Musí tu ta zeď zůstat?
Proč Berlíňané protestují proti částečnému stržení East East Side Gallery – a v čem se mýlí
Zřejmě od svého pádu v roce 1989 nevzbudila berlínská zeď tolik vášní jako nyní. O té doby, kdy začal jeden podnikatel stavební práce pro luxusní obytný komplex na břehu Sprévy v berlínské čtvrti Friedrichshainu, uspořádali berlínští aktivisté u East Side Gallery demonstrace a tiché protesty. Několik částí více než 1300 metrů dlouhého pásma bývalé takzvané vnitrozemské zdi mají ustoupit plánované stavbě. Aktivisti vytýkají staviteli historickou zapomnětlivost. Cynici se místo toho ptají, odkdy Berlíňané tolik lpí na jejich zdi. Pravdou je, že se u East Side Gallery vede zástupný boj. Ve skutečnosti tento střet o domnělý „druhý pád zdi“, jak ho otitulkovaly některé zahraniční deníky, odhaluje, že město něco zanedbalo.
Několik slov k předešlým událostem: V tomto případě jde o dva stavební projekty v bezprostřední blízkosti East Side Gallery. Prvním z nich je soukromý projekt investora Maika Uweho Hinkela, který chce v trendovním Friedrichshainu vybudovat luxusní byty s výhledem na Sprévu. Tím druhým je veřejný projekt na znovupostavení mostu Brommybrücke, který v roce 1945 vyhodili do vzduchu nacisti. Ten má umožnit cyklistům a chodcům rychlejší přechod mezi dvěma dříve Berlínskou zdí rozdělenými městskými částmi Kreuzberg a Friedrichshain, které nyní tvoří jednu čtvrť. O jeho znovupostavení se rozhodlo v okrskovém referendu, kterého se zúčastnilo 35.000 občanů Friedrichshain-Kreuzbergu. Kvůli realizaci obou projektů musí ustoupit některé části East Side Gallery: Skoro osm metrů pro projekt stavebního podnikatele Hinkeleho, více než 20 metrů pro most Brommybrücke.
Žádný gentrifikovaný projekt
Tato fakta nepřicházejí aktivistům, kteří jsou proti částečnému stržení, zrovna vhod. Kdo jiný se více hodí k nepřátelskému obrazu než stavař, který chce luxusními byty vydělávat peníze? V Berlíně stoupají ceny nájmu stále dál, gentrifikace je často propíraným slovem. Přitom stavba komplexu luxusních bytů, jež plánuje Hinkel, vůbec neodpovídá běžnému fenoménu gentrifikace: Plocha, na níž mají budovy vzniknout, leží ladem. Tady se nebudou draze renovovat žádné staré stavby, aby se vyštvali starousedlíci a mohli nastěhovat movitější nájemníci. Skoro se dá hovořit o opaku: Hinkelův stavební projekt jistým způsobem gentrifikaci zamezuje podle běžného schématu, protože vyváří novou obytnou plochu, takže nikomu žádná nebude brána.
Samozřejmě že je situace obšírnější. To, že se kvůli projektu odstraní část East Side Gallery, není vůbec potěšující – ačkoli se stavař zavázal, že daný kus zdi odstraní tak, aby se dal postavit na jiném místě. Jen proto povolil úřad památkové péče stavební zákroky spojené se stavbou obytného komplexu a mostu Brommybrücke. Přesto se demonstranti mýlí, když budoucím vlastníkům luxusních bytů vytýkají, že budou bydlet v „pásmu smrti“.
Jako pásmo smrti se označovala plocha mezi oběma částmi zdi, která 28 let brutálním způsobem dělila Berlín a na které zemřelo přinejmenším 136 lidí. Pásmo smrti totiž probíhalo na vnitrostátní hranici, ne tam, kde dnes stojí East Side Gallery. Plocha, kterou pomalovalo 118 umělců, je součástí takzvané vnitrozemské zdi: Stála ve východním Berlíně a sloužila jako zátarasa ke Sprévě. Kdo by ji úspěšně překonal, nebyl by ani v pásmu smrti, ani by ještě nedosáhl západoberlínské svobody.
Demonstranti měří dvojí mírou
Kdyby jim skutečně školo o kulturu vzpomínání, dalo by se demonstrantům překrucování historie odpustit. Protože pravdou je také to, že je East Side Gallery jediným originálním kusem berlínské zdi v pozoruhodné velikosti. Je velkou mrzutostí, že se po znovusjednocení Německa nedochoval delší kus Berlínské zdi, který by připomínal originální jeviště jejích obětí. Přes řadu povedených uměleckých příspěvků na East Side Gallery slouží zeď již léta spíše jako nostalgické než historické místo, před nímž se každoročně fotografují tisíce turistů jako na nějakém výletě do Disneylandu. To, že se nikdy nebrala vážně jako pamětní místo, dokazují nespočetné čmáranice na stěně.
To nikomu léta nevadilo stejně tak jako skutečnost, že se z East Side Gallery v minulosti vylomilo několik kusů, aby se umožnil přístup k několika plážovým barům a jednomu hostelu. Největší 40 metrů dlouhý kus se odstranil v roce 2006, aby se návštěvníkům O2 Arény umožnil volný pohled na Sprévu. Byl to neuvěřitelný skandál, který ale nevyvolal žádné masové protesty.
Lidé, kteří dnes u East Side Gallery demonstrují, míchají do sebe různé problémy, které Berlín má. Macešské zacházení s pamětními místy je přitom více rozhodujícím než stavba luxusních bytů – alespoň v tomto konkrétním případě.
