Knihovny v době války  „Udělali si z polic na knihy střílny...“

Jakou roli hrají knihovny v kulturním životě a obnově obcí? Proč jsou knihy během ruské agrese terčem útoků? Jak ukrajinští knihovníci daleko přesahují rámec své pracovní náplně a zachraňují nejen kulturu, ale i životy čtenářů? O tom všem vypráví spisovatelka Kateryna Yehorushkina.

Když byla Kyjevská oblast osvobozena, jela jsem zaznamenávat svědectví. Většinou jsme se scházeli v knihovnách nebo u jejich trosek. Ivankiv, Irpiň, Buzova, Obuchovyči. Pak Černihiv a řada knihoven v Mykolajivské oblasti. Občas to byly samostatné výjezdy, jindy s týmem PEN Ukraine. Některé příběhy mi uložil diktafon, jiné smyslová paměť: vůně napůl spálených vlhkých knih, zvuk rozbitého skla pod nohama, vůně parfémů a sváteční účes knihovnice, která přežila okupaci před dvěma měsíci. Měli jsme s sebou krabice nových knih a lidé se dělili o své příběhy.
 

Střílny

Květen 2022. Projíždíme po provizornímu mostu přes řeku Irpiň směrem k uzavřené zóně černobylské elektrárny. Zastavujeme na kruhovém objezdu, kde leží obrovské betonové vejce, které symbolizuje znovuzrození života po katastrofě. Je to dílo německého architekta, které zde bylo instalováno na přelomu tisíciletí. Vše kolem je poseto nábojnicemi a municí. O kousek dál se nachází vesnice Obuchovyči, která je stará přes pět set let, takže to není její první válka ani první okupace.

Místní říkají, že se to všechno odehrálo velmi rychle, protože nikoho nenapadlo, že by Rusové zaútočili přes zamořenou zónu. Vcházíme do místní knihovny. Okna jsou rozbitá, lustr prostřílený a knihy poškozené střepinami se vrší na hromadě. Poznávám mezi nimi i sbírku o významných ukrajinských ženách, do které jsem já přispěla příběhem o mecenášce Kyjevsko-Mohyljanské akademie Halšce Hulevyčivně. Je zvláštní držet v rukou svou knihu, které se dotkla smrt.

Zaměstnankyně knihovny uklízejí nepořádek a vyprávějí: Rusové obsadili knihovnu, bydleli tu a záměrně ničili vlastenecké publikace. „Udělali si z polic na knihy střílny…,“ vypráví knihovnice Olena Šumak, a já si mezi knihami všímám mezer pro zbraně. Zvedám Zeměpis Ukrajiny. Otevřu ho na první stránce, kterou vidím. Kapitola Původ názvu Ukrajina, vytáhnu odtud střepinu náboje. Z nějakého důvodu vnímám tu díru jako ránu, kterou je třeba něčím zakrýt. Ale nevím čím. A nevím, jestli se ta rána někdy zahojí, i když vrátím na stránky všechna písmenka, která byla dírou zničena. Teď nosím tuto střepinu ve své kabelce.
   

Hromada

„Co mě napadlo jako první, když jsem vstoupila do knihovny? Neřeknu vám to, protože to stejně vypípáte,“ říká Olena Šumak. Okupanti mezi regály a zničenými knihami nechali hromadu výkalů. A není to poprvé, co to slyším. Ve stejném regionu taková hromada byla ponechána na stole starosty obce, který nechtěl spolupracovat s okupanty. Navíc byla na krásném ozdobném talířku. Na jiném místě byla hromada na jevišti. Zřejmě se jednalo o největší talent, který okupanti dokázali předvést.

Mezi publikacemi roztrhanými na malé kousky byly Vznik OUN [Organizace ukrajinských nacionalistů — pozn. př.] od Zynovije Knyše, Nenechám Ukrajinu zemřít! od Levka Lukjanenka a Ukrajina není Rusko od Leonida Kučmy. Olena se domnívá, že poslední knihu roztrhali jen kvůli názvu, ne kvůli vlastenectví. Zato okupanti ukradli několik publikací v ruštině. Mezi nimi například Padesát odstínů šedi od Eriky Leonard James a Krvavé století od ukrajinského historika Myroslava Popovyče. „Nevadí mi to, ať si přečtou Popovyče. Samozřejmě, pokud jim to pomůže…“ říká Olena. Většina ruských vydání šla na odpis, ale poškozené ukrajinské publikace byly ponechány. Během několika týdnů byla knihovna opět v provozu: „Uklidili jsme dva nebo tři regály a lidé začali chodit. Půjčovali si knihy, aby se uklidnili…“
 

Sklo

Letecký útok 11. března 2022 téměř zcela zničil budovu regionální knihovny pro děti a mládež v Černihivě. Tato budova je architektonickou památkou, ale vidím jen část fasády s dírou uprostřed. Po dalším „příletu“ byla poškozena také Černihivská ústřední městská knihovna. Knihovnice Olena Tereščenko spolu se svými kolegy a místními dobrovolníky zachraňovala dětské knihy plné skleněných střepů. Aby se malí čtenáři nezranili, „pečlivě jsme každou knihu zkontrolovali, vyklepali a otřeli. A to hned dvakrát. Abychom nic nevynechali,“ vzpomíná Olena. A takhle všech třicet tisíc výtisků. „Knihy, které byly moc pořezané sklem, byly hned odepsány jako poškozené.“ Bylo jich asi pět tisíc.

Dvakrát jsme je vyklepali a otřeli.
Třicet tisíc výtisků.
Pohádky, abecedy, komiksy…

Dítě se teď mohlo zranit knížkou nejen obrazně, ale i doslova. Takže dospělí chránili děti i tímto způsobem. „Nejcennější bylo, že lidé nabízeli svou pomoc při kontrole a úklidu knihovny… Nosili ze svých knihoven knížky, stolní hry, hračky. Nechávali telefonní čísla na sebe pro případ, že bychom potřebovali pomoc. Bylo to velice dojemné,“ říká Olena.
 

Složka

Někdy knihovníci riskovali život, aby zachránili své spoluobčany. Tištěné slovo totiž může být nejen součástí kultury, ale také důvodem k zabití. „Třináctého března za námi přišel jeden z vesničanů a řekl nám, že na obecním úřadě v Kaťužance rašisté našli dokumenty s fotografiemi vojáků ATO (antiteroristická operace — pozn. př.) a že je teď hledají a mučí. Byl to pro mě šok, protože v knihovně v obci Sosnivka ve složce ‚Naši krajané — vojáci ATO‘ byly fotografie i autobiografie našich spoluobčanů...“ vzpomíná knihovnice Ljubov Sloboďan z Kyjevské oblasti. Po silnici se pořád pohybovala nepřátelská vozidla, takže žena spěchala do knihovny „přes pole, zahrady, schovávala se ve vysoké trávě“. Uviděla rozbité dveře, převrácené regály s knihami a tam i složku. Schovala si ji pod bundu. Najednou se blížili rašisté… V obavě, že by ji mohli prohledat, hodila Ljubov složku do kamen, spálila to, co se mohlo stát osudným, a skrytě přes houští utíkala domů.

Pod Vodou

Existují oblasti, do kterých je možné vstoupit pouze se speciální propustkou, protože v nich často umírají civilisté i dobrovolníci. To je případ ostrova Korabel v Chersonu. Mluvím s Halynou Nežynskou, ředitelkou sítě městských knihoven. „Náš ostrov byl velmi krásný, zelený, s fontánami, růžemi, se sportovním plachtěním. Obyvatelé ho měli tak rádi, že ani nechtěli jezdit do centra města pro různé věci. Měli jsme tu všechno: školu, školku, a dokonce i zbrusu novou knihovnu otevřenou v roce 2016. Nazývala se Eko-knihovna. Bylo tu mnoho knih o životním prostředí, konaly se zkoušky pěveckého a setkání přírodovědného kroužku… Zkrátka, život byl v plném proudu…“

S počátkem invaze a okupace se aktivní činnost zastavila a teprve po osvobození — i přes neustálé ostřelování — knihovna obnovila plný provoz. „Lidé byli zmatení a opravdu potřebovali podporu,“ říká Halyna. Knihovna tak kromě svých hlavních funkcí sloužila také jako humanitární centrum. Na dobrovolnické bázi zde pracoval psycholog, vozily se sem léky a humanitární pomoc. „Byli jsme jako 911,“ říká Halyna tak trochu z legrace. Pak ale přišla další rána: v noci na 6. června 2023 vyhodila ruská armáda do vzduchu vodní elektrárnu Kachovka. Povodeň byla tak silná, že se zaměstnanci báli, že budovu smete. Knihovna přežila, ale byla pod vodou až do druhého patra. Teprve o měsíc později, když voda opadla, se knihovníci mohli dostat na svá pracoviště. Počítače byly nasáklé vodou a rezavěly, police a knihy pokrývala plíseň, stěny se rozpadaly a mezi knihami plavala sbírka pečlivě vysušených herbářů z přírodovědného kroužku. Knihovnice tam stála a plakala. Eko-knihovna se stala další obětí ruské ekocidy. „Doufáme, že naši krásnou knihovnu obnovíme,“ říká Halyna. „Jiná cesta totiž není. Podpoříme tím nejen sebe, ale i městskou komunitu“.
 

Odpadkový koš

Na konci listopadu 2023 se s týmem PEN Ukraine a mými kolegy spisovateli chystáme na dobrovolnickou cestu do knihoven Mykolajivské oblasti. Mluvit s lidmi, naslouchat a povědět jim o stovkách knih, které jsme s sebou přivezli na doplnění knihoven. Sedíme v prostorné čítárně knihovny v obci Snihurivka. Před invazí to bývalo počítačové centrum, ale během okupace Rusové všechny počítače ukradli. Ředitelka knihovny Alisa Kosej vypráví: „Od 14. března se naše obec nachází v zóně intenzivních bojů. Od 19. března do 9. listopadu 2022 jsme byli v okupaci a 10. listopadu jsme byli osvobozeni. Ruská vojska okamžitě obsadila knihovnu. Na záhonech před knihovnou bylo kontrolní stanoviště s obrněnými transportéry. Bydleli tady, stříleli odtud, takže se lidé báli vycházet ven.“ Její vzpomínky doplňuje Teťana, která také pracuje v knihovně: „Když jsme viděli, že konvoje už odjíždějí a nové ještě nepřijely, šli jsme do knihovny, kontrolovali to tam, zavírali dveře… Někdo z nás viděl knihy v odpadkovém koši. Samé vlastenecké knihy: o ATO, o našich kyborzích, kteří bránili letiště v Donecku… I v kontejnerech jich bylo také hodně. Tak jsem lezla do kontejneru a vytahovala ty knihy… Některé byly mokré, ale každá kniha je cenný poklad pro naši knihovnu! Tak jsem je nosila zpátky a sušila je… Na to si vzpomínám nejvíc.“ Po osvobození Snihurivky ukrajinskou armádou museli knihovníci ještě několik měsíců uklízet nepořádek.

„Všechno bylo rozházené, rozbité... Báli jsme se, že jsou prostory zaminovány, protože tam byli pyrotechnici. Ten pohled byl strašný! Střecha, dveře, topení, okna — všechno bylo poškozené. Všechno bylo vyrabované… Z knihovního fondu zbyla jen třetina,“ dodává Alisa. Mezi publikacemi, které přežily soužití s okupanty pod jednou střechou, poznáváme s kolegy i ty naše. Tyto knihy měly štěstí.
 

Ohniště

Lidé, kteří okupaci přežili, mají obvykle jiný pohled — smutný a poněkud vyhaslý. Mnozí, zejména muži, byli odvlečeni „do sklepa“. Část sousedů přihlásila své děti do okupační školy. V lidech je hodně bolesti a nedůvěry. Nejvíce se bojí, že se to může zopakovat, takže život v blízkosti frontové linie je pro ně psychicky pohodlnější než za okupace. Tito lidé už to nejhorší zažili.

Několik obyvatel obce Snihurivka se dělí o své vzpomínky: Okupanti si chtěli zorganizovat mejdan na břehu řeky, usmažit si maso. Koupili krávu a z knihovny si vzali knihy pro ohniště. Opili se pálenkou a začali se předvádět, která jednotka je lepší. Zahájili přestřelku a „dvacet vlastních mužů bylo zabito“... Ráda bych si myslela, že k tomuto zničení nepřítele přispěly ukrajinské knihy a ta kráva, ale nejspíš hlavní roli hrála pálenka.

15 minut

Cestujeme na jih Mykolajivské oblasti do vesnice Lymany. Tady řeka Jižní Buh ústí do Černého moře, které jsem neviděla už šest let. Okupovaný Kinburnský poloostrov je velmi blízko. V knihovně na nás čekají převážně starší lidé: mají na sobě zimní oblečení, i přestože není zima. Ostřelování poškodilo nejen budovu, ale i topení. Sbírka pokojových rostlin byla přesunuta do malé místnosti s přímotopem. Starostka Natalija Panašij vypráví, že ze 120 rostlin pod troskami přežily jen kaktusy. Proto se lidé teď dělí o své květiny a společně obnovují zelenou oázu. Části protitankových střel, kterými Rusové ostřelovali obec, slouží jako stojany na květináče.

„Vlastně se nescházíme déle než na patnáct minut,“ říká jedna ze zahalených stařenek a zní to vyčítavě. Náš tým PEN Ukraine se zdržel na setkání v předchozí obci, takže jsme do Lymanů přijeli pozdě. Tady každá minuta může být ohrožením života, takže se zpoždění vnímají úplně jinak. Rychle si povídáme o knihách, které jsme přivezli jako dárky, a nasloucháme lidem. A už se musíme rozptýlit. Už venku podepisuju své knížky pro knihovnu. Nedaleko stojí letní scéna s dírami ve střeše po ostřelování a promítací plátno s dírami. Jsou slyšet zvuky vzdálených výbuchů. Kolem kulhá černý pes. Na rozstříleném stožáru vlaje ukrajinská vlajka.
 

Perníky

Míříme na severovýchod Mykolajivské oblasti do vesnice Pervomajské. Centrum, správní budova. Na jedné straně je zničená tělocvična, na druhé téměř neporušená budova knihovny. Vedle ní je škola renovovaná před invazí, s barevnými stěnami a interaktivními tabulemi. Rusové na ni shodili bombu, takže je teď neopravitelná. V této vesnici se děti učí pouze online a nezničená knihovna se stala téměř jediným místem pro společenské a kulturní akce.

U vchodu hučí generátor, protože s dodávkou elektřiny je to tady špatné. Je slyšet vánoční hudba a dětský smích. Okna jsou nově instalovaná, ještě s nálepkami od výrobce. V záclonách a ve zdech jsou díry po ostřelování. Do stropu na konci místnosti zatéká, takže police s knihami jsou zakryté fólií. V suchém koutě je místo na focení s vánočním stromkem z knih, útulným křeslem a dekou. Děti — od nejmladších až po středoškoláky — v červených zástěrách a kuchařských čepicích se baví výrobou zázvorových perníčků. Já a moji kolegové z PENu se k nim přidáváme.
 
Spisovatel Ivan Andrusjak vytvořil perníkové zajíčky a vyprávěl o postavách svých knih pro děti (z nichž mnohé jsou opravdu zajíčci!), a já jsem vyrobila srdíčko a vyprávěla o postavách z Vlastního vesmíru pod lůžkem — vtipné knížky o relativně poklidném každodenním životě. Nepřináším sem knihy o válce, protože války je tu dost: leze tu z každé škvíry, hřmí vzdálenými výbuchy, prosakuje děravým stropem. Knihovnice přinesla malou elektrickou troubu, kam dáváme dobroty, které jsme právě vyrobili. Zapnuli jsme rychlovarnou konvici. „Jak nerozumné je dělat to na generátoru…“ pomyslela jsem si. Ale na druhou stranu je důležité držet se plánu i přes ostřelování a výpadky proudu. Je důležité, aby se i radostné chvíle pro děti konaly podle plánu. Takže pijeme čaj, jíme perníky a smějeme se. Do Vánoc zbývá ještě několik týdnů, ale nemá smysl nic odkládat.

listopad 2024