Dějiny umění
Beuronské umění ze Smíchova

Mnohé to možná překvapí, ale je to tak: české hlavní město bylo na přelomu 19. a 20. století světovým centrem beuronského umění z jihovýchodního Německa. Konkrétně tedy Beuronské umělecké školy, pozoruhodného uměleckého směru, který vzešel z církevních kruhů a během krátké doby se široce rozkročil od umění výtvarného až k užitému. Monica Bubna-Litic, přední znalkyně beuronského umění, nás s ním seznamuje blíže.

Od: Monica Bubna-Litic

Beuronské umění se kolem roku 1868 zrodilo v benediktinském opatství sv. Martina v Beuronu (odtud název) v dnešním Bádensku-Württembersku. Znalce hudební historie rovnou varujeme, že tento klášter v Beuronu nelze zaměňovat s rovněž benediktinským klášterem Benediktbeuern v Bavorsku, kde byly nalezeny texty středověkých hudebníků a básníků, které Carl Orff později zhudebnil pod jménem Carmina Burana (kodex Buranus).

Duchovním otcem Beuronské umělecké školy byl Desiderius (Peter) Lenz, mnich, sochař, malíř a architekt, který pocházel z jihoněmeckého Haigerlochu. Byl to právě on, kdo přišel s naukou o tom, že veškeré umění podléhá geometrickým pravidlům zvaným kánon (srovnej s tzv. geometrizující secesí) a s představou, že čísly vyjádřená harmonie je odrazem univerza – Božího stvoření.

I proto, že Lenz kolem sebe poměrně rychle soustředil spektrum pomocníků a následovníků, kteří jeho učení rozšířili do celého světa, bylo beuronské umění rozkročeno velmi široce, šlo o tzv. Gesamtkunstwerk, tedy o „souhrnné umění.“ Jeho principy byly aplikovány v malbě, iluminaci, sochařství, ve výšivkách, fotografiích i při výrobě nábytku. Rovněž zlatnické dílny produkovaly umělecké a náboženské předměty, jako byly berly pro opaty a abatyše, monstrance, mešní nádobí, pektorály, prsteny apod. Beuronský styl obsáhl i architekturu (která se až na nedostavěnou kapli sv. Maura u Beuronu z roku 1868 bohužel nikde nerealizovala). Inspirací pro beuronské umění byly kultury starého Říma, Řecka a Byzance. Velmi podnětné byly rovněž vzory ze starého Egypta.

Beuronští v Praze

Kreativita Desideria Lenze a dalších beuronských mnichů byla nezměrná, nicméně oni sami krátce po založení své klášterní školy čelili nemalým obtížím. V roce 1875, kdy naplno probíhal tzv. Kulturkampf (tedy politicko-náboženský konflikt mezi státem a církví), byl klášter sv. Martina v Beuronu zrušen. Kam se tamní uměnímilovní benediktini poděli? Do Prahy! V roce 1880 totiž díky kardinálu Bedřichu Schwarzenbergovi, arcibiskupu salcburskému a později i pražskému, získali pražský klášter Emauzy.

I když se v roce 1887 část mnichů mohla z Prahy vrátit zpět do kláštera v Beuronu, který byl dokonce povýšen na arciopatství, a v Německu, Belgii, Dánsku, Rakousku, severní Itálii, Jeruzalémě, Číně, Brazílii či v USA vzniklo kolem čtyřiceti klášterů, byla to právě Praha, která zůstala na další tři desítky let středem beuronského umění. Platilo přitom, že co klášter, to umělecké centrum. A tak beuronské umění ovlivnilo v době vrcholící secese nejen umělce české, jako byl Alfons Mucha, Jan Kotěra, nebo František Bílek, ale také světové: Antona Gaudiho, Gustava Klimta nebo Jože Plečnika. I někteří nabisté, tedy členové francouzské umělecké skupiny Les Nabis, jako Paul Sérusier či Maurice Denis, nadále komunikovali se svým bývalým kolegou, holandským malířem Janem Verkadem (1868–1946), který se v roce 1892 stal beuronským mnichem s řeholním jménem Willibrord, a přijímali jeho vliv na svá díla. 

Ani v Praze nezůstalo jen u Emauz: už v roce 1888 založili beuronští mniši ženský konvent na Smíchově. Finančně jim přitom výrazně pomohla hraběnka Gabriela von Swéerts-Spork a mniši tento první ženský klášter beuronské kongregace na její počest pojmenovali podle jejího křestního patrona, tedy svatého (archanděla) Gabriela.

Egypt na Smíchově

V klášteře sv. Gabriela se sestry zabývaly iluminací na pergamenu, výšivkami parament a fotografováním. Jejich mentorem byl sám Desiderius Lenz, který je v Praze s přestávkami vyučoval celých šest let, neboť byl se svými žačkami nadmíru spokojený. Na rozdíl od mnichů totiž sestry přesně dodržovaly geometrické osnovy kánonu tak, jak to Lenz vyžadoval. Pustily se i do studia egyptského umění, které si zamilovaly. Například jedna ze sester, ve Vídni narozená Maria von Eberhard, vstupovala do kláštera sv. Gabriela s klavírem, s několika kufry not, knih o hudbě a o umění – a hlavně s reprodukcemi egyptských výtvarných děl.

Bronzová socha Madony Isis Desideria Lenze z roku 1872 | Foto: Monica Bubna-Litic Desiderius Lenz je rovněž autorem návrhu celkové koncepce výzdoby zdejšího kostela. Na jeho východní stranu umístil Pannu Marii s malým žehnajícím Ježíškem na klíně, na západní pak Pietu. Coby královna na trůnu bolesti zde dominuje postava Panny Marie s červenou svatozáří, těla svého mrtvého syna se nedotýká a je spíše podobná jiné trpící a vítězící božské matce, královně a choti – egyptské bohyni Esetě, obecně známější pod řeckým jménem Isis. Kristovo tělo na jejím klíně je zavinuto do pásu z pláten. Evokuje obinadla, jimiž Eset spojila údy těla svého mrtvého chotě Usira (řecky Osirida) a posmrtně s ním zplodila syna Hora. Čtecí pult, od kterého kdysi zazníval gregoriánský chorál, je nyní umístěn v presbytáři kostela. I zde najdeme pozoruhodný staroegyptský vliv: Pult nepředstavuje orla, symbol jednoho ze čtyř evangelistů Jana, ale sokola, atribut egyptského boha nebes Hora.

Apsidu smíchovského kostela, zdobenou deskovým obrazem Matky Boží, lemuje půlkruhová lavice s vyřezávanými opěradly s reliéfy supic, ztělesnění bohyně Nechbety, jedné z ochránkyň egyptského krále. Hieroglyfickým znakem supice se zapisuje také egyptské slovo mw.t (mút), tedy matka. Motiv supic je v opatském kostele umístěn bezprostředně v blízkosti malby zobrazující Mater Dei – Matku Boží. Je tedy pravděpodobné, že se nejedná o shodu náhod, ale o další plánovanou integraci starověkých a křesťanských motivů. Sám Lenz ostatně nazval svou 53 cm vysokou bronzovou sochu z roku 1872 Madona Isis. Tu si mimochodem opatřil architekt Jože Plečnik, který ji umístil ve svém domě v Lublani. Další její odlitek najdeme ve vile Plečnikova žáka Otty Rothmayera na pražském Břevnově.

Odchody do exilu

Kolem roku 1930 už beuronský umělecký styl dožívá. Nejdůležitější kláštery beuronské umělecké školy, tedy Emauzy v Praze a Montecassino v Itálii, byly vybombardovány za druhé světové války. Kostel sv. Martina v Beuronu byl v roce 1947 opětovně barokizován, čímž došlo ke ztrátě původní „beuronské“ výzdoby. V dceřiném klášteře sv. Hildegardy v Eibingenu v Porýní byl beuronsky vyzdobený chór zabílen.

A Smíchov? Zhruba stovka pražských benediktinek, často dcer z předních šlechtických rodin, se musela se svým domovem rozloučit už na konci první světové války. Z obav před konfiskací sestry klášter raději prodaly a přestěhovaly se na hrad Bertholdstein ve Štýrsku. Podle jejich vůle se nicméně v pražském kostele dodnes slouží bohoslužby, a to každou neděli v 11:15 (kromě července a srpna). Pravidelně se v klášteře i kostele koná řada kulturních akcí, například festival Designblok.

I sto let po odchodu „beuronských“ sester z Prahy však patří kostel a klášter sv. Gabriela k nejstarším a nejzachovalejším památkám beuronské historie na světě, což je umocněno tím, že zdejší sestry pracovaly i na nástěnných malbách, které byly jinde doménou mnichů. V roce 2008 se navíc benediktinky rozhodly navrátit z Rakouska zpět do Prahy původní kostelní inventář, který si v roce 1919 odvezly, což autenticitu smíchovského sv. Gabriela jen posílilo. Prohlídka kostela se bohatě vyplatí, i když je dnes v klášteře většina beuronských maleb zabílena.  V rámci komentovaných prohlídek je možné nahlédnout do veřejnosti běžně nepřístupné kapitulní síně, rajské zahrady, křížové chodby, knihovny, refektáře, do samotného kostela i do dalších zákoutí této pozoruhodné stavby, v níž se psaly dějiny umění. Prohlídky lze absolvovat jak česky, tak také v němčině.