Íránský filmař Sohrab Šahíd Saless  Kulturní bohatství televize

„Sohrab Šahíd Saless byl geniálně talentovaný režisér,“ říká Jürgen Breest. Jakožto dlouholetý televizní redaktor Rádia Brémy Breest v 80. letech spolupracoval na třech filmech tohoto íránského scenáristy a režiséra. Behrang Samsami se Jürgena Breesta zeptal, jak se mu s ním spolupracovalo.

Pane Breeste, film „Podvrženec“ („Wechselbalg“) Sohraba Šahída Salesse byl natočen na motivy Vaší stejnojmenné povídky, která vyšla roku 1980. Jak tato povídka vznikla?

Bydlel jsem tehdy s rodinou v blízkosti Brém, na kraji města. A tehdy jsem si zapsal několik příběhů z předměstí, k nimž patří i Podvrženec. Pro Luise, hlavní hrdinku povídky, jsem měl předobraz v jedén ženě ze sousedství.

Jak došlo k tomu, že Šahíd Saless Vaši povídku zfilmoval?

Scénář na motivy Podvržence jsem napsal pro jednu filmovou produkci, Telefilm Saar. Ti o scénář nejdříve měli zájem, potom už najednou ne. Pořád se rozhodovali. Potom jsem se Šahída Salesse, které jsem dobře znal díky naší spolupráci na filmech Grabbeho poslední léto a Vrba, zeptal, jestli by o ten příběh třeba neměl zájem, že by ho natočil on. Když si povídku a scénář přečetl, byl okamžitě nadšený.

Nejdříve se film měl dělat pro televizní stanici WDR. Redaktorka nás podporovala, ale její šéf to nakonec zařízl, protože mu příběh připadal příliš drsný. Nakonec se firma Telefilm Saar filmu přece jen ujala a vznikl pro Sárský rozhlas.

Natáčení filmu "Podvrženec" v létě roku 1985. Na autě sedí Sohrab Šahíd Saless, vlevo vedle něj v pozadí Jürgen Breest. V létě a na podzim roku 1985 Sohrab Šahíd Saless zfilmoval povídku Jürgena Breesta Podvrženec, která vyšla roku 1980. Luise a Hermann, oba čtyřicátníci, vedou navenek klidné, nenápadné manželství. Zatímco on ráno opouští jejich společný řadový domek na sídlišti a jde do práce, ona začne uklízet. Protože nemají děti, rozhodnou se adoptovat dítě jménem Gabi. Jenže holčička je pro osamělou „tetu“ Luisu posedlou uklízením a pochybnostmi o sobě samé velkou zátěží, až jednoho dne začne být agresivní. | Foto: © Katharina Bacarelli

Šahíd Saless na počátku 80. let ve svých článcích „Poznámky z exilu“ a „Kultura jako nejtvrdší měna aneb Hollywood in Germany“ tvrdě kritizoval německý systém udělování státní podpory na vznik filmu a televizní redaktory. Mimo jiné napsal, že televizní redaktoři mají obrovskou moc a režisérům jako jemu ztěžují točit druh filmů, které točil.

Sohrab Šahíd Saless byl v západoněmecké televizní tvorbě solitér, a to jak tématy tak poetikou. Nebyl součástí mainstreamu a bylo tedy šíleně těžké tato velmi tíživá, náročná témata, o nichž chtěl točit, někde uplatnit.

Byla to doba, kdy v televizi byla už třeba znatelná proměna směrem k lidovosti a sledovanosti. Televize byly pod tlakem, musely vykazovat vysokou sledovanost – a toho se filmy Sohraba Šahída Salesse nedalo docílit. Musel se setkat opravdu s hořkým nezájmem. Koho přesně má ve svých článcích má mysli, nemohu říct. Každopádně naše spolupráce byla velmi úspěšná.

Kdy tento tlak na sledovanost nastal?

Bylo to v době vzniku soukromých televizních stanic 80. letech, které představovaly konkurenci. Stanice RTL a Sat1 oznámily svůj cíl, že chtějí získat největší sledovanost, a v tu chvíli si veřejnoprávní televize svůj cíl stanovily stejně. Pořady pro náročné putovaly na třetí kanály, načež i ty dostaly za úkol vytvářet úspěšné pořady – tedy mít velkou sledovanost. Tak vznikly čistě kulturní kanály jako arte nebo 3sat. Šlo o proces, který trval mnoho let. Šahíd Saless zažil jen počátek toho procesu.

Sohrab Šahíd Saless v letech 1974 a 1991 natočil desítku filmů v němčině. Mnoho z nich bylo oceněno, například „Grabbeho poslední léto“. Co je dle Vašeho názoru příčinou toho, že tento scenárista a režisér je ale téměř neznámý?

Není to jen Šahíd Saless, kdo upadl v zapomnění, ale i celá ta epocha. V 60., 70. a 80. letech vzniklo pro televizi skutečně mnoho skvělých filmů. Filmy pro kino točilo jen pár výjimek jako Rainer Werner Fassbinder. Optická kultura se přesunula do televize. Ale na to se dnes zapomnělo a na tehdejší tvůrce rovněž.

To se týká i mé vlastní práce. Spolupracoval jsem na celé řadě úspěšných filmů – kromě Šahída Salesse taky s Rainerem Wolffhardtem (1927-2017) a Thomasem Valentinem (1922-1980), autorem předlohy ke Grabbeho poslednímu létu. S Valentinem jsme spolupracovali na celé řadě skvělých televizních filmů.
Televizní epocha včetně svých kulturních pokladů je ovšem zapomenuta v archívech a nikdo o nich neví. A tím se dostáváme k mému bolavému místu, protože mi velmi vadí, jak pomíjivé umění televize představuje – a jak málo televize sebe sama považuje za kulturní bohatství.

Jak jste se Sohrabem Šahídem Salessem poznali?

Viděl jsem jeho film Zátiší (1974) a hrozně mě nadchl, až jsem si pomyslel: s tímhle režisérem si chci jednou promluvit. Později jsem ho kontaktoval a zeptal se ho, jestli by mě zájem o spolupráci. Jenže on tehdy zrovna pracoval na filmovém portrétu svého nejoblíbenějšího spisovatele Antona Pavloviče Čechova. Ale spolupráce s Rádiem Brémy jej zajímala, měl nápad, že zfilmuje jednu Čechovovu povídku. A to Vrbu.

Jenže realizace byla provázenou spoustou obtíží, protože nechtěl točit v Severním Německu, ale v tehdejším Československu. Tam prý najde motivy, které připadají v úvahu, tvrdil Šahíd Saless. Měl už kontakty v Bratislavě. Každopádně produkce byla obtížná, protože Rádio Brémy byly chudá stanice a točit v zahraničí vlastně nepřipadalo v úvahu. Musel jsem hodně bojovat za to, aby to celé vzniklo.

Během natáčení filmu "Grabbeho poslední léto“ - Začátek léta 1836. Dramatik Christian Dietrich Grabbe, ročník 1801, se vrací po pobytech ve Frankfurtu nad Mohanem a Düsseldorfu do rodného Detmoldu. Tam se ale nenastěhuje do domu své ženy pocházející ze zámožní rodiny, místo toho jde do hostince. Grabbe, churavý, nešťastný a vznětlivý, to nikde dlouho nevydrží: navštěvuje matku, vysedává s kamarády po hospodách a snaží se dokončit svoji Arminovu bitvu – marně. Film Sohraba Šahída Salesse na motivy stejnojmenného románu Thomase Valentina roku 1981 získal Grimmeho cenu za nejlepší scénář, nejlepšího představitele mužské role a nejlepší režii. | Foto: © Bert Schmidt

Předtím jste produkoval jeho film „Grabbeho poslední léto“.

Ano, ten film byl naprostej úlet. Měl trvat dvě hodiny, ale nakonec byl téměř dvakrát delší. Doprovázely ho šílené diskuse, protože s Šahídem Salessem nebyla řeč. Tvrdil, že pokud to neodvysílám takhle, tak stáhne své svolení a půjde domů. Takhle nebo nic. Nakonec si prosadil svou. Ale bylo těžké to vyjednat s televizí ARD. Ale po odvysílání se to přešlo, protože film sice nebyl divácký úspěch, ale co se recenzí týká ano, kromě toho obdržel tři Ceny Grimme.

Ani bych vlastně nevěděl, jak ten film zkrátit. Salessův způsob vyprávění byl detailní a plný maličkostí, které v podstatě nelze vystřihnout. Skvělý film, který mu přinesl velké uznání.

Pojďme k osobnosti Sohraba Šahída Salesse. Jak byste ho popsal?

Byl to nesmírně politický člověk, které nemohl snést situaci v Íránu. A velmi vážný člověk, který ale taky – což se možná nezná možné, znáte-li jeho filmy – měl také velký smysl pro humor. V Grabbeho posledním létě jsou scény, které považuju za velmi vtipné, například když básník, kterého hraje grandiózní herec Wilfried Grimpe (1944-1985) – Šahíd Saless ho objevil v Brémském divadle – sedí v obýváku, čeká na svoji ženu, slyší pípat ptáka v kleci a rozhlíží se.

Co se umění týká, byl Šahíd Saless ale absolutně nekompromisní a zcela přesvědčený tím, co dělá. Museli jste ho brát takového, jaký byl a nechat ho tvořit. Jsem s takovými vyjádřeními opatrný, ale Šahíd Saless byl pro mě geniálně talentovaný režisér, spíše než normální televizní režisér. Reprezentoval celý kosmos.

Považoval se za Němce nebo za Íránce žijícího v Německu?

Vzhledem k tomu, že uměl perfektně německy, národnost pro něj nehrála žádnou roli. Ale já si myslím, že se jako Němec necítil. Úplně jistě to ale nevím. Nerad mluvil o Íránu a svém původu – vlastně vůbec, s Německem se velmi silně identifikoval, i s politickou situací tady. Dlouho chodil s Němkou, měl s ní dceru a vlastně založil poloněmeckou rodinu. Povahou ale nebyl typický Němec.

Když nahlédneme do jeho životopisu, působí jako vyhnanec.

V době, kdy měl hodně práce, žil víceméně po hotelech. Tvrdil sice, že má byt, ale hovořil o něm velmi pohrdavě a říkal mu temná díra. Nikdy tam ani nikoho nezval. Scházeli jsme se vždycky po hospodách nebo hotelech. Šahíd Saless nebyl typ usedlíka, byl neustále na cestách.

Pojďme na závěr ještě k Vašemu třetímu filmu „Podvrženec“.

Šahíd Saless moji povídku zfilmoval kongeniálně. Film vás natolik vtáhne, že prostě nepřepnete. Sledovanost filmu tedy byla relativně dobrá a film, ostatně jako všechny filmy Šahída Salesse měl dobré recenze.

leden 2018