Óda o pozdním sněhu
Ach, temný spánek, ach, zarývá se do nás sekerou,
ach, velký smutek, lásko má štkavá,
vyšel jsem ven, míjí mě tráva,
šel jsem ven k tvým očím, nechť mě semelou.
Fix udává barvu houby, hadí tělo a hlav sedmero,
vyšel jsem, vyšel jsem ven;
přes trávu, k tvým očím, chraň mě má sekero!
Sleduj nicotné oblaky.
A dávej pozor na mrtvé, na jejich zvláštní sen,
všímej si ptáků, jejich napětí kůže, jejich jmen.
Tlukot, můj hlas a píseň, jenž nepůsobí rozpaky.
Tento pocit ale přečká v zimní lhůtě,
ve své rukavici, tiše supí ve velké míře,
jako to velké zvíře
kdesi dole v lesní půdě.
Jednou, až ocitneš se ve sněhu, kopej
a nalezneš kosti, pak skonej…
Vyšel jsem ven vstříc tvým očím.
Vyšel jsem ven vstříc tvým očím.
Tam jsou zesnulí i vesmír;
tam jsou ptáci i píseň, co vejde ti ve smír.
Věk: 17