V roce 1954 začal Zdeněk Matějka studovat Vysokou školu ekonomickou. Jako student s dobrým prospěchem a funkcionář byl vybrán na studium diplomacie na Moskevském státním institutu mezinárodních vztahů. „Nejdřív jsem byl vybrán, abych studoval plánování, tedy plánoval šťastné zítřky nás všech, pak ale strana rozhodla, že budu studovat diplomacii se specializací na západní jazyky, konkrétně tedy na angličtinu, jazyk imperialistů,“ říká Matějka s humorem.

Za milník ve svém životě považuje pobyt v Koreji. Od roku 1963 zde působil v dozorčí komisi neutrálních států, v níž bylo jeho úkolem hájit zájmy severských států. Bylo pro něj šokem učit se, že socialismus je dobrá věc, ne ani tak komunismus, což byla další fáze vývoje. On společně s dalšími evropskými kolegy prosazoval mírové soužití, což Korejci s Číňany zásadně odmítali a o Američanech mluvili jako o vrazích a násilnících. Zkušeností pro něj bylo i tamní přátelství s kolegou Američanem. Kamarádit se s imperialisty bylo dle Matějky tehdy celkem odvážné: „Nikdy jste nevěděli, kdy to někdo použije proti vám.“ Byť měli odlišné politické názory, respektovali se. Pochopil, že Američané se na rozdíl od Korejců vždy snaží hledat kompromis. Ve srovnání s Koreou Matějka chápal komunismus v Československu jako „nejdemokratičtější stát“ východního bloku. Koreu zažil jakožto děsivý totální policejní stát plný fanatiků, kteří socialismus v Evropě považovali za sociální imperialismus.

Tajemníkem ve státě imperalistů

Když v srpnu 1968 proběhla v Československu okupace sovětskými vojsky, působil jako III. tajemník na českém velvyslanectví ve Washingtonu. V rámci své agendy jezdil po Spojených státech amerických a vystupoval na školách. „Snažil jsem se srpnové události vysvětlovat jako nedorozumění. Sověti tvrdili, že jsme byli kontrarevolucionářským státem a že museli přijít, aby této transformaci zabránili. S čímž jsem úplně nesouhlasil. Já ale vystupoval v souladu s předsednictvem a hájil oficiální stanoviska vlády, avšak někdy se to obrátilo proti mně, protože na proslovech před studenty byli zváni i špioni Státní bezpečnosti. To, co jste řekli, vytrhli z kontextu, obrátili proti vám a pak jste museli procházet prověrkovými komisemi,“ popisuje své osobní pocity z roku 1968 Matějka.

V Americe dále doučoval své kolegy včetně nadřízených angličtinu. Prvnímu náměstkovi však učení tohoto cizího jazyka nešlo, nařkl jej z toho, že jej nutí učit se imperialistický jazyk. Paradoxem bylo, že poté na stranické schůzi I. náměstek promlouval všem do duše, že by se měli učit angličtinu. Matějka dodnes lituje toho, že mlčel a neřekl, že právě on se ještě nedávno angličtinu učit nechtěl a že jí opovrhoval. Dost možná by to pro něj znamenalo vyhazov, ale nezachoval by se zbaběle.

Srpnové události ovlivnily osudy mnoha lidí. Členové komunistické strany, kteří v ní chtěli zůstat, museli učinit prohlášení, že špatně pochopili srpnové události a že nešlo o okupaci Sověty, ale o internacionální pomoc. Komunistická strana tehdy ztratila mnoho svých politických příslušníků. Matějka již v roce 1969 ztratil legitimaci, ale na ministerstvu si jej společně s dalšími deseti kolegy nechali, aby zaučoval nové kolegy. Ne všem se jako jemu podařilo udržet si snesitelné zaměstnání.

Ten král je nahý!

V roce 1979 byl navržen do Íránu na pozici I. náměstka, tedy druhého nejvyššího. Tamní politická situace byla velmi složitá a nikomu z legitimovaných diplomatů se tam jet nechtělo, proto navrhli Matějku. Avšak ÚVKSČ rozhodl, že v Iráku nemůže velet na pozici charge d'affaires někdo bez legitimace. Proto jej místo Iráku poslali na pět let do Indie, kde nemusel poroučet žádnému straníkovi.

Před listopadovými událostmi bylo ve vzduchu, že stávající politický režim je v rozkladu. Všichni přesto dělali, jako by nic. Dál se chodilo na schůze a hlasovalo o každodenních věcech. „Pamatuju si tu atmosféru, když jsme na jedné stranické schůzi poslouchali Jakešův projev. Nikdo nic neřekl, ani se nezatvářil, ale bylo evidentní, že je to naprostá šaškárna a že brzy se celý režim zhroutí. Ten cynismus vůči režimu byl šílený. Socialismus nezkrachoval na ozbrojení, jak se říkaá na Západě, ale na tom, že naprostá většina pochopila, že je to šaškárna a totální pokrytectví,“ komentuje předlistopadovou atmosféru Matějka. Zde se nabízí otázka, jak to, že nikdo ze straníků neměl dostatek odvahy říci, že „ten král je nahý“? Báli se všichni režimu, i když byli přesvědčeni, že brzy spadne?

Listopadová revoluce – revoluce v životě

Pro Matějku revoluce znamenala puč. Kromě pádu režimu se dle něj toho zase moc nezměnilo, i když v zemi vládla euforie, jež byla doprovázena zmatkem. „Do té doby jsem byl trpěný, protože jsem neměl legitimaci, ale svou práci jsem dělal evidentně dobře, když si mě tam nechali tak dlouho. V prosinci mi volal kamarád Jiří Dienstbier starší a stal jsem se ředitelem jeho kabinetu. Na vrcholné schůzi Varšavské smlouvy bylo Československu přiděleno předsednictví a já byl generálním tajemníkem Varšavské smlouvy. Do roka jsme Varšavskou smlouvu v Černínském paláci rozpustili. Pro mě to byla absolutní změna. Z nuly jsem byl najednou velký pán, co rozhodoval,“ popisuje Matějka turbulentní změny ve svém životě v devadesátých letech.

V sedmdesátých letech měl kvůli přátelství s Dienstbierem ve straně problémy. „Je zajímavé, že někdo, kvůli komu vás potopili a musel jste procházet prověrkami, tak ten z vás pak udělá svého náměstka. Kontakty a kamarádi se vám nikdy neztratí,“ říká Matějka. Dienstbier si Matějku vybral nejen kvůli jeho schopnostem a zkušenostem, ale také jeho kontaktům. Očekával, že mu Matějka na ministerstvo zahraničí pomůže přivést schopné spolupracovníky.

Od listopadových událostí uplynulo dvacet pět let, avšak dle Matějky pokrytectví ze společnosti nezmizelo. Dále dodává, že demokratické volby se stávají šaškárnou. Do vysoké funkce se podle něj bez tučného bankovního konta nedostanete. Už Havel prý prohlásil, že kapitalismus má gangsterské prvky, na které si musíme dávat pozor. Za paradox dnešní doby považuje to, že čeští podnikatelé prohlašují, že už si vydělali za svou kariéru dost peněz a nyní chtějí v politice nastolit pořádek.

Za velkou výhodu pádu komunistického režimu považuje bezpočet nových možností, které lidé mají. Je to především možnost cestovat. K dnešní mládeži se staví poněkud skepticky, protože nedokážou náležitě ocenit veškeré příležitosti a možnosti, které mají, o čemž jej přesvědčila praxe. V současné době stále vyučuje Fakultě mezinárodních vztahů na Vysoké škole ekonomické. I když je Matějkovi už 79 let, elán a chuť do života mu nechybí. „Učte se jazyky, cestujte, zajímejte se o události ve světě, udržujete kontakty a přátelství!“