Žánr „true crime“ je v kurzu  Jak o skutečných zločinech vyprávět eticky

Žánr „true crime“ je už léta v kurzu – a stejně tak dlouho je i terčem kritiky: slýcháme, že vykořisťuje, bývá dělaný primitivně poutavým stylem a může u obětí vést k retraumatizaci. Existuje vůbec možnost, jak o skutečných zločinech vyprávět eticky?

Když se ohlédneme, zjistíme, že od té doby, co si lidstvo vypráví příběhy, se zajímá o hrůzostrašné příběhy o skutečných zločinech. Od té doby, co byl v roce 2014 zveřejněn americký podcast Serial, je žánr true crime v kurzu, tento fenomén ale vlastně existoval vždy. Dříve se tyto příběhy šířily ve formě pamfletů a oznámení – a před vynalezením tisku se šířily ústně – a také časopisecky (pojem „true crime“ má ostatně původ v časopise True Detective založeném v roce 1924), dnes je pro ně nejběžnější formou podcast. A přesto je i historicky vzato aktuální hype ohledně podcastů mimořádný.

Neboť je evidentní, že true crime příběhy jsou populární jako nikdy předtím. V německojazyčném prostoru existují desítky podcastů, v některých podcastech se v rámci jednoho dílu vypráví jeden zločin, ale existují i storytellingové podcasty (jako právě Serial), kde se jeden případ vypráví v rámci celé jedné řady. Vražda ve středu (Mord am Mittwoch), Chuť vraždit (Mordlust), Weird Crimes, ZEIT Verbrechen od Vražda na ex (Mord auf Ex) v podcastových hitparádách se true crime podcasty umísťují vždy velmi vysoko. Kromě toho v Německu existují true crime magazíny jako STERN Crime (od roku 2015) a nebo ZEIT Verbrechen (od roku 2918) a také spousta dokumentů, seriálů a knih.

Vzhledem k takovému množství pořadů a textů je jasné, že kvalita bude kolísavá. Primární kritika true crime spočívá v tom, že tento žánr vykořisťuje, zaměřuje se na pachatele, nikoli oběti a primitivně poutavým stylem zachycování dění vede u obětí respektive příbuzenstva k retraumatizaci. Hype ohledně tohoto žánru má ještě jiné dopady: „True crime je digitálně kulturní fenomén, který se neomezuje na podcasty,“ tvrdí mediální vědec Jan Harms, který na berlínské Universität der Künste napsal dizertaci na toto téma. Upozorňuje na další aspekt tohoto fenoménu: nejde jen o to nechat si převyprávět kriminální případy, hodně lidí se kvůli tomu sdružuje online v různých communities. To má částečně pozitivní efekty. Ovšem tu a tam se stává, že se pár lidí pokusí provádět pátrání na vlastní pěst.

Kritika true crime

Když v srpnu 2021 ve Wyomingu zmizela 22-letá blogerka Gabby Petito, ovládlo toto téma okamžitě na celé týdny především TikTok, ale také ostatní sociální sítě. Uživatelé*ky si pozorně prohlíželi posty této blogerky a jejího přítele, který se stal okamžitě podezřelým z její vraždy, na fotkách a videích hledali indicie ohledně toho, kde by mohla být. V tomto případě se podezření potvrdilo – stává se však, že podezření hobby detektivů*ek padne na nevinné. To, že právě zmizení Gabby Petito vyvolalo takovou pozornost, však není žádná náhoda. Tento fenomén se nazývá missing white woman syndrome, kdy pozornost získávají především mladé, bílé, atraktivní ženy. Ve stejném roce, kdy zmizela Petito, byla zveřejněna zpráva, podle které pouze ve státě Wyoming v letech 2011-2020 bylo pohřešováno 710 indigenních obyvatel. Reakce veřejnosti a médií na tuto děsivou statistiku byla minimální. Spolek Bílý kruh (Weißer Ring), který se zasazuje za oběti kriminálních činů a v roce 2023 zveřejnil rozsáhlou zprávu ohledně true crime, tento žánr ostře kritizuje. „Lidem určitě dává dobrý pocit se skrze vyprávění ‚skutečných zločinů’ přiblížit zlu,“ říká Karsten Krogmann, šéf týmu Média & rešerše. Ale jen, když zároveň bezpečně vědí, že tak činí „v chráněném prostor svého gauče ve svém obýváku“. Krogmann kromě toho cituje Daniela Müllera, šéfredaktora magazínu ZEIT Verbrechen, a jeho pojem „fenomén blahobytu“. Nevěří totiž, že by v zemích s vysokým počtem vražd jako Mexiko nebo El Salvador byl dobrý trh pro true crime příběhy.

Přestože se v true crime v zásadě vypráví o různých zločinech a kriminálních činech, zaměřuje se bezesporu na vraždu a zabití. „Tři čtvrtiny podcastů zkoumaných Bílým kruhem se zabývali případy, v nichž se zabíjejí lidé,“ konstatuje Krogmann. „Ve statistice kriminální policie přitom trestné činy proti životu a zdraví přitom činí jen 0,1 procenta všech zaznamenaných trestných činů.“ Jedno z nejběžnějších vysvětlení, proč je true crime tak populární právě u žen – podle statistiky a průzkumu je 60-80 procent diváctva ženského pohlaví – je to, že se jedná o informování a prevenci: když vím, co mě může čekat, můžu se na to lépe připravit. „Toto odůvodnění ale není dostatečné,“ tvrdí Jan Harms. Přesto s odkazem na již zmíněné onliny communities, kde se lidé sdružují, dodává: „Pro ženy je to taky možnost, jak sdílet pocity, například ohledně toho, jak nebezpečné je pohybovat se na veřejnosti jako osoba působící jako žena.“

Zodpovědnost, rešerše a komunikace

Při vší zmíněné kritice tedy zůstává otázkou – jak lze true crime příběhy vytvářet více etickým způsobem? Leonie Bartsch a Linn Schütze v tom mají jasno: člověk si musí právě s takovým dosahem posluchačstva být vědom vlastní zodpovědnosti. Jejich podcast Vražda na ex, který tvoří od roku 2019, má podle jejich dat měsíčně téměř 5 milionů posluchačů*ek. Původní motivací těchto dvou kamarádek bylo pochopit, co lidi dožene k takovým činům. „Nikdy by nás nenapadlo, že náš podcast bude takhle bodovat,“ říká Bartsch. Tvorba, která byla původně koníčkem, se profesionalizovala. V současnosti na tomto podcastu vícečetný tým včetně těch, co pracují na rešerších a fact checkingu, mimo jiné novinář*ky, které pracují pro ZEIT nebo Spiegel.

To znamená, že do každého dílu, který musí jednou týdně být zveřejněn, se vkládá spousta energie. Přinejmenším co se německých případů týká tvůrkyně vždy kontaktují oběti respektive příbuzenstvo. „To děláme vždy. Upřímně řečeno to navíc taky vede k získání dalších informací,“ popisuje Schütze. Aby totiž mohly místa činu atmosféricky popsat, potřebují detaily. „Nic nekrášlíme po svém. Většinou potřebujeme třeba celý den na to, abychom zjistili jakou barvu měl dům nebo tapeta v dětském pokoji.“ Hlavním zdrojem informací pak kromě obětí bývají většinou soudní protokoly a další oficiální dokumenty, kromě toho lze dohledat, jaké bylo v den zločinu počasí nebo se projít po dané ulice pomocí Google Maps.

Brát vpotaz společenský kontext

Schütze a Bartsch vnímají úlohu médií, aby se blíže zabývala právě cold case případy, tedy nevyřešenými kriminální případy, které policie znovu otevírá, aby možná odhalila nové stopy a vyvinula tlak na úřady, aby případ znovu otevřely. Bílý kruh v tomto směru souhlasí. „Opravdu existuje několik pozitivních efektů true crime,“ tvrdí Krogmann a vyjmenovává: „Rozluštění nedořešených zločinů, osvěta společnosti, učení se z chyb a vhled do vyšetřovacího procesu a také psychologie pachatelstva a obětí.“ Mediální vědec Jan Harms zdůrazňuje, že aby bylo vyprávění true crime etické, musí se vždy daný případ vždy zasadit do společenského kontextu. „Zločin se nesmí odvyprávět jako senzace, co spadla z nebe.“ Především esencializace, tedy spekulování o údajné „povaze zla“ je podle něj problematické. „Je třeba vzít v potaz také sociální a kulturní faktory, které ke zločinu mohly vést.“

Harms jmenuje jako příklad dobré praxe podcast stanice WDR Cernočervená krev (Schwarz Rot Blut). „Tento podcast vypráví na základě různých případů, jak se v Německu přistupuje k rasistickému násilí.“ Jde tedy o policii a státní zastupitelství, a vystupují v něm také pozůstalí obětí a community postižená rasismem. „Je to velmi dobrý příklad, čeho lze true crimem dosáhnout. Zločiny se používají k tomu, aby se otevírali větší společenské otázky.“

Hovoří to tedy při vší kritice žánru pro true crime: Karsten Krogmann je více než skeptický, právě pokud jde o podcasty, v nichž se v každém díle odvypráví nový zločin. „Cold cases činí jen zlomek true crime formátů, většina z nich se zabývá případy, které jsou již co se vyšetřování a soudů uzavřené.“ Právě lokální a regionální redakce rády převypravují případy z archívu, protože je to prostě poměrně jednoduché takový příspěvek připravit. „Proto si vlastně říkám, že v true crime nejde v první řadě o osvětu nebo prevenci, ale především o to vyprávět napínavý příběh. ‚Skutečné zločiny‘ jsou v médiích často především ‚napínavý obsah‘, s nímž se zachází jako se zbožím.“

Zahrnout oběti a pozůstalé

Linn Schütze a Leonie Bartsch to zažívají jinak. „Existuje hodně případů, kdy jsou oběti zcela bezradní,“ vypráví Schütze. „Říkáme jim pokaždé, že nejsme jejich právníci. To jediné, co můžeme udělat, je si váš případ znovu projít.“ Často jde obětem primárně totiž prý o to svůj příběh moct světu svůj příběh odvyprávět. „Udělali jsme díl o únosu letadla Landshut,“ vypráví Bartsch o události, k níž došlo během takzvaného Německého podzimu v roce 1977. „Jedna z obětí, kterou dokonce se zbraní u hlavy držely z dveří letadla, Diana Müll, nám dala velmi dojemný rozhovor a prozradila, že jí nikdo nenaslouchal, nedostala žádné odškodnění, nemůže si dovolit terapii.“ Tvůrkyně podcastu se tak pokusily osoby jako Dianu Müll vyslechnout a na jejich osud upozornit.

Lze tedy true crime pořady dělat eticky? „Retraumatizace obětí je velká zátěž, kterou na sebe žánr bere. Právě zločiny spojené s brutálním násilím vyžadují extrémně vysokou etickou zodpovědnost a citlivé zacházení s oběťmi, pozůstalými nebo osobami, které vzhledem k jejich vlastní historii vyprávění může rozrušit,“ tvrdí Jan Harms. „Ale vzhledem k současnému boomu je obtížné všechny true crime pořady a texty šmahem odsoudit.“

Spolek Bílý kruh s poukázáním na Tiskový kodex klade na tvůrce*kyně tři požadavky: vyhodnocovat, zda skutečně panuje veřejný zájem na tom případ znovu zprostředkovávat veřejnosti, vážně se tématem zabývat a neprovozovat žurnalismus založený na senzacích a citlivě zacházet s pozůstalými a oběťmi. Pokud se toto bere v potaz, lze výše položenou otázku zodpovědět pozitivně. Pokud dopad true crime pořadů a textů nespočívá pouze v tom, že se online sdružují hobby detektivové*ky, aby pátrali po pohřešovaných bílých ženách a bránili tak ve skutečném vyšetřování.

září 2024