostatek invence je přitom nutno matce odpustit: nebyla totiž na příchod malého Otty připravena ani ona sama, natož její rodina. Dítě se narodilo jako pohrobek, neboť otec, obchodník Thomas Johann Heinrich Mann, zemřel již v říjnu předchozího roku na karcinom močového měchýře. Oba nejstarší bratři, Heinrich i Thomas, byli již dávno „z domu“, začínali dobývat své ostruhy na poli nejen literárním, a o více než dvacet let mladšího sourozence nemohli potřebovat. Dvě mladší dcery v té době matčiny podpory spíše samy užívaly, než aby ji mohly dávat. A Viktor, v té době sotva dvouletý, záhy začal na malého bratra žárlit.

Pro pozdní těhotenství své ovdovělé matky ostatně neměl velké pochopení nikdo z jejích dětí. Thomas Mann na matčinu stručnou telegrafickou zprávu „Narodil se Otto Mann“ z Mnichova pouze hnidopišsky telegrafoval zpět do Lübecku, že otomany se nerodí, nýbrž kupují. Na nositele svého příjmení se podívat nepřijel. Heinrich Mann sice domů na skok zavítal, hned ve dveřích ovšem matku urazil bonmotem, že pro dámu v jejím věku není vhodné tropit alotria a rodit nábytek. Poté, co u kolébky s ulehčením prohlásil: „Jistou úlevu skýtá mi alespoň skutečnost, že náš malý otoman má nohy pouze dvě a nadto nikoliv dřevěné,“ přestala mu uražená matka na čtyři dlouhé měsíce vyplácet apanáž.

Čest svému jménu

Pravdou je, že Otto Mann dělal svému jménu čest od malička. Rád se povaloval. Už coby chlapec působil poněkud těžkopádně. Příliš se nehýbal, celé jeho tělo a mysl jako by bylo stvořeno k odpočinku. Navíc choval až nezdravou vášeň pro plyš a – nutno dodat – už od pubertálního věku velkoryse dovoloval příslušníkům obojího pohlaví, aby se na něm povalovali, jak se jim zlíbí.

Není divu, že ambiciózní starší sourozenci Otta buď ignorovali, nebo nepokrytě nesnášeli, což byl příklad právě autora Wir waren fünf. Ten ve svých vzpomínkách píše o dětství v Lübecku i v Mnichově, o matce Julii, o náladovosti svých sester i o občasných návštěvách Thomase a Heinricha „kteřížto byli mi více strýci než bratry“. O Ottovi, k němuž měl věkově nejblíže, zatvrzele mlčí. Nezaujatého čtenáře však v knize může zarazit celá řada jedovatých či uštěpačných poznámek týkajících se inventáře rodinného sídla. Obzvláště otoman v salonu zdá se být pro Viktorovy vzpomínky na dětství negativním elementem: „Čert aby spral ten neužitečný, přebytečný otoman, který mému dětství jen překážel a matku k sobě poutal“ (Wir waren fünf, str. 42).

Rovněž poněkud krypticky se vyjádřil Viktor Mann roku 1911 poté, co se rozešel se svou přítelkyní Sessel von Stuhl, o čemž informoval matku dopisem, v němž stálo: „Pro Sessel je zjevně příjemnější trávit čas s otomanem, než se mnou,“ čímž nenarážel ani tak na Sesselinu lenost, jako na její záletnost – a na bratrovu zradu.

Zatímco Ottovi sourozenci cestovali po celém světě, plnili stránky společenských rubrik, psali knihy, pronášeli přednášky, případně páchali sebevraždy, jemu samotnému bylo nejlépe doma, v potemnělém koutě salonu, kdy ležíc na otomanu spekuloval o životě chrousta, podobajícího se mu i fyzicky: masivní konstrukci těla nesly krátké, silné nohy podobné lvím tlapám a v jeho tváři jako by se mísil německý měšťácký biedermeier s jakýmisi orientálními vlivy.

Bratři jej zavrhli, svět na něj zapomněl: leč Otto Mann byl pevnou součástí mannovského příběhu. Děkujeme vám, že jste jej spolu s námi objevili alespoň dnes, prvního apríla.