Jak se měnila nálada v Olomouci těsně před revolucí?

Že se něco děje, jsem začala vnímat už 21. srpna 1988, kdy se nás na Horním náměstí poprvé sešlo pár, abychom si připomněli výročí okupace. Tehdy nás policajti trochu lustrovali. Pak následoval v lednu 1989 Palachův týden, kvůli kterému skončil ve vězení Václav Havel. Na Svobodné Evropě začali vyjmenovávat jména těch, kteří podepsali petici za jeho propuštění. Já jsem si našla kontakt na autory petice a začala pro ně ty podpisy sbírat a posílat je do Prahy. Následovalo Několik vět, které Havel napsal po svém propuštění. I tuto petici jsem začala šířit a sbírat pod ni podpisy. Jen mně se jich podařilo sehnat na tři sta, a to jsem nebyla v Olomouci jediná. Celkem se pod petici podepsalo přes třicet osm tisíc lidí. To bylo na tu dobu dost. Už od ledna lidé tušili, že se něco začíná dít a přestávali se bát.

Kde jste podpisy sháněla?

V divadle, kde to podepsala spousta mých statečných kolegů, za což si jich vážím. Také se o tom dozvěděli lidé mimo divadlo a sami se mi hlásili.

V roce 1989 někteří lidé sbírali odvahu, jiní se začínali bát. Zaznamenala jste i negativní reakce na snahy rozhodit komunistický režim?

Jeden kolega přede mnou utekl do šatny, jiní se vymlouvali. Takových lidí ale bylo málo. Přitom nikdo nevěděl, že převrat přijde tak rychle. Pouze jsme cítili jakousi naději z toho, co se dělo v okolních státech. Němci tehdy o prázdninách utíkali z východního do západního Německa přes naši ambasádu v Praze, v Polsku a Maďarsku to začalo povolovat...

Jak to začalo v Olomouci?

Demonstrace byla 17. listopadu. Já byla tehdy nemocná. V sobotu 18. se v našem divadle hrála inscenace Velká mela, během představení zavolal do rekvizitárny z libereckého divadla náš bývalý kolega Zdeněk Palusga, řekl rekvizitářce o vyhlášení divadelní stávky a znění prohlášení jí nadiktoval přes telefon. Představení kolegové nepřerušili, ale prohlášení na závěr přečetli. Pak za mnou v noci přijeli domů a domluvili jsme se na druhý den. Já měla jít do Hodolanského divadla, kde měla být premiéra operety, a Mirek Rataj do velkého divadla, kde se hrála repríza opery. Ve velkém divadle prý přečetli před představením prohlášení, zeptali se diváků, jestli chtějí, aby se opera hrála, a ti řekli, že ne. V Hodolanském divadle seděli v hledišti premiéroví diváci, což bývali i tehdejší VIP, tedy zástupci Okresního národního výboru . My se s kolegy domlouvali asi půl hodiny, přestože se už mělo hrát. Diváci tedy tušili, že se něco děje a bylo cítit napětí. Pak si jen pamatuji, jak mě dav kolegů vynesl na jeviště a já přečetla vyhlášení stávky. Nakonec se nehrálo.

Vyzývala jste ke stávce a naproti Vám seděli vlivní papalášové. Jak Vám bylo?

Moc mi pomohli kolegové. Stáli za mnou a já cítila jejich obrovskou podporu. Pak jsem sedla do tramvaje a jela domů, byli tam i někteří diváci. Byli naštvaní, že zaplatili za lístky a v divadle se nehrálo. Říkala jsem si, ty bláho, co z toho bude? Domů za mnou dorazil kolega Václav Bahník, povídali jsme si. Kolem desáté večer někdo zazvonil. Před domem stáli dva pánové a říkali, ať jdu za nimi dolů. Vašek mě varoval, ať nikam nechodím, že to jsou estébáci, ať řeknu, že jsem sama doma s dětmi a že nikam nejdu. Tak jsem se vyklonila z balkonu a udělala, co mi řekl. Páni změnili tón: dobře, ale zítra ráno se budete hlásit na policii! A já na to: A kde to je? Tak to už byli hodně nepříjemní.

A šla jste na policii?

Naštěstí ne, takže jsem byla ušetřena výslechu. Druhý den jsem potkala jednoho studenta, který chtěl, abych prohlášení přečetla i ve sportovní hale Univerzity Palackého. Hala byla plná študáků, za profesorský sbor tam byl i pan profesor Jařab, který se později stal rektorem olomoucké univerzity. Čtení prohlášení jsem zakončila větou: Jsme s vámi, buďte s námi. Naskočilo mi to v hlavě spontánně. Teprve později mně došlo, že je to věta z osmašedesátého. Potom jsem musela s kolegou odjet do Ostravy, vraceli jsme se až večer a poslouchali Svobodnou Evropu, kde říkali, že to ve městech začíná žít. Když jsme ale zaparkovali na Dolním náměstí, všude bylo ticho a tma. Říkali jsme si, Olomouc je mrtvá! A pak, když jsme vycházeli z Dolního náměstí na Horní, uviděli jsme před divadlem kolegy herce Mikuláše Pánka a Jaroslava Krejčího. Kolem nich byl hlouček lidí – asi dvě stě lidí a za nimi ještě kordon policajtů. Cítila jsem takovou úlevu, radost, že i Olomouc žije...

Od pondělka byly mítinky na náměstí každý den a lidí přibývalo. První týden nás nepustili dovnitř do divadla, pak vznikl stávkový výbor, jehož členem byl i současný ředitel našeho divadla Pavel Hekela, divadlo se otevřelo a mítinky se přesunuly tam.

Na programu byly místo divadelních her mítinky. Co přesně se tam dělo?

Zvali jsme disidentské osobnosti, přijeli také studenti z Prahy, aby popsali dění v Praze 17. listopadu. Nechyběl ani Jarek Nohavica, můj bývalý muž Karel Plíhal, Ladislav Lakomý, Pavel Dostál a další. Později jsme začali mítinkyy zaměřovat tematicky, například na právo nebo školství.

V Olomouci tak revoluce nezačala u studentů, ale v divadle. Byl totiž víkend a na ten většina studentů odjíždí. Někteří se sice sešli na kolejích či někde jinde, ale divadlo jako první vyhlásilo oficiálně stávku.

Co se po listopadu změnilo v Moravském divadle?

Náš ředitel byl komunista, takže se nechal hospitalizovat, tuším, na psychiatrické klinice, aby v divadle nemusel být. Vedení převzal stávkový výbor a v jeho čele stál kulisák Josef Josefík, který byl sice vystudovaný psycholog, ale nemohl tuto činnost vykonávat. Z kulisáka jsme pak měli prvního porevolučního ředitele. Tehdejší šéf činohry, dramaturg a komunista, pan Vladimír Puhač, se zachoval velmi slušně a pracoval ve stávkovém výboru, ale šéfem už být nemohl, a tak jej nahradil režisér Bedřich Jansa.

Obnovili jsme i repertoár a Jansa inscenoval třeba úspěšné Černé barony nebo Amadea. Přesto ty první roky lidé téměř přestali chodit do divadla. Najednou mohli do zahraničí, v televizi se změnil program, stejně tak v kinech, mnozí začali podnikat a neměli čas. Jak se říká, revoluce požírá svoje děti, a tak to bylo i s divadlem.

I vy jste zkusila něco nového, angažovala jste se v komunální politice. Kandidovala jste za Občanské fórum a uspěla. V čem spočívala vaše nová role?

Předsedala jsem kulturní komisi a oddávala jsem. Tehdejší olomoucký primátor Milan Hořínek, který nedávno zemřel, byl úžasný člověk se smyslem pro humor. Tímto způsobem město i vedl, byly to krásné roky. Časem jsem ale zjistila, že tou prací v politice trpí moje herecká kariéra a po čtyřech letech jsem si řekla: ševče, drž se svého kopyta.

A teď, po dvaceti letech, jste opět zastupitelkou, tentokrát jako nezávislá za ODS. Čím to?

Když mě ODS oslovila, nejdřív jsem to vyloučila. Jenže pak jsem si uvědomila, jak je to důležité. Kultura potřebuje obrovskou obhajobu před veřejností.

Jak byste srovnala olomoucké zastupitelstvo tehdy a teď?

Nedá se to srovnat. Tehdy to byla euforie, nadšení, humor, dneska je to hlavně politikaření a úředničina.

Změnil se za ta léta váš pohled na sametovou revoluci, na Vaše tehdejší očekávání?

Ne. Už tehdy, když byla revoluce, jsem říkala, že čtyřicet let tady byli komunisti, takže bude nejmíň čtyřicet let trvat, než se to vyčistí. A zatím uběhlo jen pětadvacet let. Museli jsme projít vším tím marasmem, jinak to nešlo. Ale doufám, že jsme se odrazili ode dna a už to bude jenom lepší.