Výcvik ukrajinských vojáků*ček v Německu  V radiové věži

Desítky tisíc ukrajinských vojáků*ček jsou cvičeny a přeškolovány v Německu i jinde na světě. Náš autor Artur Weigandt byl u toho. Jako tlumočník strávil v roce 2023 šest měsíců ve vojenském výcvikovém středisku Bundeswehru (Spolkové obrany). To, co tam zažil, nebylo nic pro slabé povahy.

Tato slova vycházejí z mojí vysílačky na velitelském stanovišti a následuje výkřik, který zní, jako by někdo uvnitř tanku zoufale volal o život. Dělá se mi zle.

U oken velitelského stanoviště stojí němečtí vojáci, kteří práci svých ukrajinských kolegů sledují ostřížím zrakem. Drží dalekohledy a jako rozhodčí posuzují každý jednotlivý výstřel. „Náklaďák zničen!“ ozve se křik do ticha místnosti, v jejich hlasech je znatelná směs odhodlání a zmatku. „Pěchoto, pal!“ ozve se.

„Co se to s těma chlapama zase je?“

V roce 2023 jsem strávil šest měsíců tlumočením pro ukrajinské a německé vojáky v rámci evropské výcvikové mise na tanku Leopard 1. Doprovázel jsem jednu brigádu za druhou a stavěl mezi vojáky mosty pomocí mé ruštiny. V jednom z prvních dnů jsem podporoval Bundeswehr při střeleckém cvičení v radiové věži.

Německý kapitán povytáhne obočí a tázavě se na mě podívá: „Co s těma chlapama zase je? Zase jim nejde nabít dělo?“ „Ne,“ odpovím. Pevně stisknu sluchátko vysílačky a pořád dokola si opakuju: „Zůstaň v klidu. Zůstaň v klidu.“ Zhluboka se nadechnu a pak klidným hlasem vysvětluju: „Došlo k úrazu. Musíme cvičení přerušit.“ Z velitelské věže vidím, jak dva ze tří tanků útočí na své cíle. Nákladní auta, pěchota a nepřátelské tanky cupují kulky a kulometná palba, jako by to byla videohra. Vojáci Bundeswehru ve věži za každý sestřelený cíl udělují body, stejně jako v soutěži Eurovize. Na konec pak zazní celkové hodnocení kapitána. Ukrajina: 10 bodů.

Jenže do toho plnou rychlostí couvá tank, zvedá se za ním prach. Když se konečně dostane na místo, z věže tanku se s obtížemi vynoří voják. Kapitán se otočí zpátky ke mně: „Řekněte jim do vysílačky, že si dáváme krátkou přestávku.“ Poslušně přikývnu a plním jeho rozkaz: „Tanky Alfa, Bravo, Beta. Zaujmout pozici 1. Přerušujeme cvičení. Zajistěte bezpečnost.“ Z okna vidím, jak muž vrávorá, zapotácí se a nakonec padá z tanku na prašnou zem. „Můžete zkontrolovat, jestli je voják v pořádku?“ ptá se mě kapitán. Znovu přikývnu, popadnu vysílačku a seběhnu z velitelské věže k vojákovi. Když sestupuji po několika schodech, abych zkontroloval vojáka, ze všech stran ke mně doléhají výbuchy. Nedaleko odtud, v jiných částech výcvikového prostoru, míří další tanky na své cíle a střílejí. S každým třaskavým výstřelem se ve mně něco sevře a naskočí mi husí kůže. Jdu k tanku, z něhož vypadl voják. Leží na zemi pokrytý prachem a hlínou. Ruce má od krve a ve vzduchu visí štiplavý zápach spáleného kovu. „Co se stalo?“ ptám se.

Když se voják snaží vstát, svíjí se bolestí. Má zkřivený obličej a zvedá krvácející ruce. „Prsty,“ lapá po dechu a je mu špatně rozumět. Jdu blíž k němu a vidím, že dva prsty má useknuté, ostatní spojené jen kůží a šlachami. Při tom pohledu se mi sevře žaludek. „Chtěl jsem nabít kanón,“ vzlyká voják. „Nezasunul jsem pořádně projektil a závěr mi pak usekl prsty.“ „Ne,“ říkám.

Z boku se k nám přidá voják: „Vidíš krev, Arture?“ Odmlčím se a přikývnu. „Vidím tolik, kolik je jen možné.“ Tolik krve jsem ještě nikdy neviděl. Když se ohlédnu zpátky, všechno bylo jako horečnatý sen: velmi rychlé, prudké. Výstřely, výbuchy, křik na záchranáře. Vojáci, co se sem sbíhají ze všech stran. „Arture, překládej! Okamžitě,“ nařizuje jeden z německých vojáků.

„Jak ti je?“ ptám se ho.

„Podívejte se na moje prsty. Tak mi je,“ odpoví. Tlumočím. Vojáci kývnou.

„Kde jsou tvoje prsty?“ překládám dál. Voják se napřímí, sedne si do tureckého sedu a plivne na zem: „V tanku.“ Jeden z německých vojáků se podívá na jiného: „Jdi do tanku s chladicím sáčkem a posbírej jeho prsty!“

Voják, co dostal rozkaz, dlouho neváhá. Sáhne do záchranářského batohu po chladicím sáčku a míří k tanku. Kolem nás všechno ztichne, zatímco zraky všech se upírají na zraněného. Někteří vojáci spolu šeptají, jiní mlčky přihlížejí, jak se jiný voják snaží nouzově zastavit krvácení useknutých prstů.

Čas znamená přežít

Po deseti, možná patnácti nebo dvaceti minutách přijíždí sanitka a okamžitě zase odjíždí – se zraněným a jeho prsty. Z radiové věže ke mně přistupuje kapitán. „Arture, víš, jak je tohle cvičení důležité. Nemůžeme si dovolit žádné přerušení, i kdyby se stalo něco takového. Rozumíš?“

„Ano, pane kapitáne,“ odpovím a napřímím se.

„Musíme pokračovat,“ říká mi kapitán. „Další manévr začíná za deset minut. Zajistíš, aby všichni byli připravení.“

Kývnu a mířím k ostatním vojákům, kteří se zhrocují do malých skupinek. Někteří na mě vrhají tázavé pohledy, jiní už kontrolují svou výzbroj. Napětí je téměř hmatatelné.

„Jdeme na to, lidi,“ volám, abych si získal jejich pozornost. „Cvičení pokračuje. Připravte se!“

Vojáci se pomalu dávají do pohybu a připravují se na další manévr. Zatímco je sleduji, jak se shromažďují a zaujímají pozice, myslím na toho zraněného vojáka a doufám, že o prsty nepřijde. Momentálně ale není čas na pochybnosti nebo rozptýlení. Cvičení pokračuje.

Naposledy se podívám směrem, kterým zmizela sanitka, odvrátím se a soustředím se na to, co bude následovat. Příprava na válku nepočká. Čas znamená přežití.

U oken velitelského stanoviště stojí němečtí vojáci, kteří práci svých ukrajinských kolegů sledují ostřížím zrakem. Drží dalekohledy a jako rozhodčí posuzují každý jednotlivý výstřel. „Náklaďák zničen!“ ozve se křik do ticha místnosti, v jejich hlasech je znatelná směs odhodlání a zmatku. „Pěchoto, pal!“ ozve se. Je tu cítit káva a normálnost. Přichází ke mně německý voják a téměř náhodně mi zaklepe na rameno: „Nehody k tomu patří.“

červenec 2024