Od prosince 2007 je Česká republika členem Schengenského prostoru. Hranice tím pádem neexistují, státy Evropy tak k sobě mají blíže, Německo a Česko jsou si ještě bližšími sousedy. To, co zní z úst politiků a zpravodajství abstraktně, prožívají lidé žijící v pohraničí konkrétně a na vlastní kůži. „Je to hotel na hranici, hranice tedy vždycky bude hrát roli!“ vysvětluje Jochen Löbel.

Hotel Lugsteinhof v Altenbergu vede už 20 let a za tu dobu toho hodně zažil. Hotel se nachází 900 metrů nad mořem, je v něm kolem stovky pokojů. Tady v kopcích se člověk cítí daleko od všeho, v bezpečí, v zimě to tu připomíná zimní pohádku, všude jen sníh a jedle. V roce 1990 ale česko-saskou pohraniční oblastí otřáslo několik historických událostí a politických rozhodnutí – převrat, vstup do EU a Schengenu, právo volného pohybu pracovníků, minimální mzda.

„Na hranici jsem vyrostl, můj otec pochází z druhé strany. Takže jsem tam vždycky měl kontakty. Do roku 1989 byly velmi intenzivní. Ale pak, po sjednocení, přátelství vystřídal jistý chlad, který určitě měl co do činění se závistí – Češi východním Němcům záviděli,“ tvrdí 58-letý hoteliér.

Svoboda, nostalgie a nový začátek

Nejen česko-německé vztahy, ale i turismus zánik NDR tvrdě poznamenal. Z ruin někdejších hotelů lze vytušit, jak se možnost cestovat podepsala na cestovním ruchu a turismu v Krušných horách. „Bylo pochopitelné, že lidé v prvních pěti až osmi letech po převratu měli chuť poznávat svět,“ vysvětluje Löbel. „Ale svoboda je jen jedna stránka věci, člověk si svobodu cestování musí taky moct dovolit. Kromě toho východní Němci prožili jisté znovu-uvědomění vlastních tradic a začali zase jezdit tam, kam na dovolenou jezdili dříve.“ Do Lugsteinhofu tak mimo jiné jezdí senioři, kteří tam před desetiletími jezdili s maminkou do lázní.

Parkoviště před hotelem je dnes plné, dobře naladění důchodci se tu chystají na výlet do Prahy, kolem vrátnice procházejí hoteloví hosté zamotaní do osušky nebo ti, co se chystají lyžovat nebo běžkovat. Po vstupu České republiky do EU hotel prožil nový rozmach, neboť kvalifikovaným pracovním sílám z Česka se otevřel německý trh.

„Přestože tehdy pořád ještě panoval jistý odstup, vstupem do EU začala ta důležitější fáze s Čechy,“ vzpomíná Löbel. V kooperaci s hotelovou střední odbornou školou v Teplicích, kde je člověk autem za 20 minut, nabízí hotel Lugsteinhof praxi a vyučení pro německy mluvící mladé Čechy. Nejen že se tak vyrovnává nedostatek pracovních sil na německé straně, ale vznikají tak lákavá pracovní místa, díky kterým se alespoň částečně brzdí odcházení mladých z tohoto regionu.

Než ale pomyslná hranice mezi Českem a Německem zcela zanikla, trvalo další tři roky – po rozšíření EU na východ. „Z mého pohledu byl vstup do Schengenu pro Česko zásadní. Rádi vzpomínáme na to, jak v prosinci 2007 starosta Altenbergu a starosta Dubí společně symbolicky závoru přeřízli pilou. Můj hotel tam tehdy v noci zajišťoval catering. Byla tam skvělá atmosféra,“ vzpomíná si Jochen Löbel na noc 20. prosince 2007. „Bylo tam i pár takových, kteří to celé odsuzovali, ale těch bylo jen pár, ostatních čtyři sta lidí, kteří tam byli, měli důvod slavit.“

Hranice se otevřely – úspěch nebo ne?

I Jochen Löbel má důvod se radovat, protože od té doby, co jsou Češi členy Schengenského prostoru, je pro něj všechno mnohem snadnější. Nejen že profituje z motivovaných českých pracovních sil, ale také z blízkosti turistických cílů jako Praha, Mělník nebo Karlovy Vary. Výlety do těchto měst a túry s průvodcem na obou stranách hranice patří k nejoblíbenějším nabídkám hotelu Lugsteinhof. Využívají jich ale převážně němečtí hosté: „Co nám trochu chybí, jsou klienti z Česka. Myslím, že finančně si to tady už určitě můžou dovolit, ale než aby zůstali za humny, jezdí lyžovat raději do Rakouska.“ Na jednodenní výlet do hotelového bazénu nebo na běžky ale Češi prý vyrážejí často a rádi.

I přes výhody, které mu volný pohyb pracovních sil a zrušení kontroly na hranici přineslo, Löbel není idealista. Domnívá se, že odchod mladých, mobilních a flexibilních vyučených pracovních sil do Německa během krátké doby povede k tomu, že v Česku jich bude nedostatek.

Rozdíl cen mezi oběma zeměmi je pro jeho hotel velká výzva. Pivo v hotelovém baru například stojí 3,20 euro, 800 metrů na východ pak v přepočtu asi jen 80 centů. Tuto nerovnováhu v hospodářsky náročné pohraniční oblasti ještě stěžuje zákon, který zakazuje kouření v restauracích, nebo minimální mzda. Z podnikatelského hlediska Löbel EU kritizuje: „Jsme EU, ale státní regulací se nedosáhne vyrovnání, ale spíše diferenciace, kterou nemůžeme nijak ovlivnit.“

Hotel je práce nonstop

Aby Lugsteinhof přežil vylidnění, finanční krize a nedostatek pracovních sil, musel Löbel hotelu věnovat spoustu času, žil jenom hotelem, práce pro něj byla vším. „Vedlo to k tomu, že moje první žena ode mě odešla. V ‚druhém životě‘ je člověk samozřejmě opatrnější.“ Jeho současná manželka pracuje ve stejné branži. „Takže ví, co to jsou služby.“

Ale proč tohle všechno Löbel vlastně dělá? „Krušné hory si ponechají dobrou pověst jedině tak, že přežijí hotely jako je ten náš. Chci, aby si náš hotel si zachoval své tři hvězdičky, aby se nadále rozvíjel a nemuseli jsme nikoho propouštět. Lidé tu zůstanou jedině tehdy, když mají práci. To mi od začátku leželo na srdci.“