Udržitelně do Afriky – bez safari a tančících Zulů
Start-upový projekt nabízí studijní a vzdělávací cesty do Ugandy, Tanzánie a JAR – zbavené eurocentrických klišé. Zakladatelky projektu Nora Witt a Tatjana Spähn se tím chtějí vymezit vůči běžným nabídkám cestovních kanceláří, ale také dobrovolnickým programům oblíbených u maturantů. V rozhovoru s Isabelle Daniel Nora Witt prozradila, jaké stereotypy vůči Africe panují, jak lze udržitelně cestovat a jak funguje crowdfunding u start-upových projektů.
Noro, „Mingle Africa“ má nabídnout jiné zájezdy do Afriky, než jaké nabízejí běžné cestovní kanceláře. V čem spočívá problém u běžných cestovek?
V zásadě nám vadí dvě věci. Zaprvé je to aspekt dlouhodobé udržitelnosti. Z turismu v afrických zemích tamní obyvatelstvo v současné době nemá téměř žádný zisk, většinu peněz spolknou velké hotelové řetězce. Zadruhé nám vadí především to, že jakým způsobem cestovní agentury Afriku prodávají. V reklamách na cestování do Afriky se setkáte s množstvím stereotypů, které se pořád dokola opakují. Vzniká tak často velmi nepravdivý obraz kontinentu. Jako by v Africe byla jen krajina, safari a tančící bojovníci Zuluové. Ten, kdo ale cestuje na poznávací cestu do Říma, naučí se něco o historii, umění, filosofii antiky – to se při běžných cestách do Afriky většinou nezmiňuje. Celý kontinent je redukován pouze na eurocentrická klišé.
Vaše nabídka se doposud omezuje na cestování do třech zemí: do Ugandy, Tanzánie a JAR. Proč zrovna tyto země?
Záleží nám na tom, abychom realizovali nejprve cesty do zemí, kde jsme samy delší dobu žily a které velmi dobře známe. Věříme, že je to rozhodující předpoklad k tomu, abychom mohly nabízet skutečně zajímavé cesty za poznáním, které trh doposud nenabízel.
Váš start-up označujete za „udržitelnou cestovní agenturu“. Není to vlastně protimluv? Cestování do dalekých krajin přece není dlouhodobě udržitelné.
Samozřejmě naše turisty do Afriky neposíláme na nafukovacích člunech. Ale naši webovou stránku máme propojenou s kompenzační kalkulačkou, takže si naši zákazníci mohou propočítat svůj ekologický otisk, který během jejich cesty vzniká. Kromě toho na naší webové stránce poukazujeme na možnosti, jak vzniklou zátěž kompenzovat, například přes dobročinné organizace MyClimate nebo atmosfair. Navíc u nás nelze zakoupit žádný krátkodobý zájezd. Minimální doba trvání našich zájezdů je 15 dnů. Během cest za poznáním pak zásadně nepodnikáme žádné vnitrozemské lety. V JARu například naši turisté i delší cesty absolvují vlakem. Města pak naši turisté mohou poznávat na kole nebo pěšky. To, jak chápeme dlouhodobou udržitelnost, však v sobě nemá jen ekologický aspekt. Dlouhodobá udržitelnost se často omezuje na ekologii, ale dlouhodobě udržitelná firma by měla zohlednit všechny tři dimenze udržitelnosti: ekologickou, ekonomickou a sociální. Nám jde především o sociální udržitelnost.
Co konkrétně to pro vaši cestovní agenturu znamená?
To znamená, že lokální obyvatelstvo z našeho turismu skutečně má profitovat. Dále neubytováváme naše turisty v běžných hotelových řetězcích, ale v lokálních ubytovacích zařízeních. Většinu lidí, kteří tato ubytování provozují, osobně známe. V zemích, kde je dobrý certifikační systém, dbáme na to, aby naši lokální partneři měli certifikát dlouhodobé udržitelnosti – to je případ třeba našeho partnera Abang v JARu. Tam můžeme díky těmto certifikátům dbát na to, že nabízíme cesty s ubytováním, kde je udržitelnost zaručená.
Vaše crowdfundingová kampaň na platformě EcoCrowd trvá až do 9. ledna. Co se stane s penězi, které tím získáte?
Crowdfunding nám má v první řadě sloužit k tomu, abychom zvýšily náš kapitál na půjčku. Zatím jsme daly dohromady 12 000 eur z vlastních zdrojů, abychom dostaly půjčku vyšší než 70 000 eur. Z těchto peněz pak budeme financovat první investice, které jsou při založení firmy nutné, jako například webové stránky a marketing.
Jak vás napadl název vašeho start-upu?
„Mingle“ znamená něco ve smyslu „vmíchat se mezi lidi“. Přesně toho chceme naší cestovní nabídkou dosáhnout: Stavět mosty mezi odstupem mezi turisty a místními, které jsou pro cesty do Afriky bohužel typické. Zčásti bývá velmi šokující sledovat, že turisté dokáží v africké zemi strávit třeba šest týdnů, aniž by přišli do styku s lokálním obyvatelstvem – pokud nepočítám to, že je třeba obsluhují v restauraci. V JARu, kde tento hluboký příkop částečně dosud rozděluje společnost, je tento fenomén obzvlášť znatelný. Během organizovaných cest do Afriky se tak stávající rasistické stereotypy spíše manifestují, místo aby se odbourávali.
Kromě cest za poznáním nabízíte i vzdělávací cesty pro mladé. Mladým lidem ve věku 18 až 25 let nabízíte pobyty s názvem Campus v Ugandě, Tanzánii a JARu. Co si pod tím máme představit?
Nabídka takového charakteru na německém trhu s turistikou zatím neexistuje. Trh pro něco takového tedy musíme teprve zařídit. Při vymýšlení pobytu Campus jsme se řídily typickými univerzitními exkurzemi, kterých jsme se Tatjana a já účastnily během našeho studia geografického výzkumu rozvojové pomoci v Bayreuthu. To teď chceme nabídnout také mladšímu publiku a tím především alternativu vůči stávajícím takzvaným dobrovolnickým programům. Během pobytu Campusu se můžete zúčastnit seminářů a workshopů, které organizujeme spolu s našimi partnery na místě. To je pro nás důležité: nejde nám o to jít někam, kde budeme někoho něco učit. Naopak: chceme účastníky našich zájezdů uvést do situace, kdy oni se učí od lokálních expertů a partnerů. Před započetím cesty účastníci absolvují dlouhý přípravný seminář v Německu, kde jde o kulturní faux pas a panující stereotypy rasistického charakteru, ale také o očekávání, se kterými se do afrických zemí cestuje. To je velký rozdíl oproti oblíbeným dobrovolnickým programům.
Proč jsou dobrovolnické programy tak problematické?
Typický dobrovolnický program probíhá většinou tak, že mladí lidé po maturitě cestují na čtyři týdny do JARu a tam s dětmi hrají fotbal. Co na tom kritizuji nejvíce je to, že při tak krátkém pobytu člověk přesto zůstane turistou. Dát si za cíl, že během tak krátké doby zvládnete jinou společnost něco „naučit“, mi přijde troufalé. Navíc vyvstává otázka: Co odoborného může takto mladý člověk z Německa učit někde, kde něco takového ještě není zvládnuté. Minulý rok jsem během příprav našeho projektu na kampusu hovořila s několika dobrovolníky a byla jsem šokovaná odpověďmi, kterých se mi dostalo. Jedna maturantka si třeba stěžovala, že učitel, s nímž spolupracuje, prý nevyslyšel její kritické připomínky. V její reakci se projevil rozšířený předsudek spočívající v tom, že v Africe nemají žádné experty. Otázkou je spíše to, proč by vystudovaný učitel měl poslouchat připomínky 18-leté dívky. Měla jsem dojem, že při takových pobytech se stávající předsudky spíše potvrzují, než že by se hledali styčné body. Navíc celou problematiku zamlžuje sluníčkový spásný nápad, potřeba je přitom především opravdová pomoc rozvojovým zemím. Svět nezachráníte tím, že si čtyři týdny budete hrát fotbal s africkým dítětem.
