Kostkový cukr
Od oblého k hranatému

V Dačicích stojí pomník věnovaný kostce cukru. Proč? Protože právě tady byl kostkový cukr Jakobem Kryštofem Radem vynalezen. Na počátku vynálezu, který později zdokonalili Francouzi a Belgičané, byla jistá dačická náhoda. Nebo spíše nehoda...

Od: Lucie Pantazopoulou Drahoňovská

Zatímco jedni dávají přednost neslazené kávě nebo čaji, druzí si nápoje dochucují medem, umělými sladidly, třtinovým či krystalovým cukrem, ať už z cukřenky, praktického sáčku nebo v podobě kostky. Ta má dokonce svůj vlastní pomník: Žulový podstavec s obrovskou bílou krychlí, která balancuje na jednom ze svých rohů. Najdeme ho v Dačicích, městě v nejjižnějším cípu Českomoravské vrchoviny. Každému, kdo sem zavítá, má spolu s expozicí zdejšího muzea připomenout, že kostka cukru se do Evropy a následně do celého světa vydala právě odsud.

NA POČÁTKU BYLO... ZRANĚNÍ

Tak, jako u mnoha jiných vynálezů, i zde sehrála roli náhoda, nebo spíše nehoda, když se jednoho srpnového dne 1841 chystala Juliana Radová odštípnout kousek cukrové homole a přitom se poranila na prstě. Není divu, vždyť nepraktické homole cukru byly nejen tvrdé, ale až 1,5 metru vysoké, takže ten, kdo potřeboval cukr, se neobešel bez kladiva, kleští či páčidla. Rozladěná žena proto navrhla svému muži, aby přišel na jednodušší způsob, než je pracné a nebezpečné sekání. A poněvadž jejím chotěm byl právě Jakub Kryštof Rad, rakouský ředitel místní rafinerie a současně nadšený vynálezce, objevu kostky cukru už nestálo nic v cestě. Jen o tři měsíce později překvapil Rad svojí paní bedničkou, ve které našla 350 úhledně seřazených, bílých a narůžovělých krychliček řepného cukru. Vytlačil je na vlastnoručně vyrobeném lisu tak, že prosetou cukrovou moučku z nevysušených homolí naplnil do mosazené desky se 400 otvory tvaru čtverce. Kousky cukru pak nechal asi půl dne sušit v sušárně. Tenkrát se vyráběly ve dvou rozměrech: O hraně  3/5 palce, tedy asi 2cm, nebo ½ palce, což odpovídalo zhruba 1,2 cm. Dnešní kostka cukru má zpravidla rozměry 1,6 cm x 1,6 cm x 1,1 cm, takže jde vlastně o kvádr. Kromě těch klasických můžeme koupit také neobvyklé tvary, jako cukr bridž s karetními znaky piků, kárů, herců a křížů, nebo třeba i v podobě čtyřlístků. K dostání jsou rovněž různobarevné varianty kostkového cukru.

STRMÁ CESTA VZHŮRU

Nakolik se Juliana radovala z vynálezu svého muže, se už nedozvíme. Jisté však je, že už koncem roku 1842 žádal Rad Dvorskou komoru ve Vídni o udělení pětiletého privilegia k výrobě kostkového cukru ve své dačické rafinerii. C. k. patent obdržel 23. ledna 1843. Téhož roku se novinka objevila zcela poprvé na trhu jako čajový cukr, zvaný Thee-Zucker, nebo Wiener Würfelzucker. Úspěch byl okamžitý. Kostkový cukr se prodával za padesát krejcarů, každé balení po 500g bylo označené původní etiketou a obrázkem dačické rafinerie. Putovalo z Dačic na západní Moravu, do východních Čech i pohraničí s Rakouskem. Rostoucí poptávka si vyžádala nové sklady v Brně, Pešti, Vídni i Lvově. Radův patent zakoupilo následně také Sasko, Bavorsko, Prusko, Švýcarsko a Anglie, později se k nim přidal i cukrovar ve Zbraslavi u Prahy. Koncem první poloviny 19. století však dačickou firmu postihl hospodářský úpadek. Rad odešel roku 1846 do Vídně a krátce na to byl podnik zrušen. Radovo jméno upadlo na další čas v zapomnění a jeho objev byl přisuzován jiným. Teprve zásluhou vědeckého bádání ve 30. letech 20. století se Jakub Kryštof Rad vrátil do dějin cukrovarnictví, přičemž mu bylo konečně uznáno světové prvenství ve vynálezu kostky cukru. Jistého zadostiučinění se zpětně dostalo i Radově manželce Julianě: neboť jedno z balení českého kostkového cukru dnes nese její jméno.

PŘES FRANCII DO BELGIE

Ačkoliv se stroje v Dačicích v roce 1852 definitivně zastavily, kostka cukru si razila svoji cestu Evropou a na jejím zdokonalení se usilovně pracovalo dál. Na Radův odkaz navázal po půl století pařížský potravinář Eugène François, který zkonstruoval stroj na mechanické řezání a lámání cukru, protože se mu tradiční porcování cukru nezdálo hygienické. Svůj vynález neustále zdokonaloval a o dvacet let později nechal patentovat. 

Příběh cukrového domina pokračoval na počátku 20. století v Belgii, kdy Théophile Adant, společník vlámské Raffinerie Tirlemontoise, vyvinul turbínu pro výrobu cukrových plátů. Ještě před krystalizací vylil cukrové magma do turbíny a pevnou vysušenou cukrovou strojově následně naštípal na menší praktické tyčinky a symetrické kostky. Alternativní postup produkce litých kostek cukru, ukládaných a přepravovaných v krabicích po 25 kg, se udržel až do roku 1940, přičemž v dějinách cukrovarnictví proslul jako tzv. Adantův proces. V roce 1949 vynalezla společnost francouzského strojního inženýra a podnikatele Louise Chambona přímý způsob zhotovení pravidelných kostek cukru pomocí rotačního lisu, v němž se požadovaný tvar lisoval ve formě ze zvlhčeného mletého cukru. Právě Chambonova metoda spárování cukrových krystalů se při výrobě kostkového cukru uplatňuje ve velké míře dodnes.