Íránský filmař Sohrab Šahíd Saless  Manželství Marianne Eschbachové

Konzumní způsob života, vytěsňování historie, nenávist k cizincům – ve snímku „Adresát neznámý“ z roku 1983 vypráví íránský filmař Sohrab Šahíd Saless příběh německo-tureckého vztahového trojúhelníku a skrze něj vykresluje pochmurný portrét západoněmecké společnosti.

„Když do nás píchnete, neteče z nás krev?“ Tato Shylockova otázka z dramatu Williama Shakespeara Kupec benátský se objevuje jako motto v úvodu filmu Adresát neznámý. Íránský režisér Sohrab Šahíd Saless (1944 - 1998) si v něm vzal na mušku vztahy Němců a přistěhovalců v Západním Německu. Je počátek 80. let: západoněmecké hospodářství se ocitá v krizi, počet nezaměstnaných stoupá na 1,8 milionu a procento uprchlíků v obyvatelstvu narůstá, mimo jiné v důsledku íránské islámské revoluce, irácko-íránské války, vojenského převratu v Turecku a vyhlášení stanného práva v Polsku.

Film Adresát neznámý, poprvé uvedený v roce 1983 na 13. Berlínském mezinárodním filmovém festivalu v rámci sekce Fórum, začíná rozpadem jednoho manželství. Marianne Eschbach (Iris von Reppert-Bismarck), ročník 1945, opouští svého manžela podnikajícího v pojišťovnictví (Manfred Zapatka), dvě děti i společný dům ve Wiesbadenu a odchází žít do Západního Berlína s nezaměstnaným tureckým architektem (Umran Ertok, jehož jméno nese i filmová postava).

Film sleduje dvě paralelní linie: jednak nasloucháme rozhovorům Marianne s Umranem, během nichž Umran vypráví o svých zážitcích imigranta a o tom, proč se v Německu cítí cizí a nevítaný. Vedle toho se prostřednictvím dopisů, které si vyměňují Marianne se svým mužem, dozvídáme, jak odlišně se oba manželé vyvíjeli, jak málo jim zbylo ze společně prožité doby revolučního konce 60. let – a jak málo on zná její potřeby, neboť ve své ženě vidí v podstatě už jen matku a manažerku domácnosti, která se mu o všechno postará.

Když jsem byl Turkem

S prvním „migrantským“ filmem Sohraba Šahída Salesse V cizině (1975) má Adresát neznámý po formální a stylové stránce společného jen málo. V kontrastu k dlouhým, poklidným záběrům prvního snímku pracuje tento s rychlejšími střihy, zoomem a pohybem kamery i voiceovery. Více se uplatňuje také hudba. Rozdíl kultur se tak odráží i v kontrastu ornamentálních tureckých melodií, které poslouchá Umran, a klasické hudby, již si pouští Mariannin bezejmenný německý manžel.

Adresát neznámý má esejistický charakter, je komponovaný jako koláž, v níž se střídají děj a reflexe. Sledujeme postavy, jak mluví, čtou knihy, přemítají, píší nebo čtou dopisy. Literatura a umění zde slouží na jedné straně zábavě – a sice v případě Mariannina manžela, který po večerech sedává v ušáku u krbu s románem Grahama Greenea Konec dobrodružství (1951) nebo vyráží do městského divadla a během konverzace o přestávce popisuje zhlédnuté baletní představení jako „pěkné“.

Na druhou stranu se ve filmu objevují publicistika, literatura a umění i jako prostředky kritického přístupu k německé historii a současnosti. V jedné scéně tak na stole podnikatele v pojišťovnictví leží reportáž Jak jsem byl Turkem z konce roku 1982, ve které její autor Gerhard Kromschröder popsal diskriminaci, s níž se setkal ve Frankfurtu v přestrojení za tureckého námezdního dělníka.

Marianne s Umranem si také prohlížejí publikaci o německém fašismu s ilustracemi Renza Vespignaniho. Později čte Marianne Listy německému příteli Alberta Camuse. V Umranově bytě navíc visí plakát z výstavy Mehmeta Gülera, tureckého umělce žijícího v Německu, který chce svou činností – stejně jako architekt Umran – pokud možno narušit soudobá klišé o Turcích jakožto gastarbeiterech. Šahíd Saless natočil těžký, hořký film, který německé diváky konfrontuje se značně kritickým pohledem „zvenku“. Svým snímkem naznačuje nepřetržitou červenou linii spojující pronásledování a vraždění Židů v období třetí říše s xenofobií počátku 80. let ve Spolkové republice Německo, kdy v dobách špatné ekonomické situace a zvyšujícího se počtu žadatelů o azyl stoupl počet rasisticky motivovaných útoků a vražd.

Marianne díky rozhovorům s Umranem poznává svou zemi z dosud netušené stránky a začíná si více všímat svého okolí. Jednou sleduje v autobuse, jak dvě starší ženy vyhodí imigranta z místa pro invalidy, jen aby se pak o volné sedadlo pohádaly. Mariannin manžel se zase setkává s tím, že v jeho firmě zaměstnanci podezřívají dvě turecké uklízečky z krádeže peněz. Přestože ví, že pachatelkou je jedna ze sekretářek, nezasáhne, když má jedna z uklízeček přijít o místo.

Umran sám naráží na neporozumění na cizinecké policii, když po diskuzi s příslušným úředníkem získává pouze tříměsíční prodloužení pobytu. „Mysleli jsme,“ shrnuje situaci, „že jsme sem pozvaní. Mysleli jsme, že jsme hosté. Trvalo dlouho, než jsme pochopili, že hosté sice jsme, ale že neexistuje žádný hostitel, který by se o nás postaral.“

Umran nenajde práci, a musí proto Německo opustit. Marianne zůstává v Západním Berlíně a zoufá si nad „nesoudností“ svých spoluobčanů, kteří se nepoučili z hitlerovského fašismu a nevyvodili z něho důsledky pro vlastní jednání: „Proč si tu všichni odmítají připustit, že z nás válka udělala lhostejné a bezcitné lidi?“

Umění milovat

Mariannin manžel, podnikový ekonom, reprezentuje ve filmu příslušníky generace osmašedesátníků, kteří dosáhli úspěšné kariéry, mohou si dovolit nová auta, cestování i aférky, ovšem jejich kritické postoje a angažovanost ustoupily lhostejnosti, která už podporuje jen síly, jež připisují vinu za špatnou hospodářskou situaci a vysokou nezaměstnanost imigrantům.

„Sobecký člověk se zajímá jen o sebe, chce vše pro sebe, necítí radost, když dává, jen když bere. Na vnější svět pohlíží z hlediska toho, co může z něho vyzískat; chybí mu zájem o potřeby druhých a úcta k jejich celosti a důstojnosti. Vidí jen sám sebe.“ Tyto věty jednou cituje Mariannin manžel své ženě z Umění milovat Ericha Fromma, ale ve svém vlastním jednání je nereflektuje.

Adresát neznámý Šahida Salese představuje – podobně jako film Manželství Marie Braunové Rainera Wernera Fassbindera (1979) – obžalobu soudobé západoněmecké společnosti: ta se v časech poválečné obnovy vrhla vstříc konzumu, ale odmítla se důkladněji zabývat sebou samotnou, vlastní vinou a dalekosáhlými důsledky dvanácti let nacistické diktatury.

Marianne se už ke své rodině nevrátí. Její muž najde svůj poslední dopis ve schránce s poznámkou „adresát neznámý“. V závěru vidíme, jak se kamera vzdaluje od Marianniny fotografie vedle zprávy o ní, načež se objeví celá titulní stránka deníku Bild z podzimu 1982, která informuje o nové vládě Helmuta Kohla a Hanse-Dietricha Genschera a volbách do parlamentu v březnu 1983.

Posledním Marianniným skutkem ve filmu je pronesení „Modlitby pro nevěřící“. Zatímco ji odříkává, sledujeme chodce, kteří v dešti nakupují na pěší zóně, výlohy s parukami, parfémy, šperky a hodinkami, postarší dámu, která se mazlí se svým psíkem, a nabídky na horkou čokoládu za výhodnou cenu:

Německo moje

Odpusť, že nemám auto, nejezdím na motorce,
že jsem si zapomněla kalkulačku a nedonesla jsem dnes žádné peníze do banky.

Slibuji ti, že se v budoucnu polepším, budu spořádaně cestovat po světě,
každý den číst hospodářský věstník a aktivně se zapojovat do politiky.

Chraň mého psa před lidmi, dětmi a dalšími zlými zvířaty a postarej se,
aby nikdy nemusel hladovět.

Děkuji ti, že mám každý den svůj čokoládový dort se šlehačkou a za tu nahou dívku u snídaně a…
protože vítr vane do srdcí lidí taky, nad touto zemí se čím dál víc stahují mraky.

listopad 2017