Projekt „Spříznění“  Tkané příběhy o válce a čekání

Ženám, které čekají na své blízké z fronty nebo tam o ně přišly, společnost často nevěnuje pozornost a jejich přetrvávající bolest se nebere vážně. Aby byly jejich příběhy vyslyšeny a lidé, kteří je v sobě schraňují, našli a cítili podporu, dvě Teťany z Užhorodu založily projekt Spříznění (Пов’язані). Ženy z různých koutů Ukrajiny i žijící v zahraničí sdílejí osobní zkušenost čekání a vyprávějí svoje příběhy z války skrze utkané, vyšité nebo pletené kousky. Každý kousek nesoucí příběh potom spojí do jednoho velkého plátna – pestrobarevného a rozmanitého, ale protkaného stejnými pocity. I stejnou bolestí.

V maličké tvůrčí dílně v Užhorodu, kde probíhají setkání těch, kteří čekají na své blízké z války, je teplo a útulno. Místnost je plná světla a číší z ní připravenost přijmout jakékoli příběhy. První, co člověk vidí, když vejde, je cedulka „Tady se nemusíte ovládat“ a do očí se derou slzy. Funguje to jako spouštěč, který člověka nutí vypustit ven všechno, co tak dlouho držel v sobě.

Zakladatelky projektu Spříznění se dívají na nápis ve své dílně: „Tady se nemusíte ovládat“. | Foto: © Anna Semeniuk Psycholožka Teťana Matvijčuk a tkalcovská mistrová Teťana Allachverdijeva se znaly už z dřívějška, a když se jednoho dne náhodou potkaly v jedné z užhorodských kaváren, vyprávěly si podobné příběhy. Teťana Matvijčuk je ženou vojáka a Teťana Allachdijeva přišla o svého partnera ve válce. Obě dvě důvěrně znají onen stav čekání a neustálého stresu, kdy sice žiješ tisíce kilometrů od frontové linie, ale každou vteřinu žiješ válkou. Tvoji nejbližší, které tolik miluješ, jsou totiž tam.

„Když jsme se sešly, abychom spolu probraly tento projekt, jedním ze slov, které nám opakovaně přicházelo na mysl, bylo právě spříznění. Spojuje nás totiž, že čekáme, nebo jsme čekaly na své milované a blízké, až se vrátí z války. Potřebu podpory a pochopení jsme se rozhodly spojit s ručními pracemi. Netvrdím, že vás ruční práce mohou uchránit před oním stavem čekání, ale obecně vzato vždy přináší zklidnění, příjemný pocit, že něco člověk tvoří nebo se něco nového naučil,“ vysvětluje tkalcovská mistrová Teťana Allachverdijeva.

Ta ihned po začátku rozsáhlé invaze prodělala zkušenost práce s lidmi, kteří zažili silný stres. V dobrovolnické jídelně pro vnitřní uprchlíky v Užhorodě Teťana během prvních týdnů velké války tkala společné plátno s lidmi, kteří odjeli z oblastí aktivních bojů. Do tvorby se zapojily především děti: z Charkova, Lysyčansku, Dnipra, Stanyce Luhanské. Tehdy ruční práce lidem pomáhaly alespoň na chvíli zapomenout na válečné hrůzy. A také netradičním způsobem zachytit příběhy a všechny emoce, které tehdy visely ve vzduchu.

Teťana Allachverdijeva, tkalcovská mistrová, spoluzakladatelka projektu Spříznění | Foto: © Anna Semeniuk „Sama čekám a snažím se být podporou lidem, kteří si procházejí stejnou zkušeností. Všechno začalo tím, že jsem hledala podporu pro sebe, hledala jsem spřízněné duše. Když totiž začalo mé čekání, v mém okolí nebyl nikdo, kdo by prožíval něco podobného. Nevím, jak je to možné, když vezmeme v potaz, kolik lidí nyní bojuje, ale zůstala jsem v tom čekání sama, v určité izolaci. Začala jsem pro sebe hledat bezpečný kruh lidí, se kterými bych mohla mluvit o tom, co se se mnou děje, jak se cítím,“ vypráví manželka vojáka, psycholožka Teťana Matvijčuk. Dvě Teťany se rozhodly společně dělat něco pro ty, kteří stejně jako ony čekají, nebo čekali.

Teťana Matvijčuk, psycholožka, spoluzakladatelka projektu Spříznění | Foto: © Anna Semeniuk „Samotný fakt, že člověk vidí, že není sám, že takových lidí je spousta, přináší úlevu. Jednoho dne jsme na sebe s Teťanou narazily ve městě. Tehdy taky čekala na svého přítele, který bojoval, začaly jsme si o tom spolu povídat. Říkala jsem jí, čeho si všímám u sebe i u ostatních žen, které čekají. Teťana na to: ‚jo, mám to stejně‘ a ‚vím přesně, o čem mluvíš‘. A v jednu chvíli Taňa říká: ‚Co kdybychom udělaly něco pro ty, co čekají?‘ A tak vlastně vznikl projekt Spříznění. V současnosti sbíráme kousky do plátna a příběhy všech těch, kteří čekají. Všech, kdo potřebují podporu, všech, kdo chtějí vyprávět svůj příběh,“ dodává Teťana Matvijčuk.

Spříznění je o příbězích a prožívání války

Část plátna, které vytvoří z kousků od účastnic a účastníků projektu Spříznění, je možné vytvořit buď na tkalcovských workshopech, které probíhají v Užhorodě, nebo samostatně doma a do Užhorodu svůj kousek poslat. Zakladatelky projektu neomezují účastníky, co se týče barev, techniky, vzorů nebo motivů, jedinou podmínkou je velikost 10 krát 10 centimetrů. K dnešnímu dni mají téměř 30 kousků. Zpočátku chtěly Teťany vzniklé plátno prodat během dobročinné aukce, ale nakonec si to rozmyslely – jsou přesvědčené, že tyto příběhy čekání mají patřit všem, kdo je sdílel, proto bude projekt trvat do doby, než válka skončí, a samotné plátno pak bude putovat po Ukrajině jako připomínka prožitého.

Část kousků s příběhem z různých koutů Ukrajiny, které tvoří součást plátna projektu Spříznění | Foto: © Anna Semeniuk „Během workshopů je jasně vidět pospolitost, jak se lidé otevírají. Dvě až tři hodiny společně tvoříme, u toho si povídáme, smějeme se, někdy nám je smutno. Lidé si ochotně povídají s těmi, kteří mají podobnou zkušenost, pocity a starosti,“ říká Teťana Allachverdijeva.  Kousky do společného plátna posílají účastnice projektu ze všech koutů Ukrajiny a zakladatelky projektu Spříznění doufají, že se zapojí i Ukrajinky, které vlivem okolností žijí dočasně v zahraničí. Než účastnice začnou pracovat na svém kousku, mají nejprve vyplnit dotazník a napsat svůj příběh čekání. V dotazníků lze zaškrtnout, zda může být příběh zveřejněn či ne. Většina sdílí svou zkušenost ochotně, jen několik málo dotazníků je anonymních.

„Většina se chce svěřit. To vlastně potvrzuje myšlenku, že lidé potřebují být vyslyšeni. Chtějí, aby ostatní znali jejich příběh. Hledají uznání v dobrém slova smyslu. Chtějí, aby se věci nazývaly pravými jmény a měly možnost říct světu ‚jsem tu‘. ‚A to, co prožívám, je důležité.‘ ‚Být slyšen, být viděn, mít své místo.‘ Tato plátýnka jsou právě o tom, že všechno má své místo. Chceme, aby člověk, který se se svými prožitky cítí ve svém nejbližším okolí nepatřičně, alespoň takto na dálku našel pomocí projektu Spříznění své místo. Aby mohl být se svými pocity, tak komplikovanými a náročnými, alespoň tady. Dát tomu prostor,“ vysvětluje psycholožka.

Teťany něžně přebírají kousky – vyšité, pletené, háčkované, tkané – a zmiňují místa, odkud jim je lidé poslali. „Tenhle je z Oděsy, tyhle dva z Kyjeva, od našich maminek z podpůrných skupin. Tyhle máme z Užhorodu, od ženy, která čeká, až se z války vrátí její bratr, mají spolu výjimečné pouto. Tenhle je z Ternopilské oblasti a tenhle z Tokmanivky,“ vypráví. Účastnice projektu Spříznění zobrazují na svých kouscích do plátna příběhů velmi rozmanité věci. Mezi časté motivy patří vlajka, státní znak, květiny, které pro tyto lidi něco znamenají. Některé také připomínají maskovací síť. Vytvořila je maminka vojáka, která už téměř dva roky dobrovolničí: kupuje v second handech oblečení, aby ho mohla rozstříhat na proužky určité barvy a uplést z nich maskovací sítě.

Teťana Allachverdijeva při práci v užhorodské dílně | Foto: © Anna Semeniuk Dívky poznamenávají, že příběhy, které každý kousek doprovázejí, jsou velice dojemné, mají hodně společného, přesto je každý jedinečný. „Když jde o pár, tak to bývají převážně příběhy seznámení. Když o matku a syna, najdeme v nich mnoho vřelosti a vděčnosti, slov úcty a hrdosti. Velmi jímavé jsou příběhy o padlých vojácích a těch, kteří se pohřešují. Nejde je číst bez slz v očích. Se svolením účastnic budeme tyto příběhy sdílet na webu projektu. Dáme tam jednotlivé příběhy ke každému kousku . Považuju to za strašně důležité. Obzvlášť když chce být člověk vyslyšen, chceme mu prostřednictvím našeho projektu dát možnost, aby jeho hlas zazněl,“ vysvětluje Teťana Matvijčuk.

Vidět a vyslyšet ty, kteří se trápí

Lidé, kteří čekají na své příbuzné a blízké z války, jsou často pro společnost neviditelní. Podle psycholožky se však v poslední době čekání dostává více pochopení. „Dokonce v běžném životě se začalo více mluvit o duševním zdraví a už se o něm nemluví jako o projevu slabošství, jak to bylo dřív stereotypně vnímáno. Blížíme se k přijetí toho, že ‚pečovat o sebe je v pořádku, je to potřeba a není se za co stydět.‘ Mnoho lidí vyhledává podporu, protože si sami nedokážou poradit. Jestliže dřív válka probíhala ‚někde daleko‘, dnes je všudypřítomná,“ poznamenává Teťana Matvijčuk.

Zároveň je stále mnoho lidí, kteří toto čekání znevažují, nechápou a ani se nesnaží pochopit ty, kteří čekají na návrat svých blízkých z války. Kolikrát si ti, kteří čekají, vyslechnou zraňující slova, která mohou nejen silně zhoršit stav onoho člověka, ale i jeho vztahy s okolím. „Jedná se o znevažující věty tipu ‚a proč tam vůbec šel‘ nebo ‚jaks ho tam mohla pustit‘. Po takových slovech člověk prostě vybuchne. Nebo ‚ještě, že ten můj je teď doma a nikam nešel‘ to by neměl nikdo před člověkem, který čeká na někoho z války, vůbec vypustit z pusy. Někdy nechápu, člověk si to může myslet, ale říct to nahlas...“

Zásadní podporou pro člověka, který čeká, je nezmizet z jeho života. „Těžko bychom hledali nějaký univerzální recept. Možná spočívá v tom, abychom se snažili brát aktivní účast v životě onoho člověka, zůstali s ním. Když to vezmu ze své zkušenosti, tak celá řada lidí, které jsem považovala za blízké, zmizela, vytratila se. Žijí si svým životem, ten se dávno vrátil do předválečných kolejí a tím to končí. Nemáme nic společného, žijeme v různých světech. Pokud chcete někoho skutečně podpořit, stačí se jednoduše zajímat, jak se má, co by ho potěšilo, pozvat ho na kávu nebo spolu někam vyrazit. Protože člověk, který čeká, nesedí jen tak doma a nečeká tam. Tito lidé se často věnují nějaké dobrovolnické činnosti, pracují, myšlenkami jsou neustále tam. Každý má svůj způsob, jak se odreagovat od pocitu samoty a neustálého stresu, proto stačí být součástí života dotyčného, být mu nablízku. Vyslechnout ho, podpořit, dát mu možnost být tu se svými pocity,“ říká Teťana Matvijčuk.

Osamělost kvůli studu

Jak uvádí psycholožka, lidé, kteří čekají na své příbuzné z války, obvykle kromě pocitů přímo spojených s čekáním, mohou prožívat bolest a rozpaky kvůli nedostatku podpory a také proto, že se přátelé, blízcí a známí drží stranou.  „Nejčastěji se lidé distancují kvůli pocitu studu a viny, že nyní žijí a mají docela jinou zkušenost – na nikoho nečekají, jejich muž je teď doma anebo jsou jejich blízcí a známí všichni živí a v pořádku. Právě to může člověka vést k tomu, že se drží stranou. Neschopnost překonat pocit viny a studu. Snadněji se to ale řekne, než udělá. Co v takovém případě může pomoct? Stačí mluvit o sobě a o svých pocitech. Narovinu říct: ‚víš, já se prostě strašně stydím, že můj muž teď není ve válce a tvůj tam bojuje‘ nebo ‚víš, cítím se strašně provinile, že se můj život nijak zvlášť nezměnil a u tebe se dělí na před a po. Mluvit. Dva vnímaví jedinci si vždy porozumí. Snažte se najít společnou řeč a vídat se. Když odhodíte své obranné mechanismy, ukážete se tací, jací jste, a ten druhý udělá totéž, tehdy se můžete opravdu potkat a navázat skutečnou blízkost,“ říká Teťana Matvijčuk.
  Zakladatelky projektu upřesňují, že k dnešku se do projektu nezapojili žádní muži. A podle slov psycholožky muži prakticky nechodí ani na podpůrné skupiny pro lidi, kteří čekají na své milované z války. Přestože jejich čekání na blízké z fronty není o nic míň bolestivé, jejich problémy jsou pro společnost ještě víc neviditelné. A znovu platí, že je to kvůli pocitu studu a viny. „Podle mě důvodem je, že se tito lidé strašně stydí, že ‚já jsem muž, přesto nebojuju, ale čekám‘. To pak vede k tomu, že se tito lidé uzavírají, izolují, nechodí mezi lidi, nemluví o sobě, o svých potřebách, o svém trápení. Ale jsou tu také, a je jich hodně a jsou snad mnohem komplikovanější, protože žijí nejen s pocitem čekání, ale i značným pocitem viny. Svírá je to, omezují se. Osobně s takovými lidmi nepracuju, ale vím, že takoví muži určitě existují. Jednoduše je ale veřejnost přehlíží ještě víc než ženy, které čekají,“ vysvětluje Teťana Matvijčuk.

Kousky pláten s příběhy budou sbírat dokud válka neskončí

Projekt Spříznění nebyl původně zamýšlený jako dlouhodobý. V průběhu práce ale dvě Teťany zjistily, kolik čekajících lidí má nejen touhu, ale i potřebu sdílet se světem svůj příběh. Proto budou plátno z kousků látek s příběhem skládat, dokud bude trvat válka. Příběhy Ukrajinců budou spleteny do jednoho celku. „Říkaly jsme si, že by projekt mohl pokračovat i chvíli poté, co zvítězíme, aby ti, kteří budou mít co říct, kteří budou cítit potřebu, aby byl jejich příběh vyslyšen, měli možnost sdílet ho skrze svůj kousek plátna. Bude to jako manifest, připomínka toho, že lidé, kteří čekají, se trápí, mají své potřeby, že je to pro ně těžké a že tu jsou, že tu zkrátka jsme. To je taky velice důležité poselství směrem ke společnosti. Potřebujeme podporu, chceme, aby nás ostatní vnímali a říkali našimi jmény,“ říkají dívky.

Teťana Matvijčuk – žena vojáka | Foto: © Anna Semeniuk Obě Teťany vyrábí i své vlastní kousky příběhů o válce. Jsou to příběhy nehezké, bolestné, plné emocí, složité, ale i tyto příběhy mají zaznít, nesmí upadnout v zapomnění. Kromě shromažďování kousků pláten s příběhy ze všech koutů Ukrajiny i zahraničí plánují zakladatelky projektu pravidelně pořádat setkání lidí, kteří čekají na své blízké z války, a společně tvořit části plátna. A to vše v bezpečném prostoru, s lidmi, kteří mají pochopení, dokážou být oporou a jsou připraveni naslouchat. Aby každý, kdo se nyní trápí, mohl vytvořit svůj kousíček příběhu o válce a vyslat ho do světa.

prosinec 2023