Půda a děti  Naučit se „pěstovat“ chleba

„Od zrna k chlebu“ je projekt, který loni v září zahájila ve vesnici Dubrynyči na Zakarpatí místní aktivistka a majitelka cykloturistického statku Alisa Smyrna. Tehdy s místními dětmi zasela malé políčko, aby sledovala, jak a kolik času vlastně trvá, než chléb „vyroste“, aby do tohoto zdlouhavého procesu zapojila místní školáky a naučila je vážit si práce s půdou.

Alisa si pronajala 30 hektarů půdy na okraji vesnice a začala hledat finanční podporu: potřebovala sehnat 2 000 eur na nákup 150 kg obilí, zaplacení nájmu půdy a polní práce. Ozvala se rakouská nadace, jejímž zástupcům se nápad také líbil.

„Vypadá to, že stačí zasít a pak už jen přijít a sklidit. Jenže musíte hnojit, sekat, sušit a mlít. Je to velmi rozsáhlý a dlouhý proces. Předtím se pole, které jsme si na rok pronajali, posekalo, vyčistilo a zoralo. Pak jsme ho zaseli. Pak jsme vše hlídali, hnojili a teď v červenci sklízíme,“ komentuje Alisa, která si právě přišla na pole se skupinou dětí pro to nejdůležitější — pro obilí.
 
Tento projekt chystala Alisa už dlouho. Nápad dostala, když byla v Německu na waldorfské škole. „Dělají to na stech metrech čtverečních. Zasejí, pak čtvrtá třída předá obilí mladší třetí třídě. Jde o to, aby měli dobrý pocit z práce rukama. Myslím, že je to skvělý příklad. Jsem velmi hrdá na to, že to děláme, i když to trvá dlouho. Jsme takovými živiteli. Děti si to ještě neuvědomují a nechápou to, ale později na to budou vzpomínat jako na velmi důležitou událost ve svém životě,“ říká Alisa Smyrna.

„Pamatuji si, že moje babička, která byla zástupkyní ředitele základní školy, kam jsem chodila, mě jednou pozvala do jídelny, kam jsme chodili na svačinu. Přišla jsem a na podlaze ležel chleba. Poblíž seděli starší žáci, blbli, shodili ten chleba na zem a smáli se tomu. Babička mi říká: „Podívej, Aliso, ten chleba leží na zemi, zvedni ho a řekni jim, proč to takhle nejde.“ Pochází z Chmelnycké oblasti, kde je černozem, a já jsem vždycky poslouchala její vyprávění o hladomoru a o tom, jak těžce její rodina pracovala. A tak jsem v sedmi letech zvedla ten kousek chleba a začala poučovat starší slovy „chléb je hlava všeho“. Je ve mně zakořeněno, že jídlo se nesmí vyhazovat, že je to velký hřích.“
Děti následují Alisu v řadě mezi pšenicí, která jim sahá po pás. Zatímco sdílejí emoce a dojmy, na obzoru se objeví kombajn. „Dnes se tu dějí kouzla a zázraky: sklízíme zasetý chléb. I když mě neustále opravují, že je to pšenice. Ale pro mě je to ukrajinský chléb,“ vysvětluje spokojeně. „S dětmi jsme v září zahájili projekt ‚Od zrna k chlebu‘ a já jim chtěla ukázat celý proces: kolik času a úsilí stojí dostat chleba na stůl. Dnes jsme počítali, kolik měsíců od té doby uplynulo: Trvalo 11 měsíců, než pšenice vyrostla a dozrála. Teď ji sklízíme a pak ji dovezeme do třetího patra statku, kde bývala sýpka na obilí z kolchozu. Tam se bude sušit asi dva týdny. Pak ji nameleme a teprve potom upečeme a sníme. Celý cyklus tedy trvá rok.“
Alisa se dětí ptá, zda v posledních 11 měsících jedly chléb. „Stokrát,“ odpovídají. Odkud ho mají? Koupili si ho, upekla ho maminka. „To znamená, že ho pro vás v minulých letech někdo zasel, sklidil, usušil, umlel a upekl. Někdo pro vás dvanáct měsíců pracoval, abyste tento chléb dostali na stůl,“ vysvětluje žena a raduje se s dětmi, které v toto horké ráno daly přednost svému pšeničnému poli před elektronickými přístroji.
 
Rostyslav, místní školák, je mezi těmi, kteří pozorně sledovali „růst“ chleba. Říká, že napočítal 11 měsíců a že to bylo zajímavé a úžasné. Pšenice se musí usušit a umlít, aby se z ní dala vyrobit mouka, a pak se z ní dá něco dělat: chleba, různé výrobky z mouky,“ říká kluk.
Oleksandra přijela do vesnice Dubrynyči z Užhorodu a vypráví, že s přáteli zasela pole a pak čekala na sklizeň. „Nemyslela jsem si, že to bude trvat tak dlouho. Mnohem rychlejší je koupit si chleba nebo housku v obchodě,“ říká. „Ale já ráda peču, takže si počkám, až se z obilí udělá mouka a pak i výborná houska.“

Mezitím celá parta s pomocí dospělých rozbaluje plachtu na návěsu a za několik minut se z kombajnu vysype zlatavé obilí, které se roztřídí do pytlů a odveze do třetího patra statku, kde se bude sušit. „Pevně doufám, že to všechno zůstane někde v paměti a v duších dětí, je to pro mě důležité,“ říká Alisa Smyrna. „Děti mě potěšily a jsem na ně neskutečně pyšná. Když se z kombajnu sypalo obilí, rozplakala jsem se a cítila euforii, bylo to tak dojemné.“


Na poli zůstal jeden pruh pšenice. Dříve se totiž sklízelo bez pomoci kombajnu. Ale tohle je už praktická lekce z historie, kultury a ukrajinské literatury. Dětem by se to určitě líbilo!

srpen 2024