Život

Některé kategorie, které se ve hře objevují, jsem převzala s drobnými úpravami. Po deseti měsících v Praze jsem tak zformulovala závěr, který není všeobjímající, ale určitě výstižný.

• Prahu se všemi jejími zákoutími, komunistickými stavbami, naleštěnými turistickými částmi města i zanedbanými sídlišti.
• nekonečné množství hospod, hlavně těch “typicky českých”, které mají své kouzlo, ačkoli jsou zaplivané a zakouřené.
• nakládaný hermelín.
• černé pivo Kozel.
• skoro každého člověka, kterého jsem poznala.
• karneval v Doudlebech.
• samozřejmost, s jakou mě tady moji nejbližší kamarádi přijali mezi sebe. pokrok v jazyce, kterého se mi podařilo dosáhnout.
• seriál První republika.
• místo, kde jsem bydlela.
• pekárnu za rohem, protože tu pečou ten nejlepší čokoládový dort na světě.
• ulice a parky o víkendu, kdy se Praha vyprázdní, protože “všichni” Češi odjíždějí na víkend na své chaty na venkově.

• , že jsem se nenaučila pořádně hrát mariáš.
• , že jsem v Česku příliš málo cestovala.
• , že jsem při hře Česko pokaždé pochopila otázky až ve chvíli, kdy ostatní už říkali správnou odpověď.
• , že jsem častěji nekupovala bezdomovecký časopis Nový prostor.
• , že jsem si na některé lidi nenašla víc času.
• , že jsem nakonec přeci jen neochutnala drink Vodníkovo sperma.
• , že jsem nejela na vodu a nevyzkoušela tak jeden z českých národních sportů.

• způsobu, jakým Češi k snídani jedí housky a rohlíky (místo aby si je rozkrojili na půl, tak je prostě namažou navrch máslem a marmeládou).
• , že se tady řízek jí s bramborovou kaší.
• , že je pro řadu Češek a Čechů samozřejmostí, že muž platí i za ostatní.
• , že si všude můžete dát pivo a klobásu, dokonce během Muzejní noci.
• , že ani ve zkouškovém období se studenti do knihovny moc učit nechodí.

• , že česká volební účast do Evropského parlamentu byla jen 18,2 procent.
• , že zde tolik lidí mluví pozitivně o Temelínu.
• , že kvalita potravin v obchodech podle mého názoru dost pokulhává.
• , že národ, který má tak skvělé knedlíky, neumí upéct pořádný chleba.
• , že je v Praze tolik psů.
• , že jsem často dostávala nálepku “bohatá Rakušanka”.
• , že je tady zboží v drogérii dvakrát tak drahé než v Rakousku.
• , že pořád ještě neumím tancovat polku.
• , že už taky pomalu každou větu začínám „hele”.
• , že se tu legíny nosí jako kalhoty.
• , že jsem byla ve Špindlerově mlýně nařčena, že chci ukrást mobil jenom proto, že mluvím s cizím přízvukem.
• postoj některých Čechů: „je mi to jedno”.
• , že v metru časomíra ukazuje, před kolika minutami a sekundami mi ujelo metro, ale už ne, za jak dlouho přijede další.
• , že jsem spoustu věcí nezvládla zrealizovat.
• že do Prahy budu jezdit už jenom na návštěvy.

• rozloučení.
• jaké to asi bude zase žít bez toho všeho. Protože člověk si na spoustu věcí hrozně rychle zvykne.

Magdin blog #7 Praha ve fotografii