Norimberská doporučení
Metodicko-didaktické principy

Při rané výuce cizího jazyka by se na dítě mělo působit v celé jeho komplexnosti a se zřetelem k jeho základním potřebám. Vedle fází intenzivního vypořádávání se s novým jazykem a kulturou je nutné dítěti dopřát i „klidové“ fáze k přemýšlení a k rozvoji soustředění, ale také k realizování jeho motorických potřeb. 

Níže uvedené principy se vztahují k faktorům, které určují dění ve výuce, a podchycují tedy aspekty z výše uvedených kapitol. Tyto principy mají – každý sám o sobě – stejně velký význam pro zdar raného začátku osvojování cizího jazyka.

• Das Kind soll im Mittelpunkt des Lernens stehen.
• Dítě musí být v centru pozornosti učebního procesu.
• Vychovatelka nebo učitel by měli znát a zohledňovat individuální tělesné a smyslové učební potřeby dětí, a tím v rámci výuky cizího jazyka podporovat jejich emocionální, sociální a motorické kompetence.
• Cíle, témata, obsah a učební formy by měly být definovány tak, aby navazovaly na to, co dítě zná ze svého života a svých zkušeností. Měly by mít bezprostřední význam a využitelnost v běžném životě dítěte.
• Podle vývojového stadia dítěte je výuka zejména v počáteční fázi zaměřena především na slyšený a mluvený jazyk.
• Čtení a psaní by se mělo v předškolních zařízeních a v prvních ročnících základní školy vyučovat až později a pouze v malých krocích. Recepce má přednost před produkcí, porozumění před mluvením, mluvení před psaním. Upouští se od rozsáhlého seznamování dětí s jazykovými strukturami.
• Jazykové znalosti by měly být rozvíjeny spirálovitě.
• Koncepty, které osvojování jazyka úzce vážou na zprostředkování obsahu, umožňují otevřenější formy výuky, např. učení přesahující rámec jednotlivých oborů.

• Děti by měly brát ohled na individuální učební pokroky ostatních dětí ve skupině a učit se vzájemnému respektu.
• Dětem by mělo být povoleno spolurozhodovat při zadávání úkolů ve vyučovacím procesu.
• Děti by se měly uvnitř skupiny při komunikaci vzájemně podporovat.

• Lernprozesse junger Fremdsprachenlerner sollen spiel- und handlungsorientiert erfolgen.
• Učební procesy mladých žáků, učících se cizí jazyk, by se měly orientovat na hry a praktické jednání.
• Pravidla a souvislosti by měli žáci zažívat, imitovat a eventuálně i sami objevovat na základě příkladů (induktivní vyučovací postup resp. proces objevování).
• Během všech fází výuky by se mělo využívat co největšího počtu různých učebních kanálů, aby se každému typu žáka vyšlo optimálně vstříc (multisenzorické/ celostní učení prostřednictvím sluchu, zraku, hmatu, čichu, čtení, pohybu, mluvení, psaní a malování).
• Učební procesy je nutné usnadňovat s pomocí příkladů a znázorňování. Zadávání úkolů, které probíhá v malých krocích a je vnitřně diferencované, podporuje proces chápání a používání jazyka.
• Časté střídání sociálních forem (individuální práce, partnerská spolupráce, práce v malých nebo naopak velkých skupinách) a forem výuky (tzv. staniční výuka, učební scénáře, projektová práce) zaručuje proměnlivost vyučování, která podporuje zájem a soustředění žáků.
• Různé metodické přístupy (princip úplné fyzické odezvy /total physical response/, narativní přístup apod.) je nutné uvést do souladu s cíli a obsahem a (pokud to učební situace připouštějí) navzájem kombinovat.
• V rané výuce cizího jazyka není dítě nuceno k mluvení, ale nejprve naslouchá, snaží se porozumět, vstřebává nově naučené a reaguje často až po určité době, např. imitováním jednotlivých slov cizího jazyka nebo jejich zapojováním do vět v mateřském jazyce.
• Vychovatelka nebo učitel mluví k dětem podle možnosti výhradně cizím jazykem, ale dává na srozuměnou, že dětem rozumí, když ji/ho oslovují ve svém mateřském jazyce. Jako nejvyšší princip pro ranou výuku cizího jazyka určitě platí: Tolik cizího jazyka, kolik je možné, a tolik mateřského jazyka, kolik je nutné.
• Učitel by měl přesně vědět, jaké zkušenosti s učením cizího jazyka jeho žáci už mají, a měl by přihlížet k individuální vícejazyčnosti resp. k celkové jazykové výbavě jednotlivců a podle možností je ve výuce využít. V příznivých situacích lze příležitostným, pro děti srozumitelným upozorňováním na analogie nebo rozdíly mezi mateřským a cizím jazykem (případně i dalšími jazyky, které dítě obklopují) podporovat jazykové povědomí dítěte.
• Učitel by měl vždy bezprostředně pochválit úspěšnou účast příslušného žáka na výuce. Obzvlášť motivačně působí umocnění pozitivního hodnocení.
• Chyby jsou normální součástí rozvíjejících se jazykových znalostí a lze je podchytit prostřednictvím různých strategií zpětné vazby. Žákovu ústní jazykovou produkci nesmí učitel přerušovat opravováním chyb.

• Učitel se stará o to, aby atmosféra při výuce byla přizpůsobena dětským potřebám, aby byla uvolněná, aby děti nepociťovaly strach, aby přinášela výzvy a podněty a zvyšovala ochotu dětí ke spolupráci.
• Výuka cizího jazyka probíhá podle možností ve stálém, neměnném prostředí, např. ve stejné místnosti nebo ve stejném učebním koutku, aby byly zajištěny prostorové předpoklady pro udržení dětské pozornosti a soustředěnosti.
• Učebna by měla být vybavena tak, aby potřebné materiály a přístroje byly snadno dosažitelné a použitelné, aby nebyl narušován průběh výuky a aby ani děti ani vychovatelka nebo učitel při běžném vyučování nezpůsobovali zbytečný shon nebo neklid.
• Jasné struktury (např. při rozvrhování času, při určitých rituálech nebo u zasedacího pořádku), které se např. i díky popiskům a dohodám stávají rutinou, automatizují učební procesy a vyhovují dětské potřebě, aby měl průběh výuky jasná pravidla.

• Média (zejména nová média) by měla být používána cíleně, promyšleně a v omezených časových úsecích.
• Používáním autentických médií a materiálů (rýmů, písniček, příběhů, dětských knížek, názorných pomůcek, televizních programů, filmů) se zprostředkovává kombinace jazykového a kulturního obsahu.
• Učební materiály mají nejen zprostředkovávat jazykový a kulturní obsah, ale také v dětech prakticky pěstovat odpovědný přístup k životnímu prostředí.