V pozici německého umělce v Ukrajině  „Stydím se v podstatě za všechno, co dělám“

Jak se dělá umění v cizí zemi, kde je válka? Tuto otázku si německo-americký malíř Paul Maciejowski pokládá od roku 2016, kdy poprvé navštívil Ukrajinu. Od počátku ruské útočné války je jeho sebepojetí umělce zpochybňováno více než kdy jindy. Přesto se vyrovnává s válečnou realitou přímo na místě a vybízí k tomu i další německé umělce*kyně.

V srpnu 2022 jsi se poprvé po počátku ruské útočné války dostal do Ukrajiny. Jak jsi tehdy prožíval první dny v Kyjivu?
Válka v současné formě, to člověka nejdřív úplně povalí. Okamžitě jsem začal malovat. Asi měsíc jsem pořád jen chodil po městě, maloval venku pomníky a říkal si „Co se to tu vlastně děje?“. Abychom to vůbec pochopil. Potom jsem začal portrétovat lidi, protože tam bylo tolik zajímavých lidí. Obzvlášť dobrovolní bojovníci z ciziny mě fascinovaly.

Když přijdeš do hostelu a tam stojí nahý Texasan s obrovským břichem a podomácku ukovanou železnou vestou, který si holí knír, zle se na tebe podívá a vedle něj leží dva ruční granáty – pak je člověk prostě zmatený.

Co přesně tě na nich fascinuje?
Že jsou mimo společnost – podobně jako umělci. Umělec nefunguje ve společnosti, v níž žije a hledá vlastní život. A tihle vojáci to mají podobně. Realita, v níž žijí, je z „normálního“ pohledu surreálná. Často jsou ve světě ztracení. Existuje tisíc důvodů, proč tu jsou.
Na jednom z akvarelových portrétů vidíme mladíka, který přišel do Ukrajiny, aby pochopil, proč jeho otec vstoupil do Azovského praporu.
Ano, ten kluk je z Islandu. Člověk se tu setkává se spoustou zajímavých historek. Tenhle kluk sem přišel, aby lépe poznal svého otce, který bojuje za Azov, ale teď už je zase zpátky na Islandu. Jeho otec je nejspíš hodně složitý, vůbec nemluví, a jeho syn, jednadvacetiletý kluk, s ním chtěl navázat lepší vztah a pochopit, proč Ukrajinu tak miluje. Otec mu pak během raketových náletů napsal: „Co tady děláš, okamžitě se vrať domů!“ A ten otec si přitom jakožto voják užíval svobodu – když bojuje, cítí se svobodný.
 
Skoro to zní tak, že potkáváš jen lidi, co sem přišli bojovat…
Samozřejmě existuje taky spousta dobrovolníků, pracovníků v neziskovkách a lidí, kteří chtějí pomáhat. Ale pro mě jsou zahraniční vojáci často ti nejzajímavější. A v posledních týdnech se sem už zase trochu vrací sexidioti. „I want Ukrainian wife“. To je fakt zvláštní. Jejich teorie je možná ta, že teď je tu více žen, protože muži jsou pryč nebo mrtví. Tak nevím, jestli by Ukrajinci neměli třeba rozdat nějaký výprask, ne? (směje se)

V posledních dvou letech jsi na svých akvarelech portrétoval stovky lidí. Byl tento způsob práce pro tebe nový?
Bylo to poprvé. Malovat v plenéru je vlastně velmi žurnalistická práce, jen prostě se štětcem v ruce. Samozřejmě ne tak precizní, protože umění má otevřenou formu a pracuje se pomaleji než v novinařině. Existuje ještě jiný známý malíř v Ukrajině, Serhij Majdukov, který na frontě kreslí na iPadu. Já se ale chtěl od válečných bojů držet zpátky a ukázat normální život lidí – co si myslí a zažívají.

Co se odehrává mezi tebou a tvým protějškem, když ho nebo ji maluješ?
Během toho se snažím s těmi lidmi vést rozhovor a často se kolem utvoří malý kroužek. Jakožto malíř je člověk často jako pouliční muzikant – lidi se shrocují, povídají se a lze nastolovat témata. I když jde o malé obrázky, přece jenom zachycují živý okamžik.
V prosinci 2023 jsi byl na tři týdny ve vesnicích severně od Charkivu, kousek od ruské hranice. Jak se pobyt tam lišil od toho, jak žiješ v Kyjivu?
To je úplně jiný svět, a nedoporučuju každému tam jezdit. Ale nebyl jsem sám, byl jsem s jednou neziskovkou. Naštěstí nikdo neumřel, ale jednou mě napadla smečka psů a skončil jsem v nemocnici. Jiná nemocnice, u které jsem maloval, byla dalšího dne zničena raketou. Dva týdny na to jsem seděl v minus deseti stupních ve sněhu a maloval zmrzlými barvami břízu zničenou dělostřelectvem. To už jsem prostě nemohl dál. Všiml jsem si, že nemám nervy na to vydržet všechno. Vzduch, zvuky, všechno to působilo nebezpečně. Zničené domy, ve kterých se žije, z půlky zborcené, plesnivé. A tam jsem je pak maloval.

Jaké lidi jsi tam potkal?
Neuvěřitelně silné a přátelské. Oplývají neskutečným klidem. Hodně mladých lidí odtamtud odešlo, ale starší zůstávají. Pěstují rostliny a květiny, prostě milují své domovy.

Obdivuju velm to, jak přežívají. A jak pozitivní to všechno je. Vůbec to není temné. Samozřejmě do nich nevidím, ale mají fakt dobrou náladu. Přitom všechno kolem nich je zaminované, nikdo nikam nemůže, a Rusové se na druhé straně hranice učí jezdit s tanky a trénují střelbu tu a tam prostě na vesnice kolem.

Jak na tebe reagovali obyvatelé vesnic?
Většinou pozitivně, protože malířství je vlastně vždycky něco lidského, a malíře mají lidi často rádi. Byl jsem samozřejmě naprosto k ničemu, protože umělce, který se ptá „Proč vlastně bojujete?“, nikdo nepotřebuje. Nejsilnější a nejbojovnější rodina ve vsi mi říkala „plankton“. Tedy pasivní, slabý a k ničemu. A nejdřív si mysleli, že jsem špion. Ale v zásadě na mě lidé reagovali dobře.
 
Kromě akvarelových portrétů děláš také rytí suchou jehlou. Proč jsi tyto formy zvolil?
Vzhledem k mému postižení nemůžu malovat olejem, což by mi myslím vyhovovalo. Musel jsem se proto poohlédnout po něčem jiném a suchá jehla má tradici, která sahá až k umělcům jako Goya nebo Käthe Kollwitz. Válečné kresby se často vytvářely suchou jehlou. Je to prostě škrábání do kovu. Je to černobílé. A k válečnému tématu se to hodí. Dělám to už několik let. Jak se liší motivy od tvých portrétů?
Rytiny zachycují historky kamarádů, co bojují, nebo videa na YouTube a Telegramu. Mají vytvářet archív hlavních událostí války. Mojí ambicí je vytvořit novou mytologii na základě válečné reality. Válka je přece taky extrémní formou normální lidskosti. Tyto obrazy jsou momentálně často politicky velmi nekorektní, obsahují černý humor. Hodně vojáků, co znám, komunikuje jen v podobě šibeničního humoru, protože prostě všechno kolem je takový horor. Když to dnes dělá nějaký voják, je to v pořádku, ale když to udělám jako umělec z Německa, není to v pořádku. Proto bych je momentálně v Ukrajině nevystavoval, ale třeba za deset let už to bude jinak.
 
A jak na tvoje umění reagují tví ukrajinští kamarádi*ky a kolegové*yně?
Hodně z nich se rytiny líbí, protože to je prostě „to opravdový umění“, navíc na kvalitním papíře, který mám až z Tokia. Kvalita je výborná. Akvarely naproti tomu hodně lidí nepovažuje za umění, ale novinařinu, ale novináři by za se řekli, že to není novinařina, ale špatný umění. (směje se) Ale pro mě je to extrémně vzrušující a mám to moc rád.

Existují chvíle, kdy o dopadu svojí práce pochybuješ?
Ano, momentálně hodně. Poslal jsem své práce zrovna několika známým ukrajinským umělcům. Ale myslím, že na to teď není čas. Protože teď mají vyprávět Ukrajinci, není to teď moje role. Jsem někdo na okraji a prostě tiše pokračuju. S těmito kresbami jsem začal, abych u Němců vyvolal emoce ohledně války, tedy této války, ale i války obecně. Abych vytvořil obrazy, které emočně skutečně něco vzbuzují. Co vyvolávají u Ukrajinců, je jiná otázka.

Jak lidé na tvoje umění reagují?
Před velkou invazí byl o moje umění nulový zájem, dělám ho už dlouho. Všichni říkali jen: „Co to má znamenat, proč děláš umění o válce?“ Od roku 2022 se to změnilo, najednou je to „in“ a všem to připadá zajímavý. Ale já se nestydím, protože to prostě dělám už dlouho a dřív jsem za to musel vydržet hodně ponížení. (směje se)

Myslíš, že jako umělec se člověk musí realitě vystavit, byť je to obtížné a nepříjemné a člověk za to může být osočován. Ne každý tak musí činit, a hlavně existuje tisíce realit. Ale tato realita – válka – existuje, a taky lidé, kteří nejsou z Ukrajiny, se jí mají vystavit.

Seš jedním z mála německých umělců, kteří od počátku útočné války skutečně dlouhodobě pracují tady v Ukrajině. Čím to je?
Když jsem v roce 2018 dostal stipendium Goethe Institutu, o Ukrajině jsem nic nevěděl a pak se udiveně zeptal: „He, vždyť já o té zemi nic nevím, existují určitě jiní, co se lépe vyznají. Proč jsem ho dostal já?“ Odpověď zněla, že z celého Německa se o stipendium ucházelo jen osm až deset lidí. (směje se) A tak si dnes říkám, že to je fakt úlet, protože od velké invaze v Německu existuje rozhodně osm milionů lidí, kteří si myslím, že o téhle válce vlastně ví úplně všechno. Všichni mají názor, ukrajinská vlajka vlaje na všech institucích. A pak si říkám: Proč ti lidi tady nejsou? Jak to že jich je tak málo přímo tady na místě?

A proč to tak je?
Nevím. Jeden můj kamarád mi řekl, že má strach, že by tady jako umělec něco udělal špatně nebo rozbil. Je si nejistý tím, jestli by to bylo správně. Myslím si, že obecně se lidé moc neodvažují vykročit do světa. Přitom není nijak těžké se sem dostat.

Založil jsi rezidenci, výměnný program pro německé umělce. Co je jeho cílem?
Funguje od března 2023. zjistil jsem, že existuje spousta ukrajinských kulturních dotací. Tak jsem si o ně požádal a rozhodl se půlku z nich použít na rezidenci. Koncept je jednoduchý: vozit sem německé umělce, kteří na místě pracují s Ukrajinci. Hodně ukrajinských umělců zemi opustilo a vystavují na Západě. Chtěl jsem podpořit opačnou cestu – vozit umělce sem, aby tady pracovali, a viděli, co se tu opravu děje. A tak jsem ten program i nazval Jedu a vidím (Ich komme und sehe).

Měli by se němečtí umělci*kyně aktivněji angažovat a více se zajímat o situaci v Ukrajině?
Výměna je důležitá a věřím, že vidět jiné kultury pomáhá v boji proti rasismu a taky pravicovému extremismu, který je momentálně na vzestupu, mimo jiné proto, že se ignoruje realita. Věřím, že je dobré vyrazit do světa. Ne každý to může udělat, ale pomáhá to, a to nejen umělcům.

Vnímáš mezi umělci v Německu tendenci to nedělat?
Nevím. Je to lenost? Možná strach? Lidé jsou tu dospělí, v Německu je systém často hloupý. Před Ukrajinci se za to někdy stydím. Zabývají se reálnými, existenciálním věcmi.

Jak se během dvou posledních let proměnil náhled na tvůj život, válku a tvoji roli jakožto umělce?
Stydím se v podstatě za všechno, co dělám. Během studia jsem vydělal hodně peněz mytologiemi a krajinami. Bylo to i umělecky celkem dobré. Ale teď může být za své umění napadán. Dříve to nešlo. Občas se tu cítím jako nikdo, možná že všechno, co dělám, je k ničemu. Nevím to jistě. Tento pocit jsem dřív neznal. Na rozdíl od té svévole v Německu tady o něco jde.

září 2024