Hospodářská soutěž je jednou z hlavních příčin prohlubující se klimatické krize. Přesto nás globální kapitalismus stále nutí k růstu a expanzi. To není ekologicky ani ekonomicky udržitelné. Zeptali jsme se odbornicí a odborníků ze středovýchodní Evropy, jak by se to dalo změnit:
- Je udržitelnost klimatu slučitelná s hospodářskou konkurenceschopností? A měli bychom se takovým dilematem vůbec zabývat?
- Co by se mělo stát, aby debata o evropské Zelené dohodě byla více „sexy“?
Mariana Verbovska je novinářka zabývající se životním prostředím a změnou klimatu (Ukrajina). Autorka toolkitu „Jak psát o změně klimatu na Ukrajině“.
- Při diskusi o udržitelnosti je zásadní vzít v úvahu její tři pilíře: sociální, environmentální a ekonomický. Ekonomický aspekt je tedy nezbytným požadavkem, pokud usilujeme o zachování harmonie na naší planetě. Udržitelný přístup je stále více vnímán nikoli jako luxus, ale jako nutnost – investice do programů podporujících zdravější životní prostředí vedou k prodloužení životnosti. Klimatická krize odhaluje nepřiměřené dopady změny klimatu na země a komunity s nízkými příjmy po celém světě a zdůrazňuje, že výhradně kapitalistický přístup zaměřený na inovace a prosperitu může naši planetu vážně poškodit. Toto poznání vede k tomu, že stále více podniků upřednostňuje a řeší otázky životního prostředí.
- Evropská Zelená dohoda zahrnuje soubor politických iniciativ, jejichž cílem je nasměrovat EU k zelenější transformaci. Hlubší porozumění tomuto dokumentu ve spojení s konkrétními potřebami vlastní země nebo komunity by diskusi učinilo relevantnější. Účinná komunikace významu této politiky závisí na kontextu jejího uplatňování. Například v zemi, jako je Ukrajina, se zdůraznění kapitoly Od farmy na vidličku (From farm to fork) stává klíčovým. Cílem této kapitoly je vytvořit spravedlivé, zdravé a ekologické potravinové systémy – což je pro Ukrajinu, kde 57 procent půdy tvoří orná půda a zemědělství tvoří významnou část národního průmyslu, zásadní hledisko.
Richard Sťahel je vedoucí vědecký pracovník Filosofického ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě, kde zastává funkci ředitele ústavu a vedoucího oddělení environmentální filosofie.
- Snaha o hospodářskou konkurenceschopnost je jednou z hlavních příčin prohlubující se klimatické krize. Ve snaze dosáhnout nebo alespoň udržet určitou úroveň konkurenceschopnosti jsou do značné míry obětovány klimatické, environmentální a sociální politiky.
Diskurz konkurenceschopnosti běžně označuje opatření zaměřená na snížení uhlíkové nebo celkové ekologické stopy výroby a spotřeby za překážky a omezení podnikání a růstu životní úrovně, které zvyšují náklady, a tím snižují konkurenceschopnost.
Princip konkurence navíc ztěžuje nebo dokonce znemožňuje spolupráci a přinejmenším podkopává princip solidarity. Předpokladem udržitelnosti klimatu je však právě začlenění zásad spolupráce a solidarity do veřejných politik i do osobního nastavení hodnot. Princip udržitelnosti a princip konkurenceschopnosti vycházejí z odlišných hodnotových systémů nebo světonázorů, které se prakticky vzájemně vylučují. Princip udržitelnosti vychází z poznání konečnosti a zranitelnosti planetárního systému jako základního předpokladu nejen pro jakoukoli lidskou činnost, ale i pro existenci organizované lidské společnosti (civilizace) a pro život člověka jako druhu. Princip konkurenceschopnosti vychází z imperativu růstu (výroba, spotřeba, zisk, populace) a jako takový ignoruje poznatky věd o Zemi a nakonec i základní přírodní zákony. Tato otázka je tedy důležitá, protože umožňuje tematizovat a následně porovnat různé paradigmatické rámce, na nichž jsou založeny koncepty (klimatické) udržitelnosti a (ekonomické) konkurenceschopnosti.
- Spojení cílů Zelené dohody s pojmy konkurenceschopnost a růst, byť zelený, je ve své podstatě rozporuplné. Jakýkoli růst je spojen nejen s dalším růstem spotřeby obnovitelných a neobnovitelných zdrojů, ale také s dalším růstem emisí skleníkových plynů a dalších forem znečištění. Po rekordním nárůstu průměrné teploty atmosféry a světových oceánů v roce 2023 a současném návratu ke spalování uhlí jako hlavnímu zdroji energie v největší evropské ekonomice jsou cíle stanovené evropskou dohodou a metody jejich dosažení ve zjevném rozporu se sociálně-ekologickou realitou. Na důvěryhodnosti evropské Zelené dohody nepřidává ani to, že fakticky ignoruje nárůst emisí skleníkových plynů ze zbrojní výroby a nárůst všech druhů vojenských aktivit v Evropě.
Pro běžného evropského občana bude tato dohoda zajímavá, až bude veřejná doprava, zejména železniční, skutečně dostupnější, tedy až bude nejen místní, ale i transevropská železniční doprava nejen spolehlivější, ale také levnější než letecká nebo automobilová.
To znamená, že je třeba co nejrychleji přejít od slibované daně za letecké palivo k její realizaci, stejně jako k přesměrování přímých a nepřímých dotací z průmyslu fosilních paliv a souvisejících odvětví (například soukromé letecké a námořní dopravy) do elektrifikace a modernizace evropské železniční sítě.
Kacper Szulecki je profesor Norského institutu zahraničních věcí a Univerzity v Oslu a člen redakční rady časopisu Kultura Liberalna.
- Zmírnění změny klimatu lze do jisté míry dosáhnout prostřednictvím technologického pokroku, což znamená přínos i pro podniky a průmysl. Ekologická modernizace je atraktivní vizí, protože nám umožňuje představit si hospodářský růst jako něco, co je slučitelné s ambiciózními opatřeními v oblasti klimatu.
Musíme si však uvědomit, že zachování současného ekonomického systému je nepravděpodobné, pokud máme klimatickou výzvu brát vážně. Tržní nástroje a technologické inovace mají své meze, pokud jde o zmírnění změny klimatu, aniž by došlo k vážné revizi našeho uvažování o ekonomice. Toho si musíme být vědomi a měli bychom se mít na pozoru před hlasy, které naznačují, že opatření v oblasti klimatu budou ekonomicky výhodná pro všechny – obvykle mají na mysli sebe –, ale také před těmi, kteří tvrdí, že bychom měli v první řadě myslet na konkurenceschopnost nebo hospodářský rozvoj a až poté na záchranu klimatu.
- Zelená dohoda je v současnosti vykreslována jako byrokratický moloch nebo útok na dlouhodobě zavedené způsoby života. Je nejambicióznějším balíčkem politiky udržitelnosti, jaký byl kdy vymyšlen, ale abychom ji učinili atraktivnější, možná bychom měli zdůraznit, že kromě cílů v oblasti životního prostředí a kromě základů průmyslové politiky jde v konečném důsledku o něco, co lze vyjádřit třemi slovy: prosperita, blahobyt a dobrý život. Jde o snahu přeměnit Evropu v čistší, modernější a pro její občany příjemnější místo k životu. Zdá se, že tyto rozměry se ve většině komunikace a mediálních zpráv EU ztrácejí.
Peter Daubner je politolog, politický filozof a politický ekonom. Pracuje jako státní poradce v Kanceláři Národní rady Slovenské republiky a jako vědecký pracovník ve Filosofickém ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě.
- Krátka odpoveď: Nie. V systéme globálneho kapitalizmu sú imperatívy konkurencieschopnosti, rastu, flexibility a maximalizácie zisku povýšené na axiomatický základ politík na národnej i globálnej úrovni. Konferencie OSN o zmene klímy, ktoré sa uskutočnili v uplynulých 30 rokoch, jasne ukazujú na absolútnu neochotu politických a ekonomických elít zastaviť kurz, ktorý vedie ku klimatickému kolapsu.
Napriek týmto konferenciám, dohodám, zmluvám a legislatívnym opatreniam, globálne emisie skleníkových plynov každoročne rastú. Planéta Zem je ohrozená. Rovnako ako ľudstvo ako biologický druh.
Významným faktorom, ktorý ovplyvňuje udržateľnosť klimatického systém planéty Zem je koncentrácia CO2 v atmosfére. Tá už prekročila 420 ppm a neustále stúpa. Pritom len 10 percent najbohatších ľudí na planéte produkuje asi 52 percent svetových emisií CO2 a chudobnejšia polovica ľudstva iba 7 percent. Jadrom súčasnej globálnej klimatickej krízy je preto zlyhanie politických a ekonomických štruktúr súčasnej globálnej civilizácie.
Globálna klimatická kríza je bezprecedentná a pravdepodobne aj ireverzibilná. Globálne zmeny klímy predstavujú najväčšiu globálnu hrozbu pre ekosystémy a tým aj pre ľudský život a budúce generácie. Snahy zamerané na obmedzenie týchto zmien chronicky nedostatočné. Potreba riešiť globálnu klimatickú krízu od nás vyžaduje, aby zásoby fosílnych zdrojov zostali pod zemou a začalo sa s transformáciou na ekonomiku 21. storočia založenej na obnoviteľných zdrojoch energie.
- Európska Zelená dohoda je stratégia Európskej únie zameraná na dosiahnutie klimatickej neutrality do roku 2050, čo je záväzok vyplývajúci z Parížskej dohody prijatej v roku 2015. Napriek tejto globálnej dohode však globálne emisie skleníkových plynov každoročne nezadržateľne stúpajú. Záväzky teda nie sú napĺňané. Rok 2023 bol najteplejším rokom v histórii meraní. Osobne mám pochybnosti o tom, že je vôbec možné, aby sme v Európskej únii do roku 2050 dosiahli nulové čisté emisie výlučne prostredníctvom implementácie právnych predpisov založených na paradigme „zeleného rastu“ a zabránili tak globálnej klimatickej katastrofe.
Európska Zelená dohoda nie je postačujúcou stratégiou. A nie je sama o sebe ani „sexy“. Je to minimum. Globálne klimatické zmeny sú najviditeľnejšiu pripomienku neudržateľnosti modelu exponenciálneho ekonomického rastu a k prírode deštruktívnej životnej stratégie ľudstva. Náš spôsob života je neudržateľný. Globálna civilizácia sa musí kolektívne zapojiť do sociálno-ekologickej transformácie, radikálne zmeniť výrobné vzťahy a spotrebné normy správania, zmeniť svoju životnú stratégiu; a to tak, aby vytvorila cestu k stabilizácii klimatického systému a tým aj k trvalo udržateľnému rozvoju globálnej civilizácie.
Ak má ľudstvo ako biologický druh prežiť, súčasná „kapitalistická civilizácia“ naplno oddaná cieľavedomej honbe za krátkodobým ziskom, musí nevyhnutne ustúpiť a vydať sa smerom k „ekologickej civilizácii“.
Erik Paxian maďarský odborník na volně žijící živočichy a biologické půdní zdroje. Specializuje se na zahradnictví, permakulturu, zahradnické a agroekologické systémy.
Jak říká téměř klišovité indické přísloví: „Až pokácíte poslední strom, otrávíte poslední řeku a chytíte poslední rybu, zjistíte, že peníze nejsou k jídlu.“ Bez toku peněz neexistuje ekonomika a dnešní globalizovaná moderní společnost by v této podobě nemohla existovat. Myslím, že úvodní citát dobře vystihuje podstatu věci. Musíme zůstat v konkurenčním prostředí? Ano! Za každou cenu? Ne!
Lidstvo je dnes takové, jaké je, díky přírodním zdrojům, které ho obklopují. Lidská vzdělanost je úžasná věc. Naučili jsme se stavět zdi ze skály, vyrábět ocel z minerálů, vyrábět plasty v laboratořích a vytvořit snad nejúžasnější vynález lidstva, kterým je World Wide Web, nemluvě o umělé inteligenci. Jednu věc jsme však ještě nezvládli, a to správné hospodaření s přírodními zdroji, které je klíčem k naší budoucnosti.
Ať už tomu říkáme změna klimatu, degradace půdy nebo drastický úbytek biologické diverzity, ve skutečnosti jde o jediné – o naši budoucnost. Dynamika ekonomiky a to, co se v ní dnes děje, se nedá nazvat udržitelnou. Protože hlavním zájmem ekonomických subjektů je dosáhnout co největšího zisku, vznikají i nové produkty především s cílem dosažení zisku, nikoliv s cílem skutečné udržitelnosti. Skutečná udržitelnost by vyžadovala reformu vnitřní dynamiky tržního hospodářství a mimo jiné i uvědomění si, že naše neocenitelné přírodní zdroje mají konečně vnitřní hodnotu a nejsou podřízeny hospodářské soutěži.
Petr Doubravský je ekologický aktivista a jeden z iniciátorů a mluvčích studentských stávek za klima v České republice.
- Z globální perspektivy to vidím jako nezbytné. Ocitáme se v realitě vyhrocených a napjatých vztahů mezi globálními mocnostmi. Spolupráce na řešení environmentálních krizí a sdílená zodpovědnost za sdílené ekosystémy je přitom nevyhnutelná i uprostřed globální soutěže o moc. Jinou naději moc nemáme.
V užší perspektivě si myslím, že potřebujeme klást důraz spíše na spolupráci než soutěživost. Pokud chceme, aby naše ekonomika více respektovala ekosystémy, přírodu i lidi, potřebujeme mnohem více spolupracovat než soutěžit. Vytváření lokálních vztahů, spolupráce mezi místními producentkami všeho druhu a spotřebitelkami všech chutí se bez spolupráce neobejde.
Soutěživosti se samozřejmě nevyhneme, se spoluprací tvoří tu nejlidštější z potřeb. Pravdou ale je, že současná podoba tržní soutěživosti a snaha co nejvyššího zisku s co nejnižšími náklady stojí na umírajících ekosystémech a vyčerpané společnosti.
- Potřebujeme, aby Zelená dohoda byla mnohem více o lidech a mnohem více lidem sloužila. Místo toho jsme neustále svědky toho, že peníze končí v rukou těch velkých hráčů, namísto toho, aby sloužily skutečným potřebám lidí. Jako je tomu kupříkladu u spravedlivé transformace (Just Transition).
Mám skutečně občas pocit, že Západ našemu kontextu nerozumí a my nemáme lídry a lídryně, kteří by ho dokázali vysvětlovat nebo prosazovat řešení, která budou fungovat i tady. Místo toho posloucháme hysterické skřeky a hororové strašení.
Potřebujeme do debaty vnést skutečné potřeby obyčejných lidí – mluvit o zásadní roli veřejných služeb, ať už je to školství nebo zdravotnictví. A v neposlední řadě o budoucnosti práce. Pokud máme modernizací ekonomiky projít v pořádku, musíme si umět představit, co bude na jejím konci. A vědět, že pracovní místa a podmínky, i naše životy, budou o něco lepší.
Alfredas Skinulis je zakladatel a ředitel Institutu životního prostředí (Vilnius, Litva).
Existuje mnoho příkladů toho, proč jsou udržitelná a clima friendly podnikatelská řešení již nyní ekonomicky efektivnější než řešení neudržitelná. Udržitelné podnikatelské postupy firmám snižují náklady na kapitál, zlepšují produktivitu a zvyšují hodnotu pro akcionáře, výrobky jsou pak cenově dostupnější. Udržitelnost je pro firmy další příležitostí, jak čelit současným výzvám. A vyplatí se být udržitelný v každé části procesu.
Úspěšná firma nevznikne za den. Udržitelnost, která se vyplatí, také není práce na jeden den. Je to dlouhodobý proces a udržitelná řešení musí být integrována do každého kroku činnosti podniku. Profesionálně vypracovaná a důsledně prováděná strategie udržitelnosti totiž přináší dobré výsledky již v prvním roce.
Dřívější mylná představa, že udržitelnost se týká pouze životního prostředí, už neplatí. Stále více firem si uvědomuje, že skutečná udržitelnost je založena na třech pilířích – sociální, výkonné a již zmíněné environmentální.
Jaké jsou hlavní přednosti udržitelného podnikání? Udržitelná firma je schopná zajistit dlouhodobý finanční úspěch a vytvářet atraktivní pracovní místa, která jsou vysoce společensky odpovědná. Udržitelné firmy však nevytvářejí hodnotu pouze pro sebe, ale podporují také blahobyt svých komunit a přispívají k dlouhodobé udržitelnosti planety tím, že snižují dopady své činnosti na životní prostředí a zavádějí inovativní řešení.
Průzkumy ukazují, že 69 procent uchazečů o zaměstnání se zajímá o to, zda jejich budoucí zaměstnavatel funguje udržitelně. Zavedení strategie udržitelnosti tak může zvýšit atraktivitu podniku na trhu práce.
Udržitelné společnosti jsou ziskovější, inovativnější a odolnější vůči změnám, a proto se investoři stále častěji obracejí na tyto společnosti s žádostí o nové příležitosti. Průzkum společnosti EY ukázal, že 74 procent investorů se zdráhá investovat do společností s pochybnou strategií udržitelnosti a celých 90 procent investorů se při svém rozhodování více zaměřuje na udržitelnost.
Bylo již prokázáno, že společnosti, které zavádějí udržitelná řešení, vykazují vyšší produktivitu, loajalitu a dokonce o 55 procent lepší pohodu zaměstnanců.
Zavedením udržitelných opatření může podnik zaznamenat pozitivní změny téměř ve všech oblastech své činnosti: konkurenční výhodu, image, loajálnější tým a vyšší hodnotu společnosti. Aby se to podařilo, je nezbytné vytvořit strategii udržitelnosti, která vám bude vyhovovat, a začlenit udržitelnost do všech kroků vašeho podnikání.
Martin Abel (Česká republika) vystudoval právo na Univerzitě v Oxfordu a získal doktorát na Univerzitě Karlově. Své právní vzdělání propojuje s dekarbonizací ekonomiky, především energetického sektoru.
Představa o zásadním rozporu mezi konkurenceschopností a udržitelností je sice rozšířená, ale mylná. Náklady na nečinnost v oblasti klimatu zahrnují ztrátu infrastruktury, migraci za životním prostředím a sociální nepokoje - což je sotva dobré prostředí pro konkurenceschopné podnikání. Myslím, že většina podniků si to uvědomuje. Mnohé z nich totiž navrhují udržitelnější obchodní modely, které jsou schopny vytlačit z trhu společnosti, jež se spoléhají na konvenční technologie. Méně energie, méně materiálu, spokojenější zaměstnanci. Takový je kapitalismus. Buď budete inovovat, nebo zemřete.
Evropská komise na svých internetových stránkách doslova trvá na tom, že ekonomika Green Deal bude „moderní, účinně využívající zdroje a konkurenceschopná“. Několik posledních let ukázalo, že naplnění této vize bude vyžadovat nejen zvláštní cla na dovážené zboží (CBAM), ale také státní podporu klíčových průmyslových odvětví, výraznou rekvalifikaci a další ochranná opatření. Ne proto, že by jiné kontinenty neinvestovaly do udržitelných technologií, ale proto, že tak činí, a to rovněž s významnou státní podporou. Již dříve jsem naznačil, že celková konkurenceschopnost vyžaduje celkovou udržitelnost. Dalo by se říci, že to funguje i obráceně. Abychom mohli zaplatit ekologické investice, potřebujeme, aby evropské podniky uspěly na mezinárodním trhu. Je načase, abychom udržitelnost přijali jako příležitost.
Živilė Mantrimaitė (Litva) je klimatická aktivistka a výzkumnice. Mezi její výzkumná a advokační témata patří energetická chudoba, energetická demokracie a vlastnictví, politika v oblasti obnovitelných zdrojů energie a znečištění ovzduší.
- Hospodářská soutěž pro hospodářský růst je považována za řešení pro odstranění chudoby a nerovnosti. Nicméně v souvislosti s hrozící ekologickou krizí, snižující se celosvětovou životní úrovní a rostoucí nezaměstnaností hospodářský růst, který je založen na těžbě surovin a fosilních paliv, nebere na vědomí, že žijeme na planetě s omezenými zdroji. Jak uvádí Světové ekonomické fórum, v současné době světová populace spotřebovává tolik přírodních zdrojů, kolik jich může poskytnout 1,7 Země. Přesto nemáme více než jednu Zemi. A zde stojíme před obtížnou otázkou: Měli bychom zastavit hospodářskou soutěž, abychom zajistili udržitelnou budoucnost pro všechny?
Tradiční model hospodářského růstu založený na HDP je jen stěží slučitelný s udržitelností klimatu. Jak ukázal výzkum, růst HDP vede k intenzivnějšímu využívání zdrojů a energie. Evropská agentura pro životní prostředí si uvědomuje, že spotřebu zdrojů nelze oddělit od hospodářského růstu, a proto se zasazuje o alternativní řešení současného hospodářského modelu a Evropský parlament uspořádal několik konferencí zaměřených na nové postrůstové hospodářské systémy. Objevilo se několik nových modelů, včetně strategie nerůstu a koblihové ekonomiky, jejichž cílem je hodnotit úspěšnost ekonomiky nikoli na základě růstu, ale na základě blahobytu lidí a planety. Tyto vznikající nové modely založené spíše na solidaritě než na konkurenceschopnosti je třeba vzít v úvahu, pokud to myslíme vážně s tím, že nepřekročíme hranice planety a zastavíme těžké dopady změny klimatu.
- Zaprvé je důležité poznamenat, že Zelená dohoda není pro řešení klimatické krize dostatečná a v sociální a environmentální regulaci je stále několik „děr“, které je třeba odstranit. Přesto již od chvíle, kdy Zelená dohoda byla představena, dochází k vášnivé polarizované diskusi napříč zeměmi EU. Před několika týdny jsme byli v Litvě svědky rozsáhlých protestů zemědělců. Takové protesty sílí i v dalších zemích a jsou částečně nebo zcela zaměřeny proti regulaci stanovené v rámci dohody. Zmatek kolem skutečných problémů zemědělské politiky EU vytvořil vakuum, které bylo snadno zaplněno dezinformacemi ohledně regulace životního prostředí. Ve skutečnosti však zemědělství vzhledem k suchu, požárům a ubývající biodiverzitě nečeká žádná dobrá budoucnost.
Komunikace o Zelené dohodě by měla upřednostňovat různé hodnoty a potřeby lidí a komunit. Spíše než na vysloveně politický nebo technologický jazyk by se měla zaměřit na narativ o tom, jak ochrana životního prostředí souvisí s naším životem, jak snížení znečištění ovzduší a vody ovlivní naše zdraví, jak se může komunitní energetika s nepřiměřenými účty za energii a jak může snížení degradace půdy pomoci produkovat naše každodenní potraviny a zároveň se vypořádat s emisemi uhlíku.
Tento článek byl zveřejněn jako součást PERSPECTIVES – nového labelu pro nezávislou, konstruktivní a multiperspektivní žurnalistiku. Tento projekt, který je spolufinancovaný EU, realizuje JÁDU spolu se šesti dalšími redakčními týmy ze středovýchodní evropy pod vedením Goethe-Institutu. >>> Více o PERSPECTIVES
leden 2024