Job

„Myslel jsem si, že se Džibutsko nalézá v krásném jižním Tichém oceánu, a tak mě nabídka na správu potápěčského centra zaujala. Až poté, co mi došlo, že vlastně poletím do severovýchodní Afriky, mě trochu orosil strach, ale ve finále nabídku přijal. Lákalo mě neznámo a údajně jeden z nejkrásnějších a nejzachovalejších podmořských světů,“ říká Dan o svém rozhodnutí, díky kterému se ocitl v Džibutsku – zemi severovýchodní Afriky, která připomíná planetu z Malého prince: na povrchu je posetá kamením a šedým prachem, ovšem pod vodou je jeden z nejbarevnějších světů, který lze na zemi, respektive pod vodou, spatřit.

Splnily se tvé sny a představy, které jsi o Džibutsku měl před odletem?

Abych řekl pravdu, tak jsem před odletem o Džibutsku moc nevěděl. Vlastně jsem si musel najít, kde ta země vlastně leží. To neznámo mě ale lákalo, bral jsem to jako životní výzvu.

Džibutsko jako malý stát krčící se mezi Eritreou, Etiopií a Somálskem není právě rájem na zemi. Kromě několika vojenských základen, pár restaurací a hotelů je tu sociální život velmi omezený. Podařilo se téměř netknutému podmořskému světu ti plnohodnotně kompenzovat život nad hladinou?

Běžný život je tady opravdu velmi vzdálený od normálu, který znám z domova, ale díky možnosti přístupu na vojenskou základu Spojených států amerických si alespoň čas od času užijeme občerstvení typu Subway, kavárnu, ale i nějaké to hudební představení. Kvůli bezpečnosti, kterou je třeba v zemi zvýšeně dodržovat, se snažíme trávit veškerý volný čas na moři a pod hladinou.

V květnu minulého roku tam došlo k sebevražednému bombovému útoku, za nímž stálo somálské islamistické hnutí al-Šabáb. Byl jsi zrovna v Džibutsku, když se bombový útok odehrál? Jakým způsobem se chováte v rámci bezpečnostních opatření, která jsou po útoku přísnější?

V době útoku jsem byl na krátké návštěvě v Etiopii u kamaráda na české ambasádě, kterou jsme reprezentovali na fotbalovém turnaji. Bezprostředně po útoku, který se odehrál v populární restauraci, kam jsem často chodil a která je nedaleko sídla naší společnosti, mi trochu v panice volala jedna kolegyně. Právě se tam chystala na večeři, naštěstí tam ale nakonec nešla.

Naše společnost reagovala na útok posílením ochranky a zákazem vycházení pro zaměstnance v době od šesti hodin večer do šesti hodin ráno. Ovšem vzhledem k tomu, že útok narušil zájem klientů o naše služby a místní vojenské základny zavedly na určitou dobu úplný zákaz vycházení, rozhodli jsme se náš provoz na tři měsíce kompletně přerušit. Znovu jsme otevřeli až v září, kdy už situace byla relativně stabilizovaná. Džibutská policie se po útoku více zaměřila na kontrolní body, místní restaurace, obchody a místa, která by se mohla stát terčem, a sice pomocí strážníků s detektory kovu u vstupů. Naše společnost se v současné době řídí hlavně doporučením místní kanceláře OSN a velvyslanectví USA, ale v každém případě při trávení volného času v centru města jsme opatrnější.

Jedním z nejkrásnějších zážitků v zátoce Tadžura, které se v Džibutsku nabízí od prosince do února, je setkání s velrybím žralokem. Vybavuješ si den, kdy jsi ho viděl poprvé?

To bylo v listopadu 2010. Pamatuji si, že jsem po spatření prvního žraloka skočil do vody. Když jsem plaval vedle něj, tak jsem si připadal jako v krásném snu. Probral jsem se v okamžiku, kdy jsem si všiml asi pětimetrového žraloka, který plaval opačným směrem. Tvrdě jsme se srazili. Naštěstí jak žralok, tak já jsme vyvázli bez zranění.

„Nevíme, odkud připlouvají, ani kam odsud míří, ale jsme rádi, že se zde krmí a my máme možnost je pozorovat.“ – Tak představuješ skupince turistů na lodi během sezóny velrybího žraloka. Jak postupují vědci v monitoringu a luštění záhad spojených s tímto nádherným tvorem?

V současné době je naše společnost největším operátorem co se šnorchlování s velrybím žralokem v Džibutsku týká. Během sezóny přepravíme bezpečně za potápěním a setkáním s velrybím žralokem v průměru až 2000 klientů. S tím samozřejmě souvisí obrovská zodpovědnost jak v souvislosti s bezpečností lidí na moři, tak při ochraně těchto nádherných tvorů. Velmi striktně následujeme mezinárodní kód při interakci se žraloky a úzce spolupracujeme s vědci, kteří od roku 2004 v Džibutsku provádějí výzkum. Před několika lety jsme se například podíleli na odebrání DNA vzorků, které pomohly identifikovat geografické agregace žraloků. Dále pak každoročně udržujeme databázi fotografií jedinců. Dosud se nám podařilo identifikovat bezmála 200 jedinců, kteří rok co rok připlouvají do místních vod. Letos se nám také podařilo získat satelitní „sondu“, která nám pomůže získat více informací o samotné migraci a denních pohybech.

Kolik velrybích žraloků je možné během jednoho šnorchlování spatřit a jak vlastně probíhá?

Loď či lodě převezou skupinu do zátoky vzdálené zhruba dvě hodiny od přístavu. Po zakotvení informujeme o pravidlech chování při interakci se žralokem a rozdělíme do skupin po osmi lidech. Ti jsou pak převezeni na menších lodích do míst, kde se žraloci krmí, což je obvykle jen několik minut cesty od mateřské lodě. Poté už je na instruktorech najít žraloka podle hřbetní ploutve, která je vidět několik centimetrů nad hladinou. Když je žralok spatřen, tak se loď přiblíží co nejblíže, ale stále v bezpečné vzdálenosti a následně skupinka dostane pokyn, že může skočit do vody a plavat po boku žraloka.

Průměrně vidíme dva až tři žraloky, ale jsou i dny, kdy bývá hodně planktonu, kterým se žraloci krmí a napočítáme bezmála 20 jedinců v rámci malého území. Naše práce na místě je hlavně dohlížet na bezpečnost jak lidí, tak žraloků, dále zabezpečit, aby žraloci měli dostatek místa na krmení a lidé se je nesnažili hladit, vozit se na ploutvi, případně se je pokusit obejmout. Při průměrné velikosti žraloka přes 4 metry a váhu 6 tun to není až tak jednoduché, ale lidé to přesto občas zkusí. Můžu upřímně říct, že přes veškerou zodpovědnost si každý výlet stále náramně užívám.

Po čem se ti v Džibutsku stýská?

Určitě po sezónním počasí. Džibutsko patří mezi nejteplejší země na světě s celoroční průměrnou teplotou nad 30 stupňů Celsia, což bývá přes zimu příjemné. Ale v létě bývá horko, na které mám pořád problém si zvyknout. A také mi chybí česká kuchyně. Džibutsko je z převážné většiny muslimská země a vepřové maso tady na pultech není běžné.

Kromě podmořského světa, velrybího žraloka a několika výtečných restaurací se čerstvými rybami je ještě nějaké další turistické lákadlo, proč se do Džibutska vypravit?

Rozhodně jezero Lac Assal, nejslanější jezero na světě. Jedná se o nejníže položené místo v Africe nacházející se 153 metrů pod mořem. Celá oblast je vulkanicky aktivní a z geologického hlediska velmi zajímavá. Po potápění a šnorchlování je výlet k jezeru druhá turisticky nejoblíbenější aktivita.

Co ti Džibutsko dalo a vzalo?

Dalo mi to tu manželku Ericu. Tedy budoucí, abych byl přesný. Seznámili jsme se tady v roce 2011 a loni v létě se zasnoubili. Je seržantkou americké armády a trávila rok na místní základně. Po dohodě s armádou u nás pracuje jako dive-master. Díky jejímu vzdělání (magistra v oboru veřejného zdravotnictví) nyní spolupracuje na vědeckých projektech při monitoringu žraloků.

No a vzalo mi hlavně návyky, které jsem doma bral jako samozřejmost, a to zejména možnost jíst kdykoli čerstvé potraviny, neustálý přístup k pitné vodě (v Džibutsku si musíme i zuby čistit za použití kupované vody z pet láhve, protože kvalita té zdejší je zkrátka nevyhovující), elektřině a pocit relativní bezpečnosti.

Posledních pět let v Džibutsku mi dalo obrovské zkušenosti a nový náhled na běžný život. Kulturně a ekonomicky je tato oblast diametrálně odlišná od domova v Česku, a to vzhledem k převážně muslimské populaci. Nová zkušenost pro mě bylo nechtěné probuzení každý den ve čtyři hodiny ráno při hlasitém vyvolávání modliteb. Dále pak africká mentalita. Byl jsem například nucen zaplatit pokutu v hodnotě 1200 Kč za průjezd jednosměrnou ulicí. Rozdíl oproti pravidlům silniční dopravy jinde na světě byl v tom, že ulice nebyla značena žádnou dopravní značkou. Když jsem policistovi vysvětlil, že jsem nedávno přiletěl z České republiky a ulice tady ještě neznám, tak mi jen s úsměvem řekl, že tady to všichni vědí a odteď už to budu vědět i já.