Íránský filmař Sohrab Šahíd Saless  Tichý život

Íránský filmař Sohrab Šahíd Saless (1944-1998) spoustu let žil a pracoval v Západním Německu a Československu. Nyní se Salessovo dílo dostává opět do středu pozornosti.

Je jednou z nejvýznamnějších postav současného íránského filmu – a zároveň velkou neznámou Nového Německého filmu: Sohrab Šahíd Saless. Narodil se roku 1944 v Teheránu a zemřel roku 1998 v Chicagu, a tak po celý život pracoval transnárodně jakožto scenárista a režisér. Od šedesátých do devadesátých let natočil spousta hraných a dokumentárních filmů v Íránu, Západním Německu a dřívějším Československu, které získaly různá prestižní mezinárodní ocenění jako například Stříbrného medvěda v roce 1974. V současné době byl tento v Německu – neprávem – málo známý íránský filmař znovu objeven. Po retrospektivách v polovině roku 2016 a začátkem roku 2017 v Mnichově a Teheránu se v současné době koná přehlídka jeho vybraných děl v Bruselu.

„Nechci diváka podvést nebo zmást“

Salessovo filmařské umění vyniká proto, že jeho dva hrané filmy produkované v Íránu Obyčejná událost (Ein einfaches Ereignis, 1973) a Zátiší (Stilleben, 1974) stály na počátku tamní moderní kinematografii a staly se normou. Jejich názvy je třeba brát doslovně: „Můj styl není závislý na vzorech. Myslím, že se prostě hodí k mému životu. Nerad diváky podvádím nebo matu technikou, pohyby kamery, švenkováním, přiblížení a oddálení detailů a tak dále. Chci úplně obyčejné scény, a to, co se v nich děje, je pro mě to nejdůležitější. Lidi, kteří filmu nerozumí, nejsou to žádní kinofilové, se v mých dlouhých záběrech můžou klidně dívat,“ napsal Saless jednou do dopisu. Dlouhé záběry, málo dialogů, ticho a soustředění na postavy, jejich gestikulaci a mimiku, to jsou charakteristické znaky Salessových filmů. Režisér lidi ukazuje v jejich osamělosti, němotě a melancholii, z nichž zdá se není možné uniknout. Autobiografické odkazy přitom nacházíme ve všech jeho filmech.

Obyčejná událost a Zátiší patří k prvnímu vzepětí takzvané Nové vlny íránské kinematografie, která se započala v šedesátých letech a přetrvávala až do revoluce roku 1979, byla silně ovlivněná italským neorealismem a francouzskou Novou vlnou. Íránská Nová vlna na rozdíl od plytkých, klišovitých zábavných filmů skýtala realistický a esteticky náročný pohled na íránskou společnost plnou norem a strastí.

Poté, co Salessovi zamezili v natáčení třetího filmu v Íránu, opustil roku 1974 svoji vlast. Jakožto odpůrce šáha emigroval do Spolkové republiky Německo a i tam pokračoval v natáčení filmů. V 80. letech se začal věnovat zfilmováním literárních předloh – tak vznikl roku 1980 film Grabbeho poslední léto (Grabbes letzter Sommer) podle stejnojmenného románu Thomase Valentina (1922-1980). Dvě jeho literární zfilmování se z velké části respektive celé točily v dřívějším Československu: Hans – Chlapec v Německu (Hans – Ein Junge in Deutschland) a Vrba (Der Weidenbaum).

Íránec filmuje německou a ruskou literaturu v Československu

Hans – Chlapec v Německu vznikl na jaře a na podzim roku 1983. Saless tento černobílý film natočil podle románu Modrá hodina (Die blaue Stunde, 1977), autobiografického díla spisovatele Hanse Fricka. Hlavní hrdina Hans žije během Třetí říše se svojí matkou, dělnicí pracující v továrně, a těžce nemocnou babičkou ve Frankfurtu nad Mohanem. Tam prožijí válečné roky: padají bomby, ulicemi pochodují nuceně nasazení, sousedé chlapce šikanují. Jeho otec, kterého nezná, byl Žid, takže on a jeho matka mají strach z udání. Když Hans před bytem uvidí gestapáky, uteče z města a protlouká se, jak se dá, dokud jej nepřijmou američtí vojáci, kteří právě napochodovali.

Film Vrba vznikal na jaře a v létě roku 1984 a je zfilmováním stejnojmenné krátké povídky ruského spisovatele Anton P. Čechova, která vyšla poprvé roku 1883. Stařičký Archip sedí a rybaří, když v tom zpozoruje, jak poštovní kočí, který denně jezdí okolo, zbije poslíčka s penězi a tašku s penězi ukryje v duté vrbě. Stařík tašku sebere a jde s ní do města, aby ho udal. Tam ho posílají z jednoho úřadu na druhý.

červen 2017