Život

Z poslední výpravy na Ukrajinu jste se vrátil v půlce ledna. Jaké to bylo?

Vánoce se tu samozřejmě slavily, v pozadí byl ale cítit smutek. Stále totiž přivážejí domů zastřelené a raněné vojáky z války na východě země.

Co vše válka změnila v místech, kde pomáháte?

Teď se každý občan Ukrajiny snaží veškeré peníze, které má a může dát, poskytovat ukrajinské armádě, aby bránila invazi na východě země. Je třeba udržet konflikt v hranicích, aby se nerozšiřoval dál. Dále došlo k velkému poklesu měny. Dřív [pozn.red. na počátku roku 2013] se za běžný plat 1 500 hřiven dalo koupit 100 eur, což je v přepočtu 2 500 Kč. Teď má 1 500 hřiven cenu pouhých asi 50 eur [17. února 2015]. Lidé jsou chudší a ceny v obchodech sice na pád měny reagovaly, ale platy ne. A přestože se bojuje jen na východě země, válka se dotýká každého. Vojáci totiž pocházejí z celé Ukrajiny. Válka se tak vtírá do všech měst a vesnic s příjezdem raněných, kteří přišli o končetiny, a zastřelených. Pohřbů se účastní mnoho obyvatel měst.

Dále se země potýká s uprchlíky z východní části země, které úřady odkazují na charity, psychosociální centra, s nimiž spolupracujeme. Utečencům pomáhají psychologové, dále pro ně zajišťujeme materiální pomoc, tedy oblečení, jídlo či příspěvek na bydlení.

Invaze je otevřenou ránou, která krvácí. Děti si na ulicích hrají na válku, lidé jsou nervózní, rádi by, aby válka skončila. Ale bohužel někomu vyhovuje posílat na cizí území své vojáky.

Lidé na Ukrajině to mají velice těžké, jde o život. Paradoxně konflikt ale pomohl sjednotit po celé zemi nejrůznější církve a náboženství, muslimy s křesťany, židy s křesťany a podobně.

Jak konkrétně se na Ukrajině snažíte pomáhat?

Pomáháme třeba stavět moštárny, kde se děti mohou zapojit do sběru ovoce. To se vylisuje a mošt se prodává. Lidé sem mohou přijet se svým ovocem a za určitý poplatek je mohou nechat vylisovat. Ukrajina je bohatá na černozem, takže se tam vše točí kolem zemědělství. Postavili jsme taky ovčí farmu či včelařství. Dále se nám podařilo sehnat finance třeba pro jeden dětský domov, který má nyní třicet hektarů pole a kombajn s traktorem, aby je mohl obdělávat. Příští rok chceme otevřít rybník a zpoplatnit tam rybolov. Také jsme koupili na jednu z farem inkubátor na vajíčka, ze kterých se pak vylíhnou kuřátka. Na některých těchto místech nám pomáhají ještě dobrovolníci z charity v německém Würzburgu.

S jakými problémy jste se při své charitativní práci na Ukrajině setkával nejčastěji?

Velkým problémem bylo bezdomovectví, které má hlubší kořeny. Jedním z nich jsou sociálně slabé rodiny. Rodiny, které měly našetřené peníze, o ně totiž s pádem Sovětského svazu ze dne na den přišly. A o to málo, co si potom našetřily, je připravili nejrůznější podvodníci, dále krachovaly banky. Socialismus prostě vystřídal tvrdý kapitalismus, navíc v 90. letech bujela mafie. Rodiny se potýkaly s nezaměstnaností, alkoholismem, nejistotou. Děti tak končily na ulici, kde se pak seskupovaly do bandiček a aby přežily, prodávaly a braly drogy nebo se živily krádežemi a prostitucí, třeba i dvanáctiletí. Policisté je vždycky pochytali a dovezli do dětského domova.

Jenže i odtud děti utíkaly, protože v domovech panovaly velmi špatné podmínky. Na pokojích se bydlelo třeba po deseti, děti neměly soukromí, čelily šikaně a také nedostatku jídla. Zacházelo se s nimi jako v ústavu, ne v rodině. Necítily lásku, a to je alfa a omega všeho. Situace se ale postupně zlepšuje, stát otevřel dětské domovy rodinného typu, zavedl pěstounskou péči. Naše charita podporuje na Ukrajině nestátní dětské domovy, které zřizuje církev.

Dalším problémem jsou domovy důchodců, kde lidé důchodového věku, kteří jsou nemocní a nemohou se o sebe postarat, sdílejí pokoj společně s mentálně postiženými lidmi. To je dosud nedořešená otázka. Stále na to poukazujeme a místní charita už zavedla domácí péči. Ukrajinské sestřičky z partnerských organizací tak ošetřují nemocné přímo u nich doma v bytě nebo jim nakupují, aby do domovů důchodců nemuseli. Tento program sponzorovalo Německo.

Stalo se někdy, že jste někomu nemohl pomoct?

Spoustě lidí nemůžu pomoct. Vzpomínám si třeba na starou babičku, která utekla z domova důchodců, kde byl život nesnesitelný. Přišla se svojí kozou a několika pytli s oblečením a zabydlela se na farmě v Kolomyji, v rohu hangáru s koňmi. Žila tam bez vody a elektřiny, se zvířaty. Nebylo tam topení, prostor zahříval jen dech zvířat. Ten obraz už z hlavy asi nevymažu. Když máte takové zaměstnání jako já, musíte mít na mysli, že nemůžete pomoct všem. Pokud ale jde najít nějaké systémové nebo jiné řešení, pak se v rámci svých možností snažím pomoct.

Jaké postavení má řeckokatolické vyznání na Ukrajině?

Převažujícím náboženstvím na Ukrajině je pravoslavné křesťanství. K řeckokatolické církvi náleží asi 8 % obyvatelstva Ukrajiny, převážně v západní části země. Pro mě je to církev mých rodičů i prarodičů. Po připojení dnešní západní Ukrajiny k Sovětskému svazu byla řeckokatolická církev zakázána a její duchovní tvrdě pronásledováni, vězněni, posíláni na Sibiř. To se dělo i na Slovensku. Byli jsme totiž nositeli západní katolické kultury. Za totality se mše sloužily tajně v bytech. Čím větší byly obstrukce, tím víc se lidé snažili svoji víru upevnit. Povolena byla znovu až v roce 1991. V současné době téma pronásledování řeckokatolické církve vyvstává na povrch, začíná být také vědecky zpracováváno.

Jak se přihodilo, že jste se stal knězem?

Řeckokatolická církev měla odpovědi na všechny moje otázky. Formovalo mě to, že jsem v osmi přišel o tatínka. Přejel ho náklaďák. Špatně jsem to nesl, připojil jsem se k partě výtržníků a mezi nimi jsem vyrůstal. Pak jsem se od babičky dověděl, že tatínek chtěl být knězem. A když mi bylo šestnáct, o Velikonocích jsme s ministranty střežili v kostele celou noc plátno - symbolizovalo plátno, do kterého byl zavinutý Ježíš a vložen do hrobu. Hlídali jsme ve dvojicích a střídali se po jedné dvou hodinách. Když jsme zrovna nestáli na stráži, zdřímli jsme v zákristii. Tehdy jsem se cítil poprvé jako doma. To byl první silný impuls.

Čím to?

To se zeptejte jeho (smích). Roli sehrál nejspíš kontrast klidu kostela a rušného prostředí, ve kterém jsem vyrůstal.

Když teď v terénu pracujete s dětmi, máte výhodu. Taky jste neměl lehké dětství.

Určitě mě neoblbnou.

Cítíte, že je Váš domov spíš na Ukrajině, nebo v Česku, kde momentálně žijete?

Když jsem byl v kněžském semináři na Ukrajině, poslal mě biskup do semináře v Olomouci. On sám zde v těžkých 40. letech minulého století studoval a dobře Olomouc znal. V Česku žiju už dvaadvacet let. Je to pro mě trochu schizofrenní situace. Člověk je doma tam, kde má rodinu. Já jsem součástí místního společenství a moje děti zde chodí do české školy. Přesto se obávám, co bude s Ukrajinou, žije tam moje maminka.