Česká kulturní politika  Čeští umělci a umělkyně dál čekají na svůj status

Práce v české kultuře je ve stavu krize. Nízké mzdy, nízké společenské ohodnocení a nejisté pracovní podmínky nutí mnoho kulturních pracujících uvažovat o odchodu z oboru. Status umělce a umělkyně, který by narovnal podmínky mezi OSVČ a zaměstnanými, se ocitl v mrtvém bodě. Proč legislativa stagnuje a co vlastně můžeme od českého státu očekávat?

Vyprávěl mi známý, že pedagog u nich na vysoké škole (zaměřené na jedno z kulturních odvětví) přiznal, že si při hodnocení školních grantových žádostí pomáhá aplikací ChatGPT, která mu jednotlivé texty shrne v pár větách. A protože studenti a studentky, stejně jako další kulturní pracující, dnes již běžně ChatGPT používají při psaní svých textů i grantových žádostí, dostali jsme se v našem systému umělecké produkce a distribuce do konečného stádia. Vytváříme projekty psané umělou inteligencí, jejichž sumarizaci provádí umělá inteligence, a ta také konzumuje dané výstupy, které dále používá pro psaní konceptů dalších kulturních projektů. Na dané výsledky se pak už nikdo nestíhá dívat nebo je vnímat, protože málokdo má tolik volného času, aby mohl chodit do galerií nebo alternativních kin a soustředit se na experimentální umělecké formáty.

Možná by to celé nemusela být taková dystopie, kdyby tento stav vedl k menšímu objemu práce a zbavení se otravné grantové administrativy, která je v současnosti naprosto nutná k přežití na kulturní scéně. Umělá inteligence nám ale jenom zdánlivě usnadňuje práci. Je tomu přesně naopak: Umožňuje vzít si na sebe práce ještě víc. Protože jak jinak bychom přežili v odvětví, kde průměrná (!) hrubá měsíční mzda dosahuje 30,8 tisíc Kč?

Tolik jsme se v kultuře báli, že nám AI vezme práci! Bude místo nás překládat texty, psát romány a natáčet filmy. Mezitím jsme si ale nevšimli mnohem větší katastrofy, která se blížila jako nenápadná, mírně zvednutá vlna, z níž se během pandemie stalo ničivé tsunami. Práce v kultuře je neudržitelná. Je náročná, špatně placená a často vede k vyhoření, popřípadě ke změně profese. To jsou více méně závěry několika různých výzkumů, které proběhly v jednotlivých kulturních odvětvích v uplynulých letech (například v taneční profesi, mezi výtvarnými umělci a umělkyněmi, divadelníky a divadelnicemi, mezi technickými profesemi, v překladatelské obci, audiovizi a dalších). Liší se pouze v metodologiích, všechny ale říkají to samé. Takhle to dál nejde.

Kdo by to chtěl dělat

Podle daných výzkumů zvažuje velká část pracujících v kultuře (liší se to podle odvětví a daného výzkumu, procentuálně se ale pohybujeme někde mezi třetinou až polovinou dotazovaných), že svou práci změní. Důvodů je celá řada, nejčastěji se jedná o nízké finanční ohodnocení pracovních výkonů, ale svou roli zde sehrává také extrémní nejistota, s níž se pracující v kultuře setkávají. Až 40 procent z nich totiž pracuje v režimu osob samostatně výdělečně činných (OSVČ) nebo svobodného podnikání (v celé ekonomice státu tvoří OSVČ jen 16 procent).

Režim OSVČ a svobodného podnikání ale není přizpůsoben nestandardnímu charakteru umělecké či kreativní práce, která je nepravidelná, sezónní a často vázaná na jednotlivé projekty. Dochází tak k nárazové pracovní zátěži, kdy pracujícím chybí jakákoliv ochrana při skončení smluvního vztahu, není placená příprava projektu (to je velký problém u scénických umění) či fyzická rehabilitace nutná mezi výkony (specifické pro tanečníky a tanečnice). Znevýhodněni jsou pracující v kultuře také při uplatňování daňových výdajů, protože jejich paušální sazba je snížená (na 40 procent oproti 60 procent u jiných, běžných forem podnikání). Specifické je pak i postavení žen, kterému se věnuje studie iniciovaná Asociací producentů v audiovizi (APA).

Problém nerovných pracovních podmínek mezi zaměstnanými a OSVČ řeší v mnoha státech Evropské unie tzv. status umělce, o kterém se v České republice intenzivněji diskutuje přibližně od vypuknutí pandemie, a to především díky jeho začlenění do státní kulturní politiky na roky 2021–2025. Přitom usnesení o nutnosti stvrdit práva umělce „na to, aby, pokud si to bude přát, byl považován za pracovníka v kultuře, a v důsledku toho těžil ze všech právních, sociálních a hospodářských výhod spojených s postavením pracujících s přihlédnutím ke zvláštnostem, které se mohou s postavením umělce pojit,“ se objevuje už v dokumentu Generální konference UNESCO, která zasedala v roce 1980 v Bělehradě. Dále se v dokumentu dočteme o tom, že je třeba uznat, „že kulturní, technologický, hospodářský, sociální a politický vývoj společnosti ovlivňuje postavení umělců, a že v důsledku toho je nezbytné upravit jejich postavení tak, aby bylo přihlédnuto k sociálnímu pokroku ve světě“ a potvrdit „s ohledem na přínos, který umělci poskytují kulturnímu rozvoji, nutnost zlepšit pracovní podmínky i sociální zabezpečení jakož i ustanovení týkající se daňových otázek“. Na zasedání v Bělehradě nechybělo ani zastoupení z tehdejšího Československa.

Status umělce a umělkyně tedy není v kulturní politice českého státu nic nového, Institut umění – Divadelní ústav (příspěvková organizace ministerstva kultury) se problematice věnuje už skoro dvě desetiletí, a to jak skrze výzkumy, tak skrze vyjednávání na ministerstvu kultury. Kromě dokumentu UNESCO, který je možná spíše symbolický, pak existuje Usnesení Evropského parlamentu o sociálním statusu umělců z roku 2007, které členským státům ustanovuje povinnost zlepšit stav smluv umělců a podpořit rekvalifikaci, mobilitu a zaměstnanost. To už je mnohem závažnější opatření, na poli pracovních podmínek v kultuře v ČR se toho ale od té doby moc nezměnilo. Co se ovšem ukázalo, je, že problém prekarizované a levné práce je mnohem širší a bez kolektivního tlaku jej pracující nevyřeší.

Kulturní politika na délku jedné ruky

Proč se této legislativě v Česku tolik nedaří? Status umělce může mít různé podoby, které ovšem odrážejí roli státu v podpoře kultury, respektive tu roli, kterou by sehrávat chtěl. A v tom bude možná spočívat zakletý stav české kulturní politiky.

V některých případech je stát, potažmo ministerstvo kultury, aktivnější a autoritativnější, jindy jen spravuje reprezentativní funkce či kulturním pracujícím jejich činnost ulehčuje. Klasicky jsou tyto typy rolí pojmenovány podle čtyř modelů korespondujících s kulturními politikami v zemích jako USA, Velká Británie a dalších (dle eseje z roku 1989 od autorského dua Harryy Hillman Chartrand a Claire McCaughey). Tyto modely jsou pojmenovány stát jako zprostředkovatel, patron, architekt nebo inženýr.

Stát jako zprostředkovatel je typický pro neoliberální země, v nichž veřejné služby, jako je zdravotnictví, školství nebo kultura, zajišťuje a financuje soukromý sektor. Tak je tomu v USA, kde stát umožňuje individuálním mecenášům a firmám odepsat si podporu kultury z daní, což na jednu stranu pomáhá diverzifikovat zdroje financování a získat v některých případech poměrně štědrou podporu, na druhou stranu dynamika a podoba kulturních výstupů odráží vrtkavý a měnící se vkus soukromých dárců.
Stejně tak ve Velké Británii si stát drží odstup od kultury, který se tradičně označuje jako odstup „na délku ruky“ (tzv. arm’s length principle), jenž měl za cíl odlišit způsob, jakým byla řízena kultura během studené války v západním a východním bloku. Byly proto zřízeny nezávislé umělecké rady, které o finanční podpoře rozhodovaly, tato podpora byla ale často vyhrazena excelentním uměleckým výkonům, proto je kritizována za podporu elitářství uvnitř scény. V pozdějších letech se navíc ukázalo, že stát výrazným způsobem do kulturní politiky, již využíval v boji proti východnímu bloku, zasahoval (například výdaje, které vyhrazovala na podporu amerického abstraktního expresionismu CIA), ale to by bylo téma na samostatný text. Druhý model podpory kultury, využívaný v UK skrze nezávislé rady a financování excelentních výkonů, je označován pojmem stát jako patron.

Na druhé straně spektra se nachází země jako Francie nebo Německo, které poskytují štědrou finanční i sociální podporu kulturních pracujících a vytvářejí tak odolnou strukturu, uvnitř které se daří různým formám i úrovním umělecké produkce (stát jako architekt). V těchto zemích také existují propracované zákony o statusu umělce a umělkyně, jež narovnávají podmínky mezi zaměstnanými a pracujícími na volné noze. I tento model má ovšem své nevýhody, jak ukazuje například v poslední době situace v Německu, kde dochází k rostoucímu tlaku na umělce a kulturní instituce, jejichž program byl kvůli vyjádření podpory Palestině cenzurován nebo jim byly rovnou odebrány veřejné dotace. A také to neznamená, že v těchto zemích nedochází k prekarizaci a třídním nerovnostem v práci v kultuře.

Poslední model podpory kultury je stát jako inženýr, jenž byl typický pro země pod vlivem Sovětského svazu, v nichž stát vlastní a ovládá všechny prostředky umělecké výroby a kontroluje produkci, distribuci i podobu děl. Umělci a umělkyně, kteří se chtějí oficiální tvorbě věnovat a získávat z toho dané benefity, pak musí být součástí předem stanovených struktur, jako byly členské svazy (respektive v dnešní terminologii profesní organizace). Jak ale ukazuje příklad Československa, byla období, kdy členství ve svazu ne vždy znamenalo i přísný dozor nad uměleckou formou (například část neoficiálních umělců a umělkyň v šedesátých letech mohla tvořit abstraktní díla do veřejného prostoru apod.).

Dané modely nám pomáhají pochopit, jakou roli v podpoře kultury lze od státu očekávat a jaké další možnosti existují. Situace je ovšem taková, že ne vždy jsou kulturní politiky takto přehledné a z vyjádření politiků a političek nelze úplně vyčíst konkrétní představy. Většina států spíše kombinuje různé prvky charakteristické pro jednotlivé modely – například v Německu sehrává soukromý sektor také velmi důležitou roli ve financování kulturních institucí. V Česku je pak klíčové položit si otázku, jakou roli stát v podpoře kultury sehrávat chce a jakou opravdu sehrává, protože se zřejmě nacházíme v přechodné době.

Spíše nahodilé než vědomé

Český stát kombinuje role architekta a zprostředkovatele, přičemž obě tyto formy se zdají být spíše nahodilé než vědomé. Máme zde tedy reziduum poměrně štědrého a propracovaného grantového systému, který byl standardizován po vstupu Česka do Evropské unie v roce 2004. Nikdy se ale nepodařilo naplnit slib, aby na kulturu šlo ze státního rozpočtu alespoň jedno procento, což bylo zaklínadlo snad každého ministra či ministryně kultury. Nejenže se nikdy neprosadila vytoužená výše státní podpory, navíc ministerstvo kultury dál zůstalo slabým sektorem, tak jako tomu bylo vždy, už za minulého režimu. Před rokem 1989 ovšem velkou roli v podpoře kulturních pracujících sehrávaly profesní svazy a k nim přidružené instituce, jež například zajišťovaly distribuci a prodej děl.

Tato struktura dostala během privatizace v 90. letech na frak, a tak jediné, co nám zbylo, byl slabý sektor kultury v rámci celé vlády. Chvíli se zdálo, že situaci zachrání systém grantů kopírující evropskou agendu. Ten musel ale dříve nebo později dospět do krize, již pohání inflace, výdaje související s válkou proti Rusku, rostoucí životní náklady a ekonomická krize v Evropě, kterou způsobuje příliš pomalá nízkouhlíková transformace energetiky a dopravy. Ministr kultury Martin Baxa se na začátku svého mandátu zaklínal sliby o podpoře mecenášů (stát jako zprostředkovatel), k tomu ale v Česku ekonomická elita nikdy netíhla. Ta si spíše vždy stavěla vlastní pomníky, které mohla dobře kontrolovat – ať už jimi jsou muzea, galerie nebo soukromé sbírky umění. A tak se český stát od své role architekta posunul k roli, kterou bychom mohli nazvat stát jako potížista.

Vezměme si třeba onen bájný status umělce a umělkyně, který má mít za cíl narovnat podmínky mezi zaměstnanými a OSVČ v kultuře. Nejdřív jej ministerstvo kultury zavedlo do státní kulturní politiky (za ministerského mandátu Lubomíra Zaorálka z ČSSD) a vepsalo jej do komponenty v rámci Národního plánu obnovy. To byl chytrý krok, protože to znamenalo, že již z nastaveného směru nelze vycouvat. Problém byl, že díky tomu všichni z kulturní scény doufali, že zákon o statusu umělce a umělkyně je na spadnutí. Martin Baxa za ODS, který se do funkce ministra kultury dostal díky konzervativně-pravicové koalici SPOLU, ale nikdy neměl zájem na tom dělat jakékoliv velké změny v rámci svého sektoru, a už vůbec ne změny, které by byly sociálního charakteru. Sepsání nového zákona se tak vyhnul tím, že spolu se svým týmem připravili novelizaci zákona č. 203/2006 Sb. o některých druzích podpory kultury, který primárně stanovuje fungování a financování příspěvkových organizací ministerstva kultury. Do teď pod něj spadaly také výjimečná stipendia na tvůrčí činnost. V současnosti se čeká na třetí čtení novelizace v Poslanecké sněmovně, v rámci níž bude odsouhlasen vznik registru umělců a nová podoba stipendií. Protože se to nestihlo odhlasovat do konce roku 2024, bude zřejmě nový registr platit ne od ledna, ale až od 1. července 2025.

Kde je tedy problém?

Pracující v kultuře, aktivní v Kulturní a kreativní federaci, jež byla založena v listopadu 2023, úspěšně celý rok bojovali za to, aby registr sloužil co nejširší skupině kulturních pracovníků a pracovnic. Nezahrne proto jen výkonné umělce a umělkyně, ale také technické pomocné profese nebo překladatele a překladatelky. To byl jeden z požadavků demonstrujících před ministerstvem kultury v červnu 2023, kteří požadovali široký status umělce a umělkyně. Kde je tedy problém?

Ten spočívá v tom, že v současnosti nic jiného než registr novelizace nepřináší. Ministerstvo kultury sice slibuje navýšení prostředků na stipendia (až na 130 mil. Kč), která mají sloužit jako finanční záplata nízkých honorářů a mezd v kultuře, jejich podmínky jsou ale pro mnohé potenciální žadatelky a žadatele často nesplnitelné. Týká se to především dvou požadavků, které stanovují, že pro získání stipendia nesmí být žadatel či žadatelka zaměstnána na více než poloviční úvazek a příjmy z umělecké činnosti musí tvořit alespoň 50 procent celkových příjmů za poslední dva roky. To zcela vylučuje žadatelstvo z literatury či výtvarného umění, kteří se vedle své tvůrčí činnosti kvůli nízké výši výdělku musí živit něčím jiným. Větší nabídka stipendií navíc tedy nic neřeší, protože se nejedná o systémové řešení dlouhodobých problémů práce v kultuře, které jsou zmíněny na začátku tohoto textu. Naštěstí ale máme umělou inteligenci, která žádosti o ně napíše za nás.