Identita v Moldavské republice  „Je naprosto nejasné, s čím se mám identifikovat“

Moldavský fotograf Ramin Mazur je napůl Ukrajinec a napůl Afghánec a pochází z Podněstří, odtrženého území pod ruským vlivem. Dnes žije v moldavském hlavním městě Kišiněv. Rozhovor o komplikované(ých) identitě(ách) a jazyku(cích) v Moldavské republice, zemi minulostí utvářenou ruským imperialismem a budoucností v EU.

Kde se nacházíme?

Na okraji Kišiněva, ve čtvrti Botanica. Tohle je park, kde se za sovětských časů šlechtily za výzkumným účelem různé ovocné stromy, broskvoně a tak. Nyní se nachází v přechodném stavu, stejně jako my a naše celá společnost. Je napůl zapomenutý, ale přesto sem lidé někdy chodí. Brzy tu budou hrát domy.
   

Jak jsi se stal fotografem? Co tě fascinuje na fotografii jako médii?

Je těžké najít sám sebe. Jsem napůl Ukrajinec, napůl Afghánec, žiju v Moldávii, pocházím z místa, které se stalo Podněstřím. Polovinu dětství jsem strávil v Ukrajině, druhou v Podněstří, poté jsem se dostal sem. A je naprosto nejasné, s čím se mám spojovat. Vizuální jazyk je univerzálnější a evidentně jsem se na něm stal závislý.

Dělám také fotokoláže. Zajímám se o dokumentování procesů, které pak vedou k něčemu jinému. Nebo mě zajímá někdy prostě jen fantazírovat o tom, jak by mohlo něco vypadat. Mám pocit, že člověk musí něco zachytit, aby viděl, jak se to mění. Někdy se objeví zajímavá témata.

Dříve jsi hodně času trávil projekty s konkrétním cílem. Jak se tenhle přístup změnil?

Prostě sbírám materiál a vytvářím z něj archív, který později zkoumám. V poslední době se zajímám především o okraje, periferní periferii. Zřídka mě zajímají lidé, vždy spíše interakce, která po nich zůstává. Zajímá mě, jak se vyvíjejí urbánní prostory, co je utváří. Pokaždé, když někam jedu, si s sebou beru analogový fotoaparát a snažím se něco vyfotografovat.

Na čem v poslední době pracuješ?

První a druhý rok války v Ukrajině jsem například fotil televizi mojí matky v Podněstří a mojí babičky, která zemřela. Moje babička se dívala na televizi a ty obsahy ji pomalu vsakovaly, protože byla velmi osamělá. Její televizor přijímal první podněsterský a první ruský kanál. Pomalu začínala používat ruská slova na místo těch ukrajinských. Protože televizor s ní hovořil víc než my. Moje matka, která nikdy nebyla někdo, kdo by se zajímal o politiku, měla přese všechno spíše pozitivní než negativní představy o Rusku, zprostředkované televizí. Oba tyto televizory ukazovaly obraz v celkem špatné kvalitě, protože signál se chytá přes anténu v místnosti a protože šlo o staré přístroje. Bylo pro mě zajímavé pozorovat ten zdeformovaný signál. Televize mojí babička deformovala barvy, zelená byla červenofialová a červenofialová zelená, z modré byla žlutá a ze žluté modrá. Zajímá mě, jak televize a média ovlivňují vědomí lidí, především těch, co žijí sami, v jejich domech nebo obcích.
   

Dříve jsi už realizoval fotografický projekt v Podněstří. Bylo těžké tam fotografovat?

Ne. Fotografovat Podněstří je možná těžké, když tam člověk jede a snaží se najít nějaký příběh. To je těžké, protože lidé nejsou otevření, když k nim člověk přichází jako člověk odjinud. Prostě jsem fotil svoji rodinu a všechno, co se děje kolem ní. Nevnímal jsem to jako projekt, prostě jsem jel domů za rodinou, a když to šlo, tak jsem fotil, a když ne, tak prostě ne.

Býváš často v Podněstří?

Bohužel ne, protože tam už žije jenom moje matka a moje teta se svým mužem. Jezdím tam, protože musím pomáhat matce. Žila dlouho v Rusku, asi od roku 2013, a to v Moskvě a Petrohradu. Během pandemie přemýšlela, že by se mohla vrátit. Vybavuju si, jak mi poprvé po velké invazi zavolala a řekla: „No tak jak to jde?“ Nedokázal jsem jí odpovědět na stejné frekvenci. Je to na hovno, zrovna k nám dorazili ukrajinští uprchlíci a já jí vyprávěl, co se děje, ale ona to vůbec nechápala. Protože tam, kde žila, se o tom vůbec nemluvilo. Nebyla nikdy kritická vůči Rusku, nýbrž spíše – nemám ten výraz rád – v uvozovkách statisticky průměrná občanka Podněstří, a jako taková proti Rusku nic neměla. Ale když se tam odstěhovala, začala přece jenom trochu chápat, co se tu odehrává. Pak se vrátila zpátky do Podněstří a rozhodla se zůstat. Snažím se ji navštěvovat, ale moc často to není.

Co se tam od velké invaze změnilo?

Od roku 2022 hodně lidí moje rodné město Rîbnița opustilo. Je vlastně těžké o tom místě hovořit jako o městě. Dříve tam žilo podle sčítání obyvatelstva z pozdních sovětských dob přibližně 80 000 lidí. Teď nevím, kolik to může být. Lidé se stěhují do Tiraspolu, do hlavního města Podněstří. Lidé se stěhují do jiných zemí, lidé se stěhují do Kišiněva. Jen ten, kdo zůstává, je považován za Podněstřan a jeho názor má význam. Těch, co tam zůstali, ale ne těch, co nejsou ochotni žít v této situaci a odešli – jako já.

V zimě matka přijíždí k nám a žije se mnou a mojí ženou Kaťou. V létě ji musím navštěvovat. A bohužel tam může jen bratr a já, moje žena ne, protože jednou s jedním kamarádem, dokumentárním fotografem, neprojela přes hranice a skončila na černém seznamu novinářstva Moldavské republiky. Teď ji do Podněstří už nepustí. Bídná práce podněsterských tajných služeb, prostě pro statistiku. Proto se tam už nemůžeme setkávat jako celá rodina. Vládne tam takový divný pocit melancholie: prázdné ulice, nikde nikdo. Prázdný dům mé matky, který by potřeboval rekonstrukci. Ale investovat do něj? Když člověk neví, co bude?
   

Jak se vlastně tvůj otec z Afghánistánu dostal do Moldávie?

Šel sem studovat, potkal moji matku a rozhodl se zůstat. Určitě v tom sehrála svou roli sovětská válka v Afghánistánu, neboť do Kišiněva přijel několik let po vpádu sovětských vojsk do Afghánistánu.

Tady v Kišiněvě se člověk může svobodnou rozhodnout, zda bude mluvit rusky nebo rumunsky, mám pocit.

V Kišiněvě ano. V poslední době je to tu svobodnější. Dříve jsem často slýchal: „Nemluv na mě rusky“ nebo naopak „Mluv se mnou jazykem lidí a ne svým jazykem. Sprostota z obou stran.

Líbí se ti tady bydlet? Tady ve čtvrti Botanica?

Nevím, je to tady levné. Všechno se zdražuje. Jsem spokojený, ale je těžké se sem dostat do centra. Je to největší čtvrť Kišiněva, a to ta nejnovější. A ta nejvíce zanedbávaná.

Napadlo tě po velké invazi, že by ruská vojska mohla vpadnout i do Moldávie?

Tato varianta mě napadla a na klidu mi nepřidala. Blouznil jsem někde mezi myšlenkou stát se partyzánem nebo odejít do jiné země. Naštěstí se nic nestalo, máme štěstí. Zatím. Nikdo neví, co se bude dít.

Máš nějakou vizi, představu o budoucnosti, nebo je všechno nejasné?

Věřím v budoucnost, která je tu možná. Protože mám silnou představivost nebo protože mě můj smysl pro spravedlnost nenechá v klidu. Věřím v budoucnost, ale nevidím etapy, které nás k ní vedou. Bohužel. Vidím spoustu věcí, které se mění, některé k lepšímu, jiné k horšímu. Je to takové bublání, ale neprobíhá žádný pohyb po etapách směrem k budoucnosti. Mezijazykový konflikt v Moldávii se začal uklidňovat. Ale i mezi zeměmi v regionu se něco děje: Rumunsko se začalo zajímat o Moldávii a Moldávie o Rumunsko, Bulharsko se začalo zajímat o Rumunsko a naopak, a tak dále. Vznikl dialog v nultých letech. V té době jsem měl dojem, že vzniká pocit jednoty v regionu. Bohužel se to nyní zastavilo. Nejspíš na dlouho.

Co se mění k horšímu?

Hodně lidí říká, jak špatné to tu je. To pomáhá opozici, která je proruská. Ta tvrdí, že se tu žije hůř než dřív, proevropská vláda nic nedokázala. Neexistuje žádná skutečná opozice, volitelná alternativa k vládní straně nebo k proruským silám, a to vede k nezdravému směřování. Opozice, to jsou momentálně socialisté, komunisté a poslanci momentálně zakázané strany Șor. Tyto strany vytvářejí v informačním prostoru prostě chaos a přetahují voličstvo. Neúčastní se přitom normální komunikace.
 

Existuje tady v Moldávii něco jako civilní společnosti?

Ano, a je čím dál silnější. Můžu se mýlit, ale připadá mi, že jde o bublinu. Společenské iniciativy mění malé věci, které se i měnit mají, ale pocit společenství tu nemáme. Z vlastní zkušenosti vím, kolik iniciativ tu bylo, občanskospolečenských, kulturních, lidí, kteří něco chtějí měnit. Velmi často to bylo tak, že je člověk naprosto vyhořelý, aby mohl něco dělat, a buď se to povedlo nebo ne, ale člověk vyhoří a odejde do jiné země. A to se nepřeneslo na jiné lidi, kteří by se pro něco zapálili. Kišiněv není žádný hub, město vždy působilo provinčním dojmem. Když někdo umí rumunsky, odejde do Bukurešti, když umí ukrajinsky nebo rusky, jede ještě dál, když je někdo kosmopolitou, odjede taky někam. Kišiněv je spíše překladiště.

Představuješ si někdy, že Podněstří se připojí k Moldávii?

Někdy, i když to může být obtížné. Bylo by velmi pěkné, kdyby se to stalo. To jsou teď takové časy, že se buď něco děje velmi rychle nebo až za dlouho. Vyžadovalo by to skutečný dialog. Jsem fakticky vzato občanem Podněstří, můj bratr taky, ale nejsme za ně považováni, protože tam nežijeme. Je to jako s Gagauzany, kteří opustili Gagauzsko. Existují lidé, kteří nic nechtějí měnit nebo ztratili vůli.

Opouštějí lidé nadále Moldávii?

Od té doby, co jsem se sem v roce 2003 přistěhoval, můj okruh přátel se třikrát kompletně proměnil. Protože po čtyřech až pěti letech se mí kamarádi pokaždé odstěhovali. Jednou to u mě vedlo k tomu, že jsem byl poměrně apatický. Zaměřil jsem se jen na práci, vůbec jsem nikam nechodil.

Odešli do Evropy?

Do Ruska, Evropy, do Ukrajiny, do Rumunska, do různých zemí. Prostě zmizeli ze scény. To konkrétně znamená: je tu někdo, s kým jste našli společnou řeč, a potom zmizí. A vy si musíte najít někoho jiného. To vás jednoho dne přestane bavit.

Tys nikdy nepřemýšlel o tom, že odejdeš?

Jo, pohrávám si s tou myšlenkou neustále, ale jsem líný. Nebo možná odsud neodjíždím taky proto, že chci vidět, co se tu bude dít. Jak se všechno mění. Nechci se odstěhovat někam, kde mi něco dají v hotovém tvaru a já se toho můžu účastnit. V zemí, jak je Moldávie, je pro každou generaci těžké sama sebe najít, protože tu neexistuje žádná kontinuita. Není tu žádný pevný základ, na kterém by se dalo odpočívat. A zdá se mi, že to je jeden z důvodů, proč nechci odejít. Abych nebyl důvodem k tomu, že odejde někdo jiný. Že díky tomu, že tu jsem, třeba aspoň jeden, dva, tři lidé neodejdou. Každý člověk, který opustí svoji komunitu, se na ní už nebude podílet.

Zabýváš se ještě otázkou identity jako dříve?

Ve chvíli, kdy se přestávám tím zabývat, mám života plné zuby. Dokud se člověk zajímá o život, měl by se zajímat i o identitu. My lidé se vždy s něčím spojujeme, je to pro nás důležité. A spojujeme se s těmi nejjednoduššími věcmi: s domovem, rodinou, zemí, vlastí, jazykem a tak dále. V naší hymně jde o rumunský jazyk. Žije zde spousta lidí, pro které to není mateřský jazyk. Jsou to lidé, kteří tady žijí už dlouho: Ukrajinci, Bulhaři a tak dále. Ale naše hymna, to je óda na rumunský jazyk.

Takže oslovuje jen část společnosti?

Jo, nejsem žádný fanda vlastenectví, nacionalismu a těchto věcí, ale alespoň hymna by mohla působit více sjednocujícím dojmem. Dokonce ani v Rumunsku v hymně nejde o rumunský jazyk. Hymna by měla spojovat, být neutrální.

Kdy ses naučil rumunsky?

To je složité, asi od roku 2010 jsem začal rumunštině rozumět. Na univerzitě jsem se učil rumunsky, ale k ničemu to moc nebylo. Vlastně jsem se naučil až na ulici. Můj bratr, který tu taky žije, dodnes rumunsky neumí.

Jak bys popsal svůj vztah k Ukrajině?

Pokaždé, když přijedu do Ukrajiny, cítím se jako doma. Umím ukrainsky, musím se ale pokaždé přeorientovat, protože tady ukrajinsky nemluvím. Ta země je pro mě důležitá, a ten jazyk taky. Ukrajinsky se mnou hovořila babička a dědeček, od narození. Moje matka se mnou mluvila rusky, protože to byl jazyk společenské komunikace. Ukrajinsky mluvila jen se svojí matkou, otcem a sestrou. V Ukrajině jsem strávil pět let života: začátkem 90. let tam moje rodina utekla před podněsterským konfliktem. Moji rodiče se nejdříve snažili utéct do Moskvy, ale nakonec se šlo do Kyjeva. Potom jsme žili v Charkivu, pak v Dnipru a Poltavě. Ukrajina je mi svojí mentalitou blíže než Moldávie.

Od roku 2003 žiju v Kišiněvě, je to město, kde jsem strávil většinu svého života. Moje identita je navázaná spíše na toto město než tuto zemi, u níž mi vůbec není jasné, co ji utváří. Je to takový kousíček, zbytek, co Sovětský svaz respektive Rusko kdysi od něčeho ukouslo, ale pořád jsme se k ničemu konkrétnímu tady, na tom kousíčku, nedobrali. Přestože ovládám čtyři jazyky, žádným z nich neumím pořádně mluvit ani psát.

Zvenčí to působí zajímavě.

Protože je to nevyřešený konflikt. Nemáme tu žádný pocit společenství. Kdo jsme jeden pro druhého? Co nás spojuje? Pro co vlastně žijeme? Nacionalismus jako takový zde nelze zachytit. Ten se tu objevoval jen krátce mezi rumunsky mluvícím moldavským obyvatelstvem. Nespojuje nás národ, hranice, jsou to jiné věci. Ve skutečnosti jsme již sjednoceni, především díky zavedenému bezvízovému styku a díky tomu, že velká část obyvatel Moldavska má rumunský pas. V minulosti bylo rumunsky mluvící obyvatelstvo prostě více odtržené od Rumunska než teď.

září 2024