Praha – portrétní série  Olena a její moudrost

Olena, novinářka a matka, našla po útěku z Kyjivu útočiště v Praze. Pracuje a pečuje o dcery, útěchu nachází v přírodě a poznávání nových lidí. Přestože neví, co bude, zachovává klid a pocit naděje tím, že v chaotickém světě drží toho nejdůležitějšího.

Dvanáct obřích bronzových dětí, devět kovových kapslí a více než dvě stě metrů železných sloupů. To je žabí perspektiva neboli pohled zdola na pražskou televizní věž, která stojí na Žižkově. Novinářka Olena ji celý rok pozorovala z okna hotelu, který se dočasně proměnil na ubytování pro uprchlíky*ce. Nakonec si našla byt nedaleko. Když se Olena pohybuje po Praze, už z dálky pozná svou čtvrť podle jehlovité věže, která vyčnívá z moře střech.

Dříve žila na jiných místech. Nejprve v domě svých rodičů ve městě Šostka v Sumské oblasti v Ukrajině. Poté ve vlastním bytě v Kyjivu, kde vyrůstaly i její dcery. Útok v únoru 2022 donutil ji a její rodinu opustit důvěrně známý domov a nastěhovat se do prostorného sklepa k přátelům. Sklep jim poskytoval ochranu a zároveň hrozil, že je pohltí. Díky zprávě od sousedky se jim nakonec podařilo uprchnout v osmimístném autě spolu s další rodinou. Následovala další útočiště: byt u laskavých cizích lidí ve Vinnycje, haly sportovní školy ve Lvivu a nakonec Česká republika. Zde má kamarádku, relativní klid a naději na brzký návrat. Olenina kdysi strmá a náročná kariéra neúprosně upadala. Bývalá šéfredaktorka se musela znovu prosadit jako novinářka na volné noze. Byl konec s neustálým schůzováním, diskusemi s kolegy*ěmi nad texty a hektickou redakční prací. Čas od času jí to chybí, ale nyní její dcery potřebují její plnou pozornost. Olena hledá hrdinky, vede s nimi rozhovory a věnuje se psaní, když jsou její děti ve škole. Někdy taky pracuje na telefonu, když sedí na hřišti, kde jedním okem hlídá děti. Dvě holčičky, které si tam hrají, jsou pro ni cennější než shon na jakékoli vysoké pozici.

Jedno takové hřiště se nachází v blízkosti ovocných sadů na Petříně. V dávných dobách zde pohané uctívali nejvyššího slovanského boha Peruna. Olena je křesťanka a Boha nachází v kostele, ale chodí si sem odpočinout. Chce obdivovat kvetoucí jabloně, lehnout si na posečenou trávu a načerpat sílu z přírody. Na Petříně je také hvězdárna. Tam se můžete podívat na hvězdnou oblohu, což Olena zvládne i bez speciálního vybavení. Jako dalekohled jí slouží optimistické rčení, které se naučila jako studentka: „Umět vidět hvězdy v každodenních loužích života.“

O kaluže není nouze. Kamarádi*ky, kteří jí kdysi byli blízcí, už neodpovídají na zprávy. Hlas manžela už slyší jen přes telefon. Péče o děti je nyní také zcela na jejích bedrech. Olena však ovládá vysoké umění práce s emocemi. Smutek ustupuje s pláčem. Osamělost zmírňuje navazováním nových přátelství: Pokud se neuzavřete do sebe, najdete lidi všude. A co se týče malých dcer, ty mámu povzbuzují, ať se o sebe lépe stará.

Byt, kde vyrůstala, se jí často zjevuje v nočních můrách. Ulice s dvoupatrovými domy, kde si pod okny hrají děti. Každý zná každého. Dá se tu svobodně dýchat, nenuceně mluvit, aniž by člověk musel hledat slova. Olena se touží vrátit na Ukrajinu. Ale jedna věc se nezměnila: domov je tam, kde jsou ti nejbližší. Stačí se dotknout hnědé kabelky, co má přes rameno, a dostavuje se klid. Jsou v ní doklady a všechny důležité věci. Zbytek nosí Olena uvnitř. Její síla spočívá v tom, že v neklidném světě drží pevný směr.

květen 2024