Na to, že tomu tak nebylo vždycky, zapomene člověk na zadním sedadle auta objednaného přes spolujízdu docela rychle. Dřív postávali na krajích silnice často stopaři, dnes se dá řidič zamluvit přes počítač. Není tomu vůbec tak dávno, kdy pro mě cestování představovalo hlavně čekání na hranicích. Jedno auto za druhým. Někoho vždy vytáhli a ten musel před očima všech ostatních vyprázdnit kufr svého auta. Mně bylo tenkrát pět a dodnes si vzpomínám na znuděné celníky ve Francii, Polsku, Španělsku nebo v Chorvatsku. Mladá rodina pro ně byla vždycky nezajímavá, a proto nás nechali vždycky projet. Psal se rok 1999.

Veškerý majetek ve Fiatu Bambino

Moji rodiče však vzpomínají, že deset let předtím ještě celníci nevypadali tak znuděně. Hraniční přechod v roce 1989 vypadal následovně: snubní prsten nebo zlatý náhrdelník - vše muselo být pečlivě zaznamenáno do formuláře s údaji o převážených předmětech. Jen takto to šlo legálně provést do západního Německa. Čtyři tlusté slovníky ale v komunistickém Polsku už vzbuzují pozornost celníka. Od mých rodičů chce vědět, k čemu jim v Německu budou anglické slovníky. „Německy neumíme a člověk se musí přece nějak dorozumět.“ „Na dovolené“, dodává matka. A tak je nechává úředník jet, aniž by tušil, že to, co se právě nachází v mrňavém Fiatu Bambino, je veškerý majetek mých rodičů, a ti že právě utíkají ze země. A neví také, že všechny diplomy a další dokumenty jsou ukryty v polstrování sedadel, protože na takovouto cestu do nejisté budoucnosti si člověk nevystačí pouze s občanským průkazem.

Z jednoho měsíce se stává „navždy“

Půl roku předtím naplánovali moji rodiče vycestování z Polska do Spolkové republiky Německo a zažádali si o pas na jednoměsíční dovolenou. Jak německý konzulát v Krakově, tak i rodiče mojí matky si myslí, že jde skutečně jen o jeden měsíc. Procedura je však komplikovaná bez ohledu na to, jestli chtějí rodiče vycestovat navždy, nebo jen na týden navštívit sousední zemi. V pase je nutné mít vízum a k tomu jsou zase zapotřebí dvě věci: oficiální pozvání německého občana a konto s určitou částkou pro každý den dovolené. Pozvání k pobytu rodiče domlouvají písemně s jedním známým z Německa, německé marky na konto si vypůjčují.

V žádném případě ne znuděně, nýbrž hrozivě působí celníci na mého tehdy třiadvacetiletého otce. Jeho útěk před nedostatkem perspektivy v komunistickém Polsku je zároveň útěkem před vojenskou službou. „Tehdy nešlo po maturitě jen tak cestovat. Ten, kdo měl jít na vojnu, nedostal ani pas,“ vzpomíná otec. Díky tomu, že začal studovat tělesnou výchovu, se jeho povinnost nastoupit vojenskou službu odsunula až na dobu do zakončení školy. Avšak strach při každém překročení hranic trval u mých rodičů i poté, co žili v Německu již tři roky.

Dnes otec kvůli svému povolání cestuje s naprostou samozřejmostí jednou do Řecka, jindy zase do Belgie. Nezřídka kdy si let rezervuje teprve den předem. A strach je pryč.

Překročení hranice dnes už není žádné dobrodružství. V Evropě je to prostě normální, a to je dobře. Příští týden možná pojedu do Prahy.