Cesta, která stála za to
Jméno Františka Kriegla nese od roku 1987 každoročně udělovaná cena Nadace Charty 77 za mimořádné zásluhy v boji za lidská práva a občanské svobody, národní nezávislost, suverenitu a demokracii. Do Československa emigroval ve 20. letech z Haliče. Tento „Ukrajinec, Polák a Žid“, jak ho s opovržením označila komunistická strana v 70. letech, jež se ho rozhodla vymazat z paměti národa, během svého života urazil ovšem ještě mnohem delší a komplikovanější cestu.
František Kriegel zemřel v roce 1979 v Praze. Bylo to krátce poté, co se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Byl tehdy již jedenáct let vyloučen ze všech politických funkcí, tedy i z Komunistické strany Československa, a bylo mu znemožněno pracovat. Třebaže k tomu měl příležitost, Československo odmítl opustit. Jeho žena Riva to okomentovala takto: „Především zastával názor, že člověk, kterého okolnosti postavily do odpovědných státnických funkcí, nemůže jen tak odejít nebo zalézt. Má zůstat a sdílet osud svého národa.” Toto dobrovolné sdílení osudu „svého“ národa v období normalizace a na konci životních sil mělo poněkud hořkou příchuť: na každém kroku byl sledován tajnou policií, příležitostně nakopnut v tramvaji či bezdůvodně vyveden ze sálu při návštěvě koncertu.
Otrok vlastních představ
Nereflektoval výzvy přátel připravit ucelený spis o svém životě. Zůstaly po něm projevy z parlamentu a kromě toho několik soukromých poznámek a úvah.
Vzpomínky vyhovují potřebě některých lidí pro zdůraznění vlastní důstojnosti. Typické je a bývalo veteránské vzpomínání na „hrdinské“ činy, „hrdinnou“ minulost, tak často spíše opředenou představami než skutečnou minulostí… Všelijaké pocty, parády, vzpomínání starých […] je málokdy příspěvkem k morální stavbě současné generace. Je gestem. Působí někdy smutně a někdy dokonce i směšně, snaží-li se starý člověk v historické uniformě o řízený vojenský krok. Časová vzdálenost zmenšuje ve vědomí současníků význam sebevětších událostí a tím i těch, kdo v nich působili. (To nevylučuje správný a věci odpovídající přístup úzké vrstvy hlouběji myslících občanů a zvláště odborníků.) Současnost se jen velmi těžko (jestli vůbec) dovede vmyslet, vcítit do okolností, rámce, atmosféry, působících sil, v nichž minulé události probíhaly. Každá doba osvětluje minulost jiným světlem, svým světlem. […]
Je ti jako po dlouhé cestě, na niž ses vydal s představou, že bude všelijaká – pěkná i nebezpečná, že na ni můžeš doplatit, ale dojdeš-li na konec, že ti zbude pocit, že to stálo za to.
[…] Na té cestě jsi často jednal jako otrok vlastních představ, jak má člověk v takové situaci, v niž se ocitne, jednat, byť by to stálo zmrzačení, nebo i dokonce život.
Z Ivano-Frankivsku do Prahy
František Kriegel se narodil v roce 1908 ve Stanislavově, dnešním Ivano-Frankivsku, který leží v jihovýchodní části Haliče na území současné Ukrajiny. Otec zemřel, když bylo Františkovi jedenáct let. Matka se musela starat sama o tři děti a vedla drsný život v materiálním nedostatku, umocněným ještě rasovou diskriminací vůči Židům, jež byla v Haliči velmi silná. Nepřipadalo v úvahu, že by si zde mohl mladý Kriegel splnit sen a stát se lékařem. Studovat medicínu bylo na území Polska, pod které Stanislavov tehdy od roku 1921 (předtím součást Rakouska-Uherska) patřil, pro Židy prakticky nemožné.
Vydal se do Československa, kde byl na Německé univerzitě v Praze přijat ke studiu medicíny. Podle vzpomínek své ženy byl „dojat slušností a přístupem, kterým se s ním zde jednalo, a od těchto chvil se rodil jeho hluboký a trvalý vztah k této zemi a jejím lidem. Můj muž mi často opakoval, co tehdy cítil, totiž že Československo je ostrovem demokracie uprostřed Evropy.” Živil se mimo jiné prací na stavbách. Jeho žena vzpomíná: „Když jsme procházeli kolem některých budov v Praze, upozorňoval mne: Tohle je dobrá stavba, nosil jsem nahoru cihly, když se stavěla.”
Krátce po studiích uposlechl výzvy „U Madridu se bojuje o Prahu”. V roce 1936 odcestoval a začala tvrdá praxe vojenského lékaře. Po skončení občanské války ve Španělsku byl internován ve Francii, návrat do Prahy byl znemožněn hitlerovskou okupací. Reagoval na výzvu mezinárodního výboru pomoci čínskému lidu a v roce 1939 odjel do Číny. Po třech letech velmi nebezpečné práce v čínsko-japonské válce, byl poslán v roce 1942 do Barmy, kde pracoval až do konce války jako smluvní lékař americké armády.
Tolerance k sovětské okupaci?
Po válce a návratu do Prahy se podílel na politických změnách, v únoru 1948 působil ve funkci organizačního tajemníka komunistické strany. Z tohoto místa byl ovšem záhy vyloučen. Po dvouletém období práce na ministerstvu zdravotnictví byl po prohlášení Klementa Gottwalda o tom, že „španělští interbrigadisté jsou zrádci” vyhozen i odsud. Během padesátých let byl v kontextu komunistické paranoie pronásledován na každém kroku, na každém pracovním působišti se s ním brzy rozloučili. Jakýmsi komickým vrcholem této kariérní éry se stal rok 1953, kdy byl poslán pro absolutní nedostatek lékařů do Filmových ateliérů na Barrandově pomáhat při likvidování epidemie infekční žloutenky. Ředitel ateliérů se podivil, jak může nepřítel socialismu ošetřovat národní umělce a ihned po svém příjezdu byl odeslán zpět domů. Poté už se jeho osudy začaly obracet k lepšímu. V roce 1957 byl za svou činnost ve Španělsku a Číně rehabilitován, získal místo ve vinohradské nemocnici, v roce 1963 dokonce působil jako poradce ministra zdravotnictví na Kubě, a krátce po svém návratu se rozhodl kandidovat na poslance Národního shromáždění.
V roce 1968 byl Kriegel poslancem, ale zároveň také členem předsednictva ÚV KSČ. Zároveň se těšil značné popularitě veřejnosti a není tedy náhodou, že Sovětský svaz měl zájem na tom, aby i on vyjádřil toleranci k sovětské okupaci.
Krieglova asistentka a blízká přítelkyně Milada Snětivá vzpomíná:
Noc v budově ÚV KSČ po zasedání PÚV KSČ dne 21. 8. 1968: K ránu vstoupilo několik příslušníků STB a vedoucí oznámil přítomným členům předsednictva, že budou ve 14 hodin postaveni před revoluční tribunál dělnicko-rolnické vlády. Při odvlečení některých členů vedení z budovy ÚV KSČ byl dr. Kriegel v obrněném voze společně s Alexandrem Dubčekem. Kriegel žádal, aby stráž otevřela okénka, protože Dubčekovi je špatně. Hlavním důvodem bylo, že chtěl vidět, kam je vezou. Nejdřív si myslel, že je vezou směrem ke střelnici v Kobylisích, vezli je však na staré letiště v Ruzyni.
Zbytečné mučení mozku
Kriegel nebyl na rozdíl od ostatních přizván na vypracování Moskevského protokolu, jehož ratifikace československou delegací znamenalo ideové popření Pražského jara a otevření cesty k normalizaci. Byl přizván pouze k jeho podpisu, což i po naléhání ostatních odmítl. Údajně při té příležitosti požádal kolegy o to, aby se po návratu do Prahy postarali o jeho manželku Rivu; logickým předpokladem bylo, že po odmítnutí podpisu bude Kriegel popraven. Nakonec ho poslali zpět do Prahy, údajně po naléhání ostatních členů delegace. Skutečný důvod spočíval spíš v tom, že nebylo žádoucí vraždou oblíbeného politika poskytnout záminku k tomu, aby si československý lid vytvořil mučedníka. „Smlouva byla podepsána nikoli perem, ale hlavněmi děl a samopalů,” řekl. Stal se jedním ze čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří 18. října 1968 hlasovali proti přijetí Moskevské smlouvy na úrovni parlamentu.
Kriegel ve své poznámce Ze zamyšlení nad životem před 69. narozeninami v roce 1977 píše:
[…] Dnes, skoro nebo snad už na konci cestování, se vnucuje opět ona otázka: Stálo to za to? A s ní pátrání po pohnutkách, pro které ses na tuto cestu vydal. Řekneš, že je to stejně jedno, zbytečné mučení mozku. Byla to cesta, ze které není návratu, jako by po každém kroku zarůstala hned hustým, trnitým křovím. […]
Jak mravně silné se Ti zdálo hnutí, jehož jsi byl součástí! Silné svými mravními cíli, silné svou mravní čistotou, svou nezištností. […] Romantika? Blouznění, nebo přece kus pravdy? Pátráš po tom kusu pravdy jen kvůli pudu sebezáchovy, je to jen nějaká fata morgana, nebo skutečnost?
Přísný, střízlivý pohled a po vytření očí jadérko pravdy jako vzácný prvek v mase hlušiny přece nalézám. Snad sis vytkl příliš velký cíl, pro nějž délka lidského života je příliš krátká. Na měření lidského času nasazujeme míru lidského života…
je divadelní dramaturg a autor divadelní hry „A zítra mě, lásko, opět pochovej“ o Rivě Krieglové, manželce Františka Kriegla, která se v současné době hraje v Divadle X10. Autor čerpal z materiálů uložených v Národního archivu v Praze.
