Žádné výjimky!
Tymošenková není jedinou obětí
Dávno upozadilo zpravodajství o probíhajícím ME v kopané bojkot této sportovní události ze strany některých evropských politiků. Německá kancléřka Angela Merkelová se může v jistém smyslu považovat za jistou průkopnici bojkotu, kterým chtěla spolu s předsedy spolkových zemí a ministrem zahraničních věcí protestovat proti vazebním podmínkám Julije Tymošenkové, dřívější premiérky Ukrajiny.
Merkelová sice pořád ještě hrozí, že se turnaje nezúčastní, zatímco komisaři Evropské unie či francouzský president Francois Hollande návštěvu ME na Ukrajině již definitivně vyloučili. Kancléřka byla ovšem jednou z prvních, která veřejně kritizovala nástupce Tymošenkové premiéra Viktora Janukovyče a žádala zmírnění vazby pro Tymošenkovou.
Je samozřejmě chvályhodné, když se politici zasazují o dodržování lidských práv – o to víc, když jejich starost sahá až k osudům jednotlivců.
Politická neutralita neexistuje
Požadavek některých sportovních funkcionářů, že sportovní turnaj není žádná politická akce a neměla by se tudíž stávat jevištěm diplomatických konfliktů, je rozhodně směšný. Tam, kde je běžné, že vlády fandí „svým“ týmům, nemůže být o politické neutralitě ani řeč. Kdo chce sport a politiku sledovat odděleně, je buď idealista anebo ignorant. Neboť prakticky neexistuje žádný jiný společenský fenomén než kopaná, který by vnitřní bezpečnost – za níž je zodpovědná právě politika – neovlivňoval víc.
Ostatně i sportovci se rádi pyšní tím, že napomáhají budovat sociální a kulturní mosty. Kdo argumentuje tímto způsobem, musí také připustit, že politika využívá sportovní události k tomu, aby buď sjednala nebo naopak zmrazila diplomatických styků. Nevyužít dočasnou senzibilitu vlastního obyvatelstva vůči určité zemi a neupozornit tím na tamní existující zlořád, by byla promarněná šance, jíž si demokracie nesmí dovolit.
Udržet trvalou kritiku
Zasahování politiků do politiky států, které pořádají sportovní turnaje, je proto principiálně žádoucí. Kritik, který chce zůstat hodnověrný, musí však dbát na dvě věci:
Předně nesmějí existovat žádné výjimky – a už vůbec ne, když se jedná o lidská práva. To znamená, že mlčení na Olympijských hrách, které jsou pořádány v zemi ovládané diktaturou jako v Číně, a současně kárat ekonomicky bezvýznamnou Ukrajinu, působí jako pokrytectví.
Zadruhé by se politici měli snažit o to, aby jejich kritika neutuchala. Využít situace mistrovství Evropy a přimět vládce-autokrata k ustoupení je sice chvályhodné, ale pouze tehdy, když se situace politicky stíhaných osob v dané zemi změní dlouhodobě. Zájem médií o Ukrajinu opadne po ukončení ME během několika týdnů – v případě Azerbajdžánu, jenž v květnu pořádal soutěž Eurovision Song Contest, to lze vypozorovat již nyní.
Případ Tymošenková je případem řady neznámých obětí
To nejtragičtější, co by se v případě Ukrajiny mohlo stát, by bylo ustoupení Janukovyče ve věci Timošenková, což by si mluvčí bojkotu mohli přisvojovat jako svůj úspěch. Tragické proto, jelikož by to pro mnohé neznámé politické vězně, kteří jsou nespravedlivě zamčeni v ukrajinských věznicích, naprosto žádnou pomocí nebylo.
Guido Westerwelle poukázal právem na to, že Julija Tymošenková nebude ani zdaleka jedinou obětí Janukovyčovy zvůle. Jenomže přesně tento dojem zprostředkovává chování západních politiků v případu Tymošenková. Poukázání její dcery Jevhenije na to, že politický protest potřebuje symboly – v tomto případě její matku -, je jistě pravda. Jestli je však Julija Tymošenková tou správnou kandidátku, na jejíž problematickou roli v postsovětské Ukrajině se stále poukazuje, je otevřenou otázkou. Ať už je cokoli pravdivé na obvinění, kvůli kterým sedí bývalá premiérka ve vězení, zaslouží si jako každý jiný člověk spravedlivé jednání a lidské. Pokud Janukovyč nezaručí obojí pro všechny ukrajinské občany, neměla by ani Angela Merkelová ani jiní demokratičtí politici na Mistrovství Evropy v kopané na Ukrajinu jezdit.