Kultura

Hej, hej, jsem mladej!

Mimo pódium ale působil plaše, zamyšleně, jako by zrovna řešil nějaký problém. Nikdy nespěchal, pohyboval se zvolna a i úsměvy měl spíš nesmělé. A k jeho hudbě se nepřicházelo prostřednictvím médií, pro které byla příliš menšinová, ale v atmosféře spiklenectví, mezi dobrými známými, formou zasvěcení. „Ty nevíš kdo to je? No přece ten, který už ve třinácti letech dělal předkapelu Plastic People na Hrádečku u Václava Havla!“

Osobně jsem se s pojmem Psí vojáci, kapelou se kterou Filip Topol spojil pětatřicet let svého života, seznámil v roce 1985. Švagr se tehdy, ač krátce po absolvování vysoké školy, kvůli nenáročné práci (aby měl čas cvičit na kytaru) a bytu, stal školníkem. O víkendech k nim jezdili známí na večírky, a dokonce uspořádali v tělocvičně ilegální koncert. Jednou přišla sestra s nadšeným výrazem: „O víkendu u nás nahrávali Psí vojáci!“ Při nechápavém výrazu svého pubertálního bratra začala vysvětlovat, jak je to skvělá undergroundová kapela a jak se to celé muselo utajovat, a jak to byla legrace, protože se všichni do té místnosti nevešli, takže zvukař musel být na chodbě…

Semínko zájmu bylo zaseto. Asi o dva roky později jsem sehnal od kamaráda nahrávku jejich koncertu – tehdy už šlo o legální vystoupení v klubu, neboť kapele se po letech v ilegalitě podařilo začít veřejně vystupovat pod zkratkou PVO (Psí vojáci osobně). Když pak krátce před Sametovou revolucí vyšlo Psím vojákům první EP, měli ho už z mých známých skoro všichni. Skladbu Žiletky, s úžasným hostujícím hobojem, jsem měl pak tak ohranou, že když jsem později ten hit slýchával na koncertech, vždycky mi tam už hoboj definitivně chyběl.

V roce 1990 nastala svoboda se vším všudy. Psí vojáci vydali první album Nalej čistýho vína, pokrytče a slogan Hej, hej – jsem mladej! se v opilosti pokřikoval snad na každém mejdanu, na kterém jsem byl. Kapela hrála ve vyprodaném sále Lucerny, Filip Topol u piana doslova tančil, houpal se na sedačce, často mlátil do kláves nohou a skoro vždycky mu z rozbitých rukou crčela krev. Mladé intelektuálky v černém oblečení a v podpaží s Kafkou či Meyrinkem, mu visely na rtech a jejich ochota udělat cokoli, aby se dostaly blíž ke svému idolu, byla zřejmá na první pohled. Idol ovšem moc publikum nevnímal – žil tehdy značně sebedestruktivně a koncerty, kdy byl střízlivý, se stávaly raritou.

Později se situace uklidnila, Filip s Psími vojáky vydávali jednu desku za druhou a zároveň se postupně začaly otevírat bohaté archivy jejich nahrávek z období komunismu. Ten záznam ze školy na CD ostatně také vyšel – v roce 2000. To už ale Filip Topol nejenže nějakou dobu nepil, ale měl za sebou první boje se zdravotními problémy a také operaci.

Abstinovat vydržel několik let. A pak jsem ho jednou potkal – v zákulisí malého, ale skvělého festivalu Litoměřický Kořen, kde s kapelou hrávali opakovaně a vždy s velkým úspěchem. Už jsme se v té době od vidění znali, zdravili se a občas prohodili pár vět. Vypadal dost zbědovaně a bylo jasné, že s nepitím je amen. Následný koncert byl dost špatný.

Po něm jsem s ním a dalšími muzikanty seděl ve stanu za pódiem. Smutně vyprávěl o tom, jak to prostě nejde, hrát rockovou muziku a nepít. A jak má dilema, zda se ničit pitím, a nebo mít deprese toho, který se dobrovolně vyděďuje. A jak mu kdesi na Moravě pořád někdo vnucoval „panáka“ a když ho odmítl, dotyčný odešel s naštvaným výrazem a slovy „No jo, namyšlenej Pražák, má nos nahoru…“ Když o tom všem tehdy mluvil, vypadal neskonale smutně. Zní to jako patetické klišé, ale nemůžu si pomoci: bude mi chybět.

Krev a duše na klávesách

Jeho krev, pot a slzy jsem na scéně zažil mnohokrát a jeho hymna „Sbohem a řetěz“ bývala kdysi mým signifikantním cingrlátkem na odchod do oblíbeného baru. To už bylo po takzvané „sametové revoluci“, při níž Filip zanechával na vystoupeních na nejrůznějších fakultách ten skutečně revoluční náboj , aniž by tlačil jakkoliv na pilu.

Jakub Arbes a později Jean-Luc Godard v některých svých dílech proklamovali, že básnická imaginace je největší hybnou sílou vesmíru. Tak to Filip naplnil se vším všudy a dokázal to podat ve zcela jednoduchých verších i velice sofistikovaných sentencích.

V jeho pozemských hrátkách se střetávaly světy dennodenní reality i snových představ za hranicí běžného vnímání. Filipova poetika byla vždy svérázná, nikdy však dekadentní, ale naopak přes nepřízeň doby velmi pozitivní. Ta krev, která stříkala z jeho rukou i hlavy bušících do kláves zanechala jednoznačný odkaz na několika generacích. A vlastně byl důležitý také ten kámen, který si kdysi zaryl do brady a jenž pak až po letech odplynul předávat moudrost věků někam jinam.

„Odpočívej v pokoji“ není pro Filipa ta správná hláška, protože on bude neustále povzbuzovat další a další recipenty a svým nonkonformě nekompromisním postojem vzývat k celoživotní rebelii s příčinou, která ovšem nepostrádá laskavost a něhu.

Filip totiž nikdy nebyl zásadním bojovníkem proti něčemu, ale stavitelem hodnot, které přetrvají veškeré finanční i morální krize. Byl sice částečně relativně nenápadným, ale velice nápaditým osnovátorem mnoha idejí, které by se nám všem měly vrýt pod kůži a nejlépe až do morku kostí. Přirovnávání Filipa, byť v tom nejlepším slova smyslu, k Nicku Caveovi či Tomu Waitsovi, mi přijde trochu jako nonsens. Byť z této malé kotliny a možná právě proto byl a vlastně stále je (!) zcela originálním umělcem, který nemá obdobu. Ale to už zavání nepatřičným patosem. Jeho „klinické“ vyprávěnky na prahu smrti v sobě měly vždy dostatek lehkosti, humoru a nadhledu. No a ten nadhled má teď nad námi všemi a může se jenom potutelně usmívat nad našimi žabomyšími problémy.