Kultura

Seš vlastně nostalgický?

Nostalgický! To je těžká otázka hned takhle pro začátek. To jsme všichni, myslím. Historie, to, co bylo, v mých textech určitě hraje důležitou roli. Vlastně jde pořád dokola o dějiny, které nás drží v hrsti. Rozhodně ale nejsem ostalgik.

Takže „Konec punku v Helsinkách“ není vyznáním z ostalgie?

Ne, Konec punku v Helsinkách rozhodně není ostalgická kniha! Je to vlastně celkem drsné zúčtování s minulostí. Píšu tam o pankáčích v Československu a NDR, a to je poměrně smutná a ponurá část nedávné historie.

Smutná, protože naše generace přestala protestovat?

To je právě otázkou. Pořád dokola se opakuje, že punk je mrtvý. Ale je to skutečně tak? Možná jen podřimuje a ta energie se probudí ve chvíli, až se něco stane. Jen ji momentálně nevidíme. I v románu je řeč o punku dříve, ale i o protestu v dnešní době. Dnešní punk ztělesňuje v knize dcera hlavního protagonisty Oleho. Víc toho neprozradím, protože to je překvapení, které na čtenáře čeká.

O Češích se říká, že neradi protestují. Co je na tom pravdy? Je to něco, čemu se Češi vyhýbají?

Existuje skvělý polský vtip: Potkají se dva Poláci. Jeden říká: „Proč Češi nijak neprotestovali proti nacistům?“ A druhý na to: „Protože nacisti to nepovolili.“ Je to hodně zlý vtip, ale Češi se mu sami smějou. A ví přesně, proč a čemu se smějou. Pravda je taková, že se protestovalo. Nedá se říct, že bychom neměli žádný odboj a nebojovali jsme, to by byla facka všem, kteří v boji proti nacismu riskovali život, nebo se dokonce stali jeho obětí. Jednoho z nejvýše postavených nacistů – Reinharda Heydricha – zabili právě Čechoslováci. To byl velký počin československého odboje. To znamená, že Češi nejsou jen pohodlní, jak se o nich říká, i když i tací samozřejmě existují. Možná je to něco jako naše strategie, jak přežít, kterou v sobě máme nějak zakořeněnou.

„Konec punku v Helsinkách“ je tvoje nejnovější kniha, která vyšla v němčině. Reagují němečtí čtenáři na román jinak než čeští?

Upřímně řečeno jsou reakce celkem podobné. Mám velkou radost, že se kniha čte i v Německu. Pár lidí, kterých se to týká, se mně dokonce ozvalo. Byli součástí punkové scény, takže to, o čem jsem psal, sami zažili. Pár z nich dokonce tehdy v roce 1987 jelo do Plzně na ten slavný koncert skupiny Tote Hosen. Byl jsem nadšený, že se ozvali, protože ten koncert je pro mě vlastně jádrem celé knihy.

Jádrem česko-německých dějin?

Česko-německé dějiny bývají často jádrem mých knih, ale ne v každé. V románě Potichu třeba ne, a v mém posledním románě Národní třída, který ještě nevyšel německy, vlastně taky ne. Já sám pocházím z pohraničí a podprahově je tam to téma pořád přítomné. Kromě toho jsem studoval historii, mluvím německy a mám němčinu hodně rád, tak nějak k tomu všemu došlo.

Zaznamenal jsi v Německu i odmítavé reakce? Že by Němce štvalo, že mladý český spisovatel píše o odsunu – a to v komiksu nebo románě o punku?

Nezaznamenal jsem, že by je to vyloženě štvalo. Skoro na každé mé čtení v Německu přijde někdo s českoněmeckým migračním pozadím. Je dobré vidět, jak důležité pro lidi tyhle česko-německé kořeny jsou – často sahají až do třetí generace. Ale já nepíšu politické romány. Pro mě je nejdůležitější vyprávět dobrý napínavý příběh, moje postavy musí být fakt skvělé. A taky trochu ujeté. Právě na komiks Alois Nebel máme v Německu dobré reakce. Máme velkou radost, já a ilustrátor Jaromír 99, že v Německu máme opravdový fanklub. Někteří lidi dokonce jedou do Jeseníků a hledají místa, kde se příběh odehrává. Ale taky je pravda, že vnímání dějin se někdy trochu zjednodušuje. Německo-české soužití ve 20. století, o které v knize jde, se často trochu banalizuje jen na téma odsunu. Je to tak nějak pochopitelné. Pro mě to ale není jen komiks o odsunu. Důležitá je v příběhu taky revoluce, a tím pádem téma těch, kteří byli vítězové revoluce a poražení revoluce. Alois Nebel například rozhodně není vítězem revoluce – ani Ole v Konci punku v Helsinkách. Oba získají svobodu, ale nakonec za svoji existenci musí hodně tvrdě bojovat.

V knize píšeš: „Němčina je punk.“ Myslíš, že to pořád platí?

V 80. letech to tak určitě ještě bylo. Když jsem vyrůstal, byl jsem s tím ve škole neustále konfrontovaný. Můj děda, který byl velký stalinista, pořád říkal: „Zlí Němci jsou v západním Německu a dobří Němci ve východním, ale i na ty si člověk musí dát pozor.“ Tak to bylo. Podprahově, v hlavách mnoha českých politiků je protiněmecké smýšlení pořád přítomné. Toho využil i náš současný prezident Miloš Zeman v době před volbami. Samozřejmě mi to připadá naprosto směšné a hloupé, tyhle nacionalistické tendence. Žasnu nad tím, jak málo lidí se dnes v Česku učí německy, připadá mi to smutné. Jinak řečeno: Řeklo by se, že německy se zase tolik nemluví a němčinu se učí jen málo lidí. To ale není zcela pravda. Každý Čech zná nejméně 100 nebo 200 německých slov. Já sám jsem z toho, že mluvím německy, jen profitoval.

Čteš vlastně i německé překlady svých knih?

No jasně. Němčina je vlastně taky jediný jazyk, ve kterém dokážu posoudit, jestli překlad funguje a kde můžu i sám něco přepsat. Mám velký respekt – v zásadě před všemi překladateli, ale především před mojí německou překladatelkou Evou Profousovou. Kniha Konec punku v Helsinkách pro ni nebyl lehký překlad. Jazykově je to celkem punk. Překlad do němčiny jsem lehce přepsal, například některé dialogy. Proto taky v knize stojí „přepracovaná verze“.