Undine, ve svém životě jsi bývala velmi často v mínusu. Jak seš na tom teď?

Momentálně jsem v plusu, za což vděčím především tomu, že mám plný úvazek. Můžu tak splácet svoje dluhy. Studentskou půjčku jsem už skoro celou splatila, teď ještě státní studentskou podporu.

Říká se, že čím víc toho člověk má, tím větší má strach, že o to přijde. Souhlasíš s tímhle tvrzením?

Strach? Ne. Vím, jak vyjít s málem. Ale člověk si zvykne na to, že nemusí počítat. Ví totiž, že příští měsíc na kontě zase něco přistane. To je velká úleva. Nejdřív jsem měla velkou potřeba dohánět a dopřávat si, kupovala jsem si všechno, co jsem kdy potřebovala. Když máte víc peněz, tak taky víc utrácíte. Když máte míň, tak prostě víc šetříte. Prostě si stanovíte priority.

Co sis koupila?

Kosmetiku, oblečení. Dobrou matraci, pračku – samozřejmě na splátky. Chodím do kavárny, aniž bych pořád počítala. Taky jsem začala víc utrácet za jídlo. Když jsem dřív někam jela, vždycky jsem volila tu nejlevnější možnost. Teď si prostě můžu vybrat podle toho, jak je to pro mě příjemné.

Za jakých podmínek by ses té finanční jistoty vzdala?

Jen nerada. V žádném případě to neudělám, dokud nesplatím dluhy. Byt si můžu dovolit jen, když mám stálý příjem. Nechci se vrátit do improvizačního stádia studentského života. Zase pracovat tak, že z toho tak tak vyžiju, to mě prostě neuspokojuje. Možná taky budu časem muset finančně podporovat své rodiče. Je velmi příjemné, když člověk místo toho, aby musel žádat o pomoc, taky někomu mohl něco sám dát.

Čeho ses musela vzdát? Snu, že budeš psát?

Snu, že z toho budu moct žít. Novinařinu si nemůžu dovolit. Ten neustálý tlak spočívající v neustálém domlouvání a dodávání textů mě blokoval. Nikdy jsem nevěděla, kdy dostanu honorář. Nedošla jsem do bodu, kdy bych si mohla říct: teď půl roku nějak vyžiju. Byla jsem vyčerpaná. Proto jsem se rozhodla najít si stálé zaměstnání. Chtěla jsem dosáhnout toho, že budu moct v klidu navštívit své rodiče v Berlíně, aniž bych musela přemýšlet nad tím, jestli mám peníze na jízdenku.

Musela ses svého snu vzdát rychleji než ostatní, protože tě tví rodiče tě nemohli finančně podpořit?

Kdo má rodiče, kteří mu v případě nouze mohou finančně vypomoct, má možná víc svobody. To u mě nepřipadá v úvahu.

Napsala jsi: „Co si pamatuju, patřili mí rodiče ke spodině.“ Kdy sis to uvědomila?

Začalo to v době, kdy jsem psala magisterskou práci. Zabývala jsem se identitou, migračním pozadím a předměstskými ghetty. U toho mě napadlo: z něčeho takového vlastně taky pocházím. Nikdy jsem to tak nevnímala. Když jsem psala ten článek pro magazín novin Zeit, říkala jsem si: spodina – podle definice jsme to my. Používám ten pojem proto, že pocitově jsme do ní pro mě nikdy nespadali.

Protože tvoje rodina není nevzdělaná?

Přesně tak. Ale taky proto, že moji rodiče mi nikdy nevysvětlili, že existují tyto sociální hranice. Existují totiž i rodiče bez práce, kteří svým dětem říkají: „Nic z tebe nebude.“ Nebo: „Jsme bez šance.“ To jsem já doma nikdy neslyšela. Moji rodiče se bránili tomu takové stanovisko zaujmout.

Jak ses tedy o těchto hranicích dozvěděla?

Člověk to často pocítí teprve, když vidí, co všechno je pro ostatní jednodušší – aniž by přesně věděl, proč tomu tak je. Dlouho jsem si myslela to, co si myslí hodně těch, kteří mají podobné sociální zázemí jako já: pokud se ti nedaří, můžeš si za to sám. Že to ale může mít i nějaké strukturální pozadí, to se už nereflektuje. Člověk se do toho vpraví a bere věci takové, jaké jsou. O tom, že existují různé sociální vrstvy, se skoro nemluví, ve škole ani na univerzitě. Pořád jen slyšíme, že v Německu se máme dobře a že všechno je spravedlivé. Přesto někdo prostě musí pracovat tvrději než jiní. Když člověk začne pracovat, nebo třeba absolvuje stáž v novinách, pak působíte jinak, když je váš otec redaktorem, než když jsou vaši rodiče nezaměstnaní a nemají ani potuchu, jak to v novinařině chodí.

Chyběli ti vzory?

Ano, vždycky jsem pociťovala takovou neurčitou potřebu, aby mi někdo ukázal, jak to chodí. Řekl mi, jak se zachovat v určitých konfliktech a na co všechno mám.

Takže o ta privilegia spojená s penězi nakonec vůbec nejde?

Ale ano. Když má člověk peníze, může toho hodně vyzkoušet. Může chodit do klubů a muzeí, cestovat, absolvovat stáže, které nejsou dobře placené, ale jsou důležité pro získávání kontaktů nebo zkušeností. Jsou zaměstnání, do kterých ani jinak nemůžete proniknout. Můžu se prostě účastnit dění v určité lize, bezstarostně se pohybovat v určitých prostorách. Když ale musím otáčet každé euro, pokaždé si dvakrát rozmyslím, jestli do toho půjdu. Když mám dobré kontakty, můžu tím kompenzovat finanční mínus. Bez peněz není nic nemožné, ale většinou spolu oboje úzce souvisí.

Pociťovala jsi dlouho potřebu napsat o svých rodičích a svém dospívání?

Ne. přišla až s tou vyhlídkou, že o tom můžu napsat článek pro renomovaný časopis. Předtím jsem si sice někdy pohrávala s myšlenkou, že bych o tom mohla něco vyprávět. Ale nikdy jsem nevěděla, z jakého aspektu to pojmout. Hodně mých spolužáků taky bojovalo s penězi, v čem je moje situace jiná? Až když můj nápad zaujal redakci, dokázala jsem svůj příběh nějak kategorizovat.

Od té doby, co ti vyšla kniha, tě často zvou do televize. Reprezentuješ tam spodní společenskou vrstvu?

Snažím se tuto roli plnit. Byla jsem v několika ranních televizní pořadech a menších talkshow. Baví mě to. Ale často mi tam dávají nálepku, která mi není úplně příjemná. Představí mě jako „dítě rodičů, co berou Harzt IV“ nebo „dítě z chudých poměrů, které se dokázalo vypracovat“. Čím prominentnější pořad, tím více je předepsaná role, kterou mám ztělesnit. Několikrát se mi stalo, že jsem od vystoupení musela odstoupit, protože jejich záměr byl úplně mimo. Někteří si taky myslí, že teď mám vybudovanou nějakou skvělou novinářskou kariéru, „jsem za vodou“. To si ale nemyslím.

V čem jsou tyto nálepky špatně?

Není to tak, že se člověk probudí a najednou ví, že patří k prekariátu. Po delší dobu člověk prodělává mezní zážitky, aniž by si toho byl vědom. Proto je tak těžké nějak pojmenovat to, že jste chudý. Je to kombinace finančních a sociálních okolností a životních osudů. Zastupuji skupinu lidí, kteří za sebou mají tyto zkušenosti. Každý životní příběh chudého člověka je komplexní. Ale pro pětiminutový výstup v talkshow to člověk celé musí přehnat a vyhrotit. To pro mě bývá někdy těžké.

Tato „skupina“, jak říkáš, nejsou to ztroskotanci kapitalismu?

Není to nikterak homogenní skupina. Jsou to lidé najímaní na krátkodobu práci, matky, kteří se musí vzdát kariéry. Jsou to lidé, kteří málo vydělávají a nevyžijí z toho. Lidé, kteří nic nedostávají od státu, uprchlíci, ti, co pracují na černo, lidi bez víza a mnoho dalších. Nevěřím, že tolik různých lidí lze mobilizovat jako jednu sociální třídu.

Jaký smysl pro tebe má hrát si na „dítě rodičů, co berou Hartz IV“?

Líbí se mi, že se lidi s něčím takovým dokáží identifikovat. Sedím tam za ty, kteří musí trpět a snášet negativní stereotypy o fastfoodu a plochých obrazovkách a vysvětluju ostatním: tak jednoduché to není, podívejte se na nás pořádně!

Jaké byly reakce na tvoji knihu, na které ráda vzpomínáš?

Jeden čtenář mi řekl, že zná někoho, kdo je chudší a že mu chce darovat školní batoh. A já přitom v knize popisuju scénu, že dárky mohou podarované i zahanbit. Nebyl si jistý, jestli ten batoh má tedy darovat, nebo ne. A v tu chvíli si myslím, že jde o postoj toho, kdo daruje. Ne každý dárek dobře zafunguje. Nabídka je něco pěkného, co vychází ze srdce.

Někdo jiný mi zase řekl: jeho dítě se má velmi dobře, ale dvě další děti ze třídy ne, nemůžou jet ani na lyžák. A teď přemýšlí, jestli ho má zaplatit oběma, protože by na to měl. Nebo jestli to nemá dělat proto, aby jeho vlastní dítě vidělo, že existují lidi, kterým se daří hůř, a naučí se budovat v sobě empatii. To mě dojalo. Na to samozřejmě žádné univerzální odpovědi neexistují.

Co ti dalo vyprávění vlastního příběhu?

Dokážu sebevědoměji zacházet se svým původem. Prací na knize se taky zintenzivnil můj vztah s rodiči. Ráda bych ostatním dodala odvahy, neboť tím to moje podrobné vyprávění získává smysl. A taky mám radost z toho, že to ostatní inspiruje vyprávět vlastní variantu.