Vícejazyčnost v praxi  Jazykově existenční vymatlanost

Navzdory všemu získala spisovatelka Vesna Evans hlubokou náklonnost k českému jazyku. Vesna Evans jako dítě se svými rodiči v roce 1993 utekla ze Sarajeva do Prahy. O více jak třicet let později a bezpočet stěhování je o tři další jazyky bohatší, přičemž každý z nich má svoje kouzlo. Ale jakým jazykem hovoří zoubková víla?

Potřebuješ nakoupit, potřebuješ napsat seznam věcí, které potřebuješ. Dělá to tak každý, je to jednoduché, tužka a papír a piš. Není libo tužka a papír? Máš mobil, napiš si to tam, aplikace, tůdů seznamy, klidně položky Gůglovi nadiktuj, můžeš i holkám Alexe nebo Siri, všechno je možný. Jenže ne pro tebe. V tvém případě je šumák, jestli máš v ruce dětskou voskovku nebo telefon s proti-prokrastinační aplikací, tvůj problém přetrvává. Tiskneš tužku na papírový bloček, soustředěně tlačíš, vytváříš jednu tečku, nic víc. Ještě ani nepřemýšlíš nad potravinami, které je potřeba nakoupit, stále ještě zvažuješ, kterým jazykem je napsat. Má to být Tvá mateřština? Ta, kterou mluvíš s dcerou, mámou, tátou, která zůstala dětská, nevinná, nevyvinutá, zakrslá? Nebo to má být Tvá čeština? Ta, která Tě hňácala a šťouchala a prudila, až Tě láskou pohltila, vytvarovala, odpanila a vzdělala? Nebo Tvá angličtina? Jednoduchá, přímá, globálně neutrální, léta po ruce, o zbytečné emoce okleštěná? Nebo dokonce norština? Ta, která není Tvá a nikdy Tvou nebude, ale potřebujete přece norské nákupní položky. A najednou se pro jednou i ten nejvzdálenější a nejcizejší jazyk stává aktuálním, praktickým, možná i čtvrtým Tvým.

Kdosi, cosi, odkudsi?

Narodila jsem se v osmdesátkách v Sarajevu jako Jugoslávka a moje první slova a věty byly vyslovené v srbochorvatštině. Ve třetí třídě jsem napsala básničky, které jsem v srbochorvatštině recitovala na školní soutěži. O rok později, právě kolem mých desátých narozenin, se znenadání rozpoutala občanská válka. Najednou nebyla škola, děti se potloukaly v ulicích, sbíraly prázdné náboje, a když se střílelo hodně, schovávaly jsme se ve sklepě, někdy i v nedalekém bunkru. Starší kamarádi se mě ptali na národnost, jugoslávská už nestačila. Z rodičů jsem horko těžko vysoukala, že jsem jakousi směsicí Srbů, Chorvatů a Muslimů a že právě tito teď mezi sebou válčili. Nejsem Jugoslávka, a i srbochorvatština je fuč, a tak jsem v deseti letech přišla o národnost i o mateřštinu. Také ale o všechno ostatní, kromě bratra, rodičů a asi dvou kufrů.
  Uprchli jsme do Prahy a já učitelkám a spolužákům neuměla odpovědět na úplně běžné dotazy typu „odkud seš?“ a „jakým jazykem mluvíš?“. „Ze Sarajeva,“ říkala jsem, načež se dospělé oči zaleskly hrůzou nebo lítostí a ty dětské naivní zvídavostí: „Kde to je?“ Ach, jak dětinští mi připadali pražští čtvrťáci, páťáci, šesťáci i sedmáci. A jak já jim záviděla!

Prarodiče mi o svých národnostech nevyprávěli, ale moc dobře jsem věděla, že všichni čtyři byli partyzáni a komunisté, bojovali proti Hitlerovi a byli patřičně hrdí. Nebýt Tita a komunistů, tak si holka z tradiční muslimské rodiny nemohla v roce 1945 vzít kluka z tradiční chorvatské rodiny, a už vůbec by se o pár let později nemohla rozvést a bez zášti, natož vydědění, být vlastní rodinou přijata zpět. Historii Československa jsem neznala, věděla jsem jen, že se, na rozdíl od nás, rozdělili mírumilovně, což nám válečným uprchlíkům imponovalo. Rychle jsem se ale naučila ten nejzásadnější údaj: že komunismus je tu špatný. Bez debat.

A pak ta čeština… Když jsem v roce 1993 nastoupila do klasické české školy, nikdo nevěděl, jak přistupovat k desetileté holce, která neumí ani slovo česky. Učitelé neměli manuály, asistenty, doporučení, všechno byla čistá improvizace a jejich obrovská trpělivost. Nechtěla jsem češtinu, ale chtěla jsem psát – básničky, úvahy, povídky, čtenářské deníky. A tak jsem díky slohovkám a čtenářským deníkům brzy začala získávat slušné známky i z češtiny a literatury a postupně jsem zvládala i diktáty. V sedmé nebo osmé třídě jsem spoluzaložila školní časopis a do deníku, který jsem vedla od svých devíti let, začala pomalu prosakovat česká slova. Tu jedno slovíčko, když jsem se nevzpomněla na výraz v mateřštině, tu celá věta, když jsem přepisovala českou konverzaci. Český jazyk si mě nonšalantně získal o celou dekádu dřív než i smítko češství.

Deníček, který si Vesna psala, když jí bylo deset let a prchala s ním přes Srbsko do Československa. | Foto: © privat Truchlila jsem nad Sarajevem, a i když krátké cesty do rozbořeného města neměly moc společného s našim předválečným životem, pořád to byly návraty domů. Zbyl nám tam jen jeden děda, jazyk zakrnělý na úrovni desetileté holky, domy, školy, ulice rozstřílené, minová pole v centru města. Přesto tam bylo zpátky. Až do doby, než jsem v rámci studia na Literární Akademii vyrazila na Erasmus do Finska. V Jyväskyle jsem si už po měsíci uvědomila, že mí nejbližší jsou teď v Praze, že postrádám pohodové pražské kavárničky, české učitele, vínko za třicet korun, pražský kulturní život. Mé rodné město, už léta opomíjené a zavrhované, zvyklé ztrácet své občany po desítkách, se cudně stáhlo do příznačné sarajevské mlhy, zatímco pražské věže vyvstaly a nestydatě mě šťouchaly do nosu.

Plížila se plížila, Praha jedna stověžatá, všechna ta léta jen tichý stín věčně za mnou, a až když jsem obě města na delší dobu opustila, Sarajevo předběhla, ukořistila prvenství a vrhla se přede mě majestátná: „Od teď ke mně bude tvé zpátky.“ Už nejen jazyk, lapilo mě i hlavní město. Ale češství si vnutit nenechám, říkala jsem si. Jazyk jsem si ochočila, neměla jsem na výběr, v Praze mám rodinu, přátele, nedá se nic dělat, patří jí má formativní léta, ale Češkou se nestanu. Pamatuju si, jak mi kamarád spisovatel záviděl, že jsou mé knihy jen kvůli příjmení Tvrtković řazené do sekce světové literatury, ať jsem prý ráda, že jsem světová, že jsem hned vedle Turgeněva. Jenže jemu se to říká, když sám tak bezvýhradně patří. Jméno si nezměním, echtovní Češka stejně nikdy nebudu, pravda, nemůžu volit, ale jinak trvalý pobyt ke všemu vystačí. Říkala jsem si tenkrát.

Česká, češtější, nejčeštější

Jenže jsem začala chodit s cizincem a paradoxně kvůli jemu jsem po češství náhle zatoužila. Chtěli jsme být spolu, ale když mu skončila pražská studia, potřeboval se vrátit do Norska a začít tam pracovat. Pokud se odstěhuju do ciziny, tak co v mém životě zbyde z Čech? Pouhá turistická destinace? Začala jsem panikařit a v tu chvíli se rozhodla, že chci svůj vztah s Českem mít oficiálně potvrzený, na papíře, nepopiratelně, ve zdraví i v nemoci, v bohatství i v chudobě. Požádala jsem Českou republiku o ruku a po doložení mnoha smluv, potvrzení, prohlášení a po zaplacení dvou tisíc korun českých, mi bylo dovoleno složit slib: „Slibuji na svou čest věrnost České republice. Slibuji, že budu dodržovat její Ústavu a ostatní zákony České republiky.“ Chtěla mě, a ani mě nenutila rozvést se s Bosnou a Hercegovinou! A tak jsme před deseti lety moderně vstoupily do polygamního sňatku, abych vzápětí obě opustila a usadila se v Norsku.

Když se svým českým přátelům stěžuju, jak mi Česko chybí, většinou mě nechápou. „Co ti chybí? Věčně nasraný ksichty? Zpátečnická politika? Šílení neohleduplní řidiči?“ Nic z toho, samozřejmě, ale něco zřejmě ano, a tak si ze mě dělají srandu, že jsem zrovna já zřejmě jediná Češka, které v Norsku chybí čecháčkovství. Jenže mně dvě dekády trvalo docourat se k takovému češství, ochočit si tento vzdorovitý jazyk, oblíbit si kulturu, přilnout k nechtěnému novému životu a najednou jsem, už podruhé v životě, všechno naučené a povědomé odhodila. Jazyk, původně cizí, ale ve kterém jsem za ty léta přečetla nejvíc knih, pořešila nejvíc existenčních problémů, ve kterém se už umím nejlépe vyjádřit, píšu v něm články, knihy, tuto esej… tak takto vydobytý i vymazlený jazyk jsem ponechala někde v dálce a byla znovu začátečníkem, tentokrát v jazyce čtvrtém.

I víla je mnohojazyčná

Stěhovala jsem se těhotná a svou ještě nenarozenou dceru už zatěžovala multilingvním břemenem. Zaznamenávala jsem pro ni své těhotenské myšlenkové proudy, a tak jsem už od pátého měsíce těhotenství na ni měla vysoké jazykové nároky a požadavky a v textech jsem ji citově vydírala, že když nebude umět česky, tak si nebude moct přečíst tyto poznámky, ani mé knihy. Kvůli svému původu, kvůli rodičům, kvůli mateřštině jsem na dceru mluvila bosensky, ale kvůli sobě jsem ji učila i česky.

Nedávno jí vypadl zub. Na Zoubkovou vílu už v devíti letech úplně nevěří, ale přesto se mystických bytostí nechce definitivně vzdát, chce ještě chvíli věřit v kouzla, nebo možná jen chce vydělat peníze, nevím, každopádně jsem si ve dvě v noci vzpomněla, že pod polštářem má nachystanou spodní trojku, takže musím vstát a situaci vyřešit. Být či nebýt víla? Rozloučit se posledním pravdivým dopisem, nebo poděkovat za zoubek a zanechat drobné? Nakonec jsem se rozhodla, že ještě naposledy budu vílou. Vždyť brzy mou kouzelnou hůlku ukořistí puberta a maminku, třpytivou mytologickou bytost, promění v otravnou sněhurkovou macechu! Jenže naše Zoubková víla nemůže být monotónně monolingvní, tak se nikdy neví, kterým jazykem vzkaz napíše, nebo jestli se nevyjádří bilingvně. Rozespalá jsem se pustila do posledního zoubkového dopisu s tím, že když už naposledy, tak se vším všudy.
 
Dopis od Zoubkové víly pro Vesninu dceru | Foto: © privat Je to tak, v rodině se snažíme mluvit všemi čtyřmi jazyky. Čeština je tajným jazykem špionů, agentů a detektivů, když nechceme, aby nám bylo rozumět. Také ale, když si dcera a manžel dělají srandu, jak je komplikovaná a vysmátí do kola opakují: U úlů a strč prst skrz krk a tři tisíce tři sta třicet tři… Bosenština je pro manžela pohodovou gaučovou variantou češtiny ve stylu: Nema problema, može, može, samo polako. Norština je naší rodinou ostudou, žijeme v Norsku, ale my holky ji ovládáme nejméně a může za to náš chlap, který ji s námi ze všech čtyř jazyků používá úplně nejmíň. Jen norská babička do nás sází vikingská slova, i když i ona to často vzdává a přechází do angličtiny. Vi må snakke norsk med farmor! A pak je tu angličtina, globální nenáročná jistota, most pro všechny a na všechno: Familly call, get together! 

Míň kočírování, víc kočování

Je mi jednačtyřicet let, za svůj život jsem se stěhovala dvaadvacetkrát a z toho třináctkrát to byla jiná geografická oblast, několikrát také jiná země, tudíž také nový jazyk. Nebylo by špatné, vyhnout se výše zmíněným jazykovým rébusům, mít jeden byt, rodinné hnízdo, které bychom zkrášlovali, jednu zemi a srozumitelné etnikum, nebýt multi a poly, ale žít jen mono. Fascinují mě smysluplně uspořádané byty zařízené kvalitním nábytkem, sadou všeho potřebného po ruce, plnohodnotným kuchyňským nádobím, masivní knihovnou na míru, jasně definovaným a příslušně ozdobeným dětským pokojíčkem. Ale také si po takových návštěvách pokaždé připadám věkově opožděná, zakrslá v pubertě, nedostačující, protože my máme v průměru tak deset studentských sklenic – včetně pivních a vinných, deset talířů – včetně talířků, nábytek při každém stěhování prodáváme nebo darujeme a podobně pak vyzvedáváme „nový“, knihy máme u táty v Praze, u tchyně v Oslo, něco málo v bytě, který jsme si na půl roku pronajali a zbytek v půjčeném skladu. Ale přestože jsem si jako dítě uprchlíků jednu zemi a jeden jazyk uchovat nemohla, manžela jsem si zvolila sama, tak proč to nebyl Čech? Nebo aspoň z bývalé Jugoslávie? A když už cizinec, proč musel být ještě napůl Nor a napůl Američan?
  Možná i proto, že mám k multikulti blízko, že mě to k expatům táhne, protože vzájemné neukotvenosti chápeme a sdílíme, že uměle vytvořeným hranicím moc nefandím, že jsem sice patriotkou jak poleno, ale patriotkou Země s velkým Z. Jsme monogamní pár, ale jinak se nám třem předpona mono vyhýbá. A tak nám nezbývá než multilingvně a multikulturně žít, mluvit a přemýšlet. Často se ve své jazykové a existenční vymatlanosti utápím a máchám a ždímám, nevím, kterým hranicím a na jak dlouho se upsat, protože už nejde o to, co je nejlepší pro mě nebo pro manžela, teď jsme přece rovnostranný trojúhelník. Asi nám nezbývá než vlastní neukotvenost přijmout a vystupňovat, připustit si, že jsme trojúhelník kočovní, pořídit si střechu na kolečkách a nějakou chvíli stírat hranice kulturní i jazykové.

duben 2024