Život

V Africe jste strávil podstatnou část svého života. Čím je pro vás tento kontinent?

Afrika – to je srdce. Afrika chytne a už nepustí. Mě chytla už v mládí, když jsem s tatínkem poslouchal, jak tam jezdili Zikmund a Hanzelka. Byla to exotika, bylo to tajemno. A když jsem se tam po letech dostal... Zkrátka jsem si připadal, jako že jsem odtamtud.

Bylo pro vás těžké opustit komunistické Československo? A jaký byl váš začátek v SRN?

Opustit Československo byl můj program. Já jsem se na to dlouhodobě připravoval, chtěl jsem do Kanady. Složil jsem státní zkoušku z angličtiny a velmi intenzivně jsem se jí věnoval, dokonce jsem studoval místopis Kanady. Ale německy jsem uměl taky, protože to byl tady asi nejpřijatelnější „západní“ jazyk. Takže když jsem se nakonec do Německa dostal, ale do Kanady mě nepustili, odmítl jsem se usídlit v USA i v Austrálii a zůstal jsem v Německu. Uchytnout se tam nebylo tak těžké, když byl člověk pilný. Samozřejmě získat zaměstnání adekvátní mému vzdělání bylo obtížné, takže jsem začínal čištěním kanálů a prací na stavbě. Ale docela jsem si vydělal, a tak jsem začal podnikat a obchodovat.

A jak se československý exulant dostane z Německa do západní Afriky?

To byla strašná shoda náhod. Od začátku jsem věděl, že jako zaměstnanec v životě mercedesem jezdit nebudu. To neznamená, že musím krást, ale že nechci jen prodávat svoji práci, že musím prodávat své myšlení a podnikat. Vymyslet něco prospěšného a za to vydělat peníze. Proto jsem začal obchodovat. Spolupracoval jsem s Německou obchodní a průmyslovou komorou, která pravidelně vydávala poptávky ze zahraničí. A tak jsem na ně začal odpovídat – od Aljašky až po Borneo. A z téhle čilé korespondence nakonec vyplynulo to, že mě kontaktoval v Německu vyučený řemeslník ze západní Afriky, Boubacar. Ukázalo se, že prý je z Burkiny Faso, to mi moc neříkalo. Horní Volta, staré jméno jeho vlasti, také ne. Ale mluvil docela obstojně německy a padli jsme si do oka. Za jeden večer jsme se domluvili, asi za měsíc jsem měl koupenou letenku do Burkiny Faso. A tak jsme spolu začali podnikat s automobily a zemědělskými stroji.

Který africký zvyk vás nejvíce překvapil?

Když jsme jedli, jedlo se rukama. A ač jsem měl vlastní misku, často se stalo, že bez jakýchkoliv rozpaků mi do ní hrábli a nejlepší kousek mi ukradli. Byli to často vzdálení Boubacarovi příbuzní, kteří žili pod jeho střechou a při jídle se snažili co nejvíce ukrást pro sebe. Pro Evropana bylo udivující, jak daleko taková rodina až může sahat: někdy jsem míval pocit, že s Boubacarem měli společné jen to, že jejich babičky sušily prádlo na stejném slunci.

A hygiena?

Hygiena je v zemích, kde jsem žil, na docela vysoké úrovni. Lidé se snaží mýt a nechodí si odskočit za keř. Smutným faktem je, že člověk vidí jen zdravé, mladé a čisté lidi – ti ostatní bohužel velmi snadno umírají.

Později jste také vozil karavanami zboží přes Saharu. Jaká je tato největší poušť světa?

Kamení. Kamení, prach, špína. Tisíce plastikových pytlíků a za každým kamenem trus, abych byl slušný. Žádná romantická, liduprázdná krajina. Je tam spousta kočovných kmenů, z nichž nejčastěji se zmiňují Tuarégové. Ale jsou tam i Berbeři a jiní a celé je to velmi pomíchané. Z jihu tam přijíždějí černoši z Mali a Nigeru a tvoří dohromady velmi pestrou směsici. Cesta přes Saharu je velmi prašná a kamenitá, písečnou dunu aby člověk pohledal. Nic, co člověk zná z filmů.

Postupme v čase dopředu – kde vás zastihla sametová revoluce? Spěchal jste hned domů?

V roce 1989 jsem už v Evropě nic neměl. Rok předtím mi zemřela maminka, což bylo poslední, co mě tu poutalo. V Africe jsem měl širokou rodinu a podnikání, ze kterého jsem vydělával více než zde v Evropě. Tady jsou karty rozdané, ale tam je stále docela snadné přijít s něčím vlastním a originálním. Do Evropy jsem jel takřka naposledy, abych v Německu vyřídil několik formálních záležitostí, než se natrvalo usídlím v Africe. Byl podzim, já šel zrovna na úřad a úřednice mi povídá: „Herr Nekovar, můžete jet domů. U vás je revoluce.“ Nejdřív jsem nevěřil. Ale pak jsem jel zpátky do Čech a do Afriky jsem se dostal až za čtyři roky, když už byl na světě můj syn.

V Africe jste mimo jiné těžil zlato. Jak se z inženýra a mechanika stane zlatokop?

Na zlato jsem měl políčeno. Zlata tam je dost, ale vládní zákony byly dříve nejasné a těžbu cizincům příliš neumožňovaly. Ale při mé návštěvě v roce 1994 jsem jel s Boubacarem na cestu do Mali a on byl velmi nešťastný, že se hned vracím zpátky do Evropy. A jako poslední trumf mi povídá: „Vláda oficiálně povolila těžbu zlata.“ To víte že jsem se chytil. Čtyři roky jsme zlato hledali a taky že jsme ho našli. S pomocí místních jsme ho pak několik let těžili a prodávali vládě. Ta nás štědře platila, protože měla zájem, aby zlato zůstalo v jejích rukou.

Dnes jste mimo jiné ředitelem mezinárodní neziskové organizace World Green Lungs, která v Demokratické republice Kongo spravuje území o rozloze 17 700 kilometrů čtverečních, tedy zhruba velikosti Durynska…

(přerušuje mě) Kdepak ředitel! Prezident musím být! (se smíchem). Mí dva nejbližší spolupracovníci z DRK jsou totiž diplomaté a představa, že jsou pod nějakým ředitelem, se jim zdála urážlivá. A tak jsou vice-prezidenti a já jsem prezident!

Byla to, obrazně řečeno, dlouhá cesta z Burkiny Faso do Konga?

Když jsem ještě žil v Africe, vzal jsem s sebou v Guineji neplánovaně na jednu takovou cestu Pygmeje, který cestoval na pohřeb. Yusuf se jmenoval. Pygmejové, to jsou takoví malí lesní lidé, které tam ani nesčítají, protože je mnohdy nepovažují za lidi. Ale oni jsou úžasní a hlavně jsou neskutečně věrní. Mně pomáhali hlídat drahocenný náklad, který občas kradli sami řidiči, aby si mohli koupit „dámskou společnost“.

No a po letech, když měl do Prahy přijet jakýsi diplomat z Konga, sám po matce Pygmej, si jeho příbuzní vzpomněli, že strýc Yusuf jim kdysi vyprávěl, že znal vysokého bílého muže jménem Frank. A ten když se napil piva, zpíval zvláštní táhlé písně divnou řečí a mluvil o místě zvaném Praha. A že jeho kmen tam žije, někde na východ od Paříže. A tenhle diplomat, když dorazil do Prahy, tak se hned ptal, zda-li mě tady neznají. Velkou shodou náhod natrefil na mé sousedy naproti přes ulici, takže z letiště ho přivezli rovnou ke mně. Hned psal z mého počítače email, že mě tu každý zná a že už popíjí u mě na zahradě.

Vzhledem k takto vzniklé reputaci se na mě obrátili lidé z Konga, zda bych jim nepomohl řídit těžbu pralesa, aby vzácné dřeviny mohli prodat do Indie a Číny a za peníze koupit léky a nářadí. Ale já jsem jim hned říkal: „To nedělejte, nenechte zplundrovat svoji zemi. Já ty peníze seženu jinde, pomůžu vám postavit školy a nemocnice, jen když nebudete dál kácet prales.“ A tehdy padlo to sousloví: „Když necháte ty zelené plíce světa stát.“ Proto jsme naši organizaci pojmenovali Zelené plíce světa.

Takže dnes se snažíte bránit kácení pralesa?

Ona je to nebetyčná hloupost, kácet prales. Ale zároveň to není hlavní důvod jejich zániku, jak si myslí spousta lidí. Když deset metrů od cesty porazíte vzácný strom, k cestě ho porostem neodtáhnete. Těžba nemůže a neprobíhá v takové míře, aby se zásadně projevovala. Problém je vypalování pralesa, které pořádají místní, aby získali alespoň trochu úrodné půdy. Políčko na dvě úrody, což je ve zdejších podmínkách otázka jednoho roku. Pak se půda unaví a stává se mrtvou – je načase jít zas o kus dál. A vypálená půda se mění v neúrodnou polopoušť.

A jaké je vaše řešení?

My tomu říkáme projekt Agroforestry. Oni na něj samozřejmě sami nemají prostředky, Afrika se sama od sebe bez pomoci nemůže vzchopit. Jestli světu opravdu záleží na tom, aby deštné pralesy v Kongu přetrvaly, je potřeba investovat peníze, zúrodnit mrtvou půdu a vysázet tam palmu olejnoua další užitkové dřeviny kromě jiného. Ale ne jako v Indonésii, kde se vypálí prales a pak se vysází plantáž s palmou olejnou! Tady se bavíme o zušlechtění zničené půdy, o vysázení kulturního lesa, který se daruje místním, aby jim dával obživu a možnost obchodovat s přebytky. Prales bohužel neobnovíte. Vzniká deset tisíc let a to my zařídit neumíme. Zachráníme ho tím, že ho nevypálíme.