Život

„Jsi blázen!“ To jsem nejčastěji slýchal od lidí kolem sebe, když jsem jim vyprávěl svůj sen: dlouhá cesta na motorce, při které navštívím Ukrajinu a Rusko.

Mám starostlivé kamarády a tak se někteří ujišťovali, jestli vím, že je na Ukrajině válka a strašili, že v Rusku ze mě udělají západního agenta. To ale můj sen nikterak neovlivnilo. Čím více jsem byl na cestu technicky připravený, tím horší to ale bylo s mým sebevědomím. Když mě můj otec tři dny před odjezdem žádal, abych „proboha“ nikam nejezdil („K čemu to je? Co tě k tomu vede? Co tím chceš dokázat?“), tak moje nálada byla na bodu mrazu.

Po probdělých nocích jsem 10. června sedl na svou motorku, které jsem dal na cestu jméno Karolínka. Tiše a pokorně jsem míjel ceduli „Na shledanou – Kraj Vysočina“ a sám sobě nalhával, že se jedu jen tak projet. U slovensko-ukrajinské hranice už ale tohle nalhávání nefungovalo. Zatímco slovenský celník se podivil, že jedu na Ukrajinu sám a k tomu na Jawě, na ukrajinské straně hranice mi hned zlepšili náladu. Sesypal se na mě hlouček pohraničníků a se zaujetím si Karolínku prohlíželi. Zazněly dotazy, které jsem během cesty slyšel ještě milionkrát: odkud, kam, tak daleko na Jawě? Když už věděli vše potřebné, jeden pohraničník řekl: „Pojď dopředu, já ti to domluvím u celníků.“ Tím se rozplynul první z mnoha předsudků o Ukrajině, s nimiž jsem se setkal: „Celníci tě už na hranici oberou o všechno!“ Odjel jsem z celnice, vyjel na kopec. První text v azbuce, první památník Velké vlastenecké války. První postsovětská země a moje první setkání s ní. Strach, nedůvěra ke komukoliv a rozpaky.

Západ Ukrajiny: Užhorod, Lvov, Rivne, Žytomyr

Vjel jsem do Užhorodu a bloudil ulicemi. Byl večer a já netušil, kde budu spát. Vlezl jsem do kavárny a zeptal se na nocleh. Klučina s dlouhými vlasy mi nabídl, že můžu přespat u něj. Saša má dva roky po škole, je nezaměstnaný. O poslední práci přišel: pracoval jako číšník v restauraci a jednou hosta upozornil, že mluví nesprávnou ukrajinštinou. Vlastenec, spoluorganizátor Majdanu v Užhorodu, účastník demonstrací v Kyjevě – i během těch krvavých dní, kdy se na Majdanu neboli Náměstí Nezávislosti střílelo. V Užhorodu jsem strávil svůj první týden na Ukrajině. Strach a nedůvěra byly fuč. Ve Lvově, největším městě západní Ukrajiny, jsem měl od Saši domluvený nocleh u jeho kamarádky Soni. Obdivoval jsem odvahu a samozřejmost, s níž mě ta drobná mladá umělkyně u sebe nechala několik dní přebývat. Seznámila mě se svými kamarády a já zjistil, že Lvov je město plné angažovaných a pozoruhodných lidí. Připadal jsem si, jako bych byl v Praze nebo Krakově. Město žilo příjemným nočním životem, na ulicích hráli pouliční muzikanti, lidé se potkávali, popíjeli.

Okouzlily mě tamní protikremlovské suvenýry: toaletní papír nebo rohožka s podobiznou ruského prezidenta. Na náměstí Rynok je minipivovar Pravda, kde točí pivo Putin Chuilo, přičemž „chuilo“ je jeden z nemilých výrazů pro pánské přirození.

Vydal jsem se dál na východ, do městečka Rivne. Tam jsem se seznámil s českým sládkem Přemkem, který zde provozuje velký pivovar. Přemek mi udělal soukromou exkurzi pivovarem a pozval mě k sobě domů, kde má domácí pivovar. Já jako domácí vařič piva jsem byl v ráji.

Když jsem se už zase dokázal postavit na nohy, jel jsem dál směrem na Kyjev. Ve městě Žytomyr, centru Volyňské oblasti, jsem se dal do řeči s motorkářem, který u mě zastavil, když jsem si dával přestávku. A opět: odkud, kam, na Jawě? Ale také: „Pojeď se mnou, mám tu chatu, popijeme, popovídáme.“ Viktor, urostlý šedesátník, žije už třicet let v Petrohradu. Ale v Žytomyru se narodil a zdědil tu domek, který opravuje, když má dovolenou. V Rusku mu říkají „chochol“ (hanlivý výraz pro Ukrajince) a na Ukrajině je zase „Moskal“ (hanlivý výraz pro Rusy).

Na stůl snesl vodku, okurky, sůl a špek a začali jsme pít. Hned při první rundě mi oznámil, že je proti politice Putina a že je za Ukrajinu. Já postupně ztrácel schopnost komunikace, on se dostával do varu. Vyvrcholení přišlo, když se postavil a důrazným hlasem říkal: „Musíte nám pomoct. Vy Češi děláte nejlepší pivo na světě, ale jestli nám nepomůžete, bude Putin v Praze a jemu budete vařit to vaše pivo!“ Jeho žena ho naštěstí rychle ukonejšila a my „buchali“ dál.

Kyjev: poutníkům se má pomáhat

Konečně Kyjev! Měl jsem hned jasno, kam zamířím ze všeho nejdřív. Náměstí nezávislosti, Majdan. Bloudil jsem ulicemi Kyjeva. Ta, po které jsem právě jel, se pomalu zužovala, auta odbočovala do jiných ulic, ale já jel stále rovně. Najednou se přede mnou objevil pomníček ze zámkové dlažby a kolem něj fotky některých z těch, co na Majdanu zahynuli v zimních dnech roku 2014, protože protestovali proti odmítnutí premiéra Janukovyče podepsat asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou.

Kousek opodál byl další pomníček, postavený z plechových štítů. Cesta vedla dolů z kopce. Zaparkoval jsem Karolínku a šel po ulici dolů. Na každém kroku památníčky. Skládali se z fotografie, přilby, štítu, lemované zámkovou dlažbou, všude svíčky. Šel jsem z kopce dolů a přede mnou se otevřel Majdan. Hotel Ukrajina, sloup, který je památníkem nezávislosti, budova odborů, která byla při revoluci zapálena a v současné době je zakrytá plachtou v barvách ukrajinské vlajky. Válka je stále docela daleko, ale vlastně celkem blízko.

Když jsem vstřebal atmosféru Náměstí nezávislosti, vyrazil jsem hledat hlídané parkoviště pro Karolínu a nocleh pro sebe. Ale nebyl jsem úspěšný. Bylo půl deváté večer a já neskutečně unavený seděl na obrubníku a odhodlával se k tomu, že prostě nechám Karolínu jednu noc na ulici, i když je to nebezpečné. Nevím už proč, ale otočil jsem se a podíval se na budovu za mnou a na ní byla cedule s nápisem České centrum a telefonní číslo. Ty by mi třeba……, ne, to je blbost, co je jim do mě, odsekl jsem sám sobě. Seděl jsem dál a kouřil. Jelikož mě opět nic nenapadlo, vzal jsem telefon a zavolal. Zvedla to ředitelka Českého centra a já jí vysvětlil svou situaci. Ona, že za mnou přijde ven. Přišla Lucie, která byla viditelně překvapená. Na její reakci nelze zapomenout: „Kdyby naše centrum mělo pomáhat každému turistovi… Ale ty jsi poutník a poutníkům se má pomáhat.“ A tak jsem se seznámil s Českým centrem v Kyjevě a díky této náhodě také s několika dalšími pozoruhodnými Čechy.

Po dvou dnech jsem dorazil do Charkova, druhého největšího města Ukrajiny. Ukrajinci mě uklidňovali, že v Charkově je vsjo spokojna, ale ať nejezdím do Ruska, že tam jsou teď lidi „divní“. Opáčil jsem, že to samé mi říkali doma o Ukrajincích. Respekt z přechodu hranice, z toho, že jsem na ulici vídal auta Červeného kříže, OBSE, Lékařů bez hranic. Válka byla za humny – asi 250 kilometrů. Přidala tomu ještě recepční hostelu, která se mě zeptala, co říkáme v Česku na situaci na Ukrajině. Odpověděl jsem naučenou frází, že náš prezident Zeman je debil a my samozřejmě fandíme Ukrajině. A ouha, místo pochvaly a sympatií smršť frází z ruské televize Rossija odin. Uvědomil jsem si, že už bych měl být ostražitější.

Voroněž, Volgograd, Elista a stepní zen buddhismus

Při vjezdu do Ruska jsem byl příjemně překvapený (i po šestihodinovém čekání na hranici). Silnice se zlepšily, škarpy se už vysekávaly technikou a ne kosou. První dojmy byly dobré. Byl jsem pár dní ve Voroněži a pak jsem přejel do Volgogradu. První Leninovo náměstí se sochou V. I. Lenina. Obě města mají více než milion obyvatel, ale můj dojem byl ten, že to tam žije asi jako v nějakém malém českém okresním městě. Jeden kluk mi pak vysvětlil, že kdo chce v Rusku dělat kariéru, přestěhuje se do Moskvy, a kdo má zájem o kulturu, míří do Petrohradu.

Moje zkušenost je ale ta, že největší zábava je tam, kde nikdo a nic není. A to byla cesta z Volgogradu do Kalmycké republiky. Je to jediné místo v Evropě, kde převažují lidé vyznávající buddhismus – mongolský národ Kalmykové sem přišel v 17. století. Země je to chudá, jelikož se nachází ve stepi. Já jsem si to jel tou pustoprázdnou krajinou občas kamion, občas osobák, ale jinak jen vyschlá solná jezera, suchá tráva, pasoucí se krávy a koně.

V hlavním městě Elista jsem se v místním hostelu seznámil s Jegorem a Marií. Dali jsme se do řeči a pak jsme se domluvili, že máme vlastně společnou cestu a že pojedeme spolu do Soči a na Krym. Vědomí, že budu mít na Krymu ruskou společnost mě uklidňovalo, jelikož jsem i o Krymu slýchával, že tam lidi žerou, a zvláště ty ze „Západu“.

Jegor s Marií byli přátelští lidé, ale mluvili jsme spolu jen tak obecně. Já jsem nechtěl první začínat debatu o Putinovi, ale jednoho večera jsme popíjeli a už jsem zase slyšel ty povídačky z Rossija odin. Docela jsme se i hádali a já se bál, že mi druhý den řeknou dosvidaňja. Ale ještě ten večer jsme se shodli na tom, že je potřeba se družit a byli jsme dále přáteli. A tak se mi to v Rusku stalo několikrát. Bylo hodně lidí, kteří mi pomáhali a byli to většinou „putinovci“. Řekli jsme si svoje, ale nikdy na mě nikdo kvůli mé kritice Putina nezanevřel.

Krym, Groznyj a úsměv č.4

Na Krymu mi Jegor dělal průvodce všemi možnými vojenskými základnami a vždy velice pozorně poslouchal vyprávění průvodce o hrdinství sovětského lidu a o jeho technické vyspělosti při stavbě všech těch vojenských objektů. Po výkladu se mě vždy pyšně zeptal, co si o tom myslím. Nechtěl jsem ještě více masírovat jeho vlastenecké ego, tak jsem s co největší laxností řekl, že dobrý, no. Například ta ponorková základna vytesaná ve skále byla vážně fascinující.

Ono je totiž těžké být Rusem a nebýt pyšný na svoji zem, obzvláště když jsou denně připomínána samá pozitiva Sovětského svazu a dnešního Ruska, a to naprosto nekriticky vůči minulosti nebo současnosti. Mluví se o slávě Sovětského svazu, ale o jeho zvěrstvech vypráví jen ti, kteří je zažili na vlastní kůži nebo je znají z vyprávění svých příbuzných.

Výstavní skříní takto vybíravého přístupu k historii je hlavní město Čečenska Groznyj. Váhal jsem, jestli se tam vydat, když tam ještě před sedmi lety byla válka a tuze nebezpečno. Rusové mě však ujišťovali, že je tam už vše v pořádku. Samozřejmě díky Putinovi, který na prezidentské křeslo dosadil famózního Ramzana Kadyrova.

Groznyj je relativně malé město, avšak jeho centrum vypadá jako downtown milionového města někde v Americe. Hned vedle několika mrakodrapů je obrovské sídlo Kadyrova, které je zakázáno fotit z jakéhokoliv místa. Dodržování tohoto zákazu hlídá ochranka, která je kolem celého objektu a dokonce i na střeše jednoho z mrakodrapů. Město se celkově snaží navodit dojem, že zde žádná válka nebyla. Rozbořené domy byli srovnány se zemí a na jejich místě se staví nové megalomanské stavby.

V muzeu Čečenského národa je na dvou patrech rozsáhlá výstava o roli čečenského lidu v obou světových válkách, ale o nejkrvavější etapě jejich historie ani čárka. V muzeu Achmada Kadyrova, bývalého prezidenta a otce současného prezidenta Ramzana, je podrobně vyobrazen jeho život: od dětství přes studia a cestu k islámu až po jeho krátké prezidentství a jeho tragickou smrt, kdy ho zabil atentátník z řad čečenských radikálů. Období od roku 1990 do roku 1995, kdy bojoval se svým synem na straně čečenských separatistů proti ruské armádě, zůstalo bez povšimnutí.

V jedné diskusi na internetu bylo dokonce doporučováno s Čečenci o válce vůbec nemluvit a jelikož jsem z té země měl respekt, toto doporučení jsem dodržoval. Bylo pro mě však překvapením, že se o ní nerozpovídal nikdo z místních. Když na to téma došlo, tak se rychle přešlo k jinému. Ani o prezidentovi Kadyrovi se nedá moc hovořit: místní se tématu buď vyhýbali nebo řekli, že je to skvělý prezident a že ho milují, což bylo doplněno úsměvem č. 4.

Tbilisi, Berkasovo/Bapska … a doma v Dehtářích

Vydal jsem se dál na jih, do Gruzie. Po dvou měsících jsem na hraničním přejezdu uviděl vlajku Evropské unie a pomalu jsem už začal myslet na cestu domu. Měl jsem ale před sebou ještě asi 5000 kilometrů. Po několika dnech, kdy jsem se motal kolem hory Kazbegi jsem se přesunul do hlavního města Tbilisi. To město mě bavilo. Po zkušenosti z ruských měst bylo tohle město velmi živé.

Po Tbilisi jsem navštívil ještě několik úchvatných míst, ale už jsem byl cestováním docela unavený a čím dál více jsem se soustředil na návrat domů. Ten byl přes Turecko s malou zastávkou v Istanbulu, Bulharsku a Srbsku.

Celé léto jsem v rámci možností sledoval dění kolem uprchlíků mířících do Evropy. Když jsem začal přemýšlet o návratu domu, napadlo mě, že bych si mohl udělat přestávku na srbsko-maďarské hranici a pomáhat tam lidem na útěku. Na mojí cestě mi pomohlo mnoho lidí, a tak jsem tu pomoc chtěl poslat dál.

Společně s partou asi 25 českých dobrovolníků jsem byl svědkem toho, jak se asi tři tisíce lidí tlačili na úzké silnici mezi dvěma přechody. Během hrozných veder ve dne i deště v noci. V neustálém očekávání, že „už za chvíli“ přijede autobus a konečně odjedou. Potřeba se vykonávala na poli, ovšem ne dál než deset metrů od policejní hlídky. Přede všemi. Bylo pro mě ctí, že jsem mohl potkat tolik skvělých lidí z naší země, kteří odváděli neskutečnou práci, takřka 24 hodin denně, aby mohli tohle nesnesitelné prostředí trochu zlidštit.

Domů jsem jel nakonec přes Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko. V sobotu po poledni jsem dorazil do rodné vísky Dehtáře na Vysočině, kde na mě čekala uvítací delegace se slivovicí, chlebem a solí. Byl jsem ohlášen i na chatu, kde se zrovna sešli moji kamarádi, kteří koštovali novou várku domácího pivovaru Frňák. Když jsem během pondělka střízlivěl a snažil se přežít bolest vymlácených pantů dolní čelisti, uvědomil jsem si, že stejně jako odjezd i návrat domu nebude žádná sranda a že to bude znamenat vypít hodně litrů piva. Ale taková utrpení jsou veskrze příjemná.